Aura začala svou praxi o týden později.

Když poprvé vstoupila do té obrovské nemocnice, málem jí to vyrazilo dech. Nebyla samozřejmě v nemocnici poprvé, ale najednou si plně uvědomila, že tohle je její budoucnost, její sen. 

"Takže končíš ve čtyři?" ozval se Simon vedle ní a tak jí probudil z transu. "Stavím se pro tebe. Ne že bych měl jinak co dělat."

Otočila se k němu a přikývla. "Snad jo, napíšu ti. Co máš dneska v plánu?"

"Přemýšlel jsem, že bych prošel všechny bistra, kavárny a automaty s kávou tady v tý nemocnici, abych udělal žebříček nejlepší kávy. Mohl bych to pak vylepit někam na nástěnku."

Protočila očima. "Chceš mi dát praxi v tom, až tě přijmu na urgentním s předávkováním z kofeinu?"

Přikývl. "Abys mi nechyběla." Pak ji ale krátce políbil. "Hodně štěstí."

Její první den byl... zkrátka chaotický. Stážistů jich bylo pět ze všech koutů světa. Šlo o obecně chirurgickou stáž, a tak v prvním týdnu chvíli přihlížela u operace mozku, pak jak někomu napravovali mnohočetnou zlomeninu nohy. Chvíli jí využívali, aby doručila papíry jinému oddělení, chvíli ji posílali za pacienty cizinci, aby je propustila. 

Samozřejmě neměla znalosti ani praxi na to, aby vyloženě sama něco dělala. Občas jí někdo k něčemu pustil, ale mnohem častěji byla zavřená s ostatními stážisty ve třídě a učili se na manekýnách a přístrojích nanečisto. Stále měla ale pocit, že jí to neuvěřitelně dávalo. 

Simon vždy ve čtyři hodiny přesně čekal ve vestibulu nemocnice, většinou opravdu s kávou v ruce. "Dneska jsem byl v bistru ve třetím patře. Asi nejhorší káva, co jsem tady zatím měl a to jsem vyzkoušel už i jeden automat," okomentoval to. Pak se vydali do uliček Paříže, aby si tak nějak užili poslední dny spolu. 

Najednou byl totiž čtvrtek. Pak pátek. O víkendu měla Aura volno, a tak když přišla sobota, udělali si příjemný den, kdy se každý snažil nemluvit o jeho zítřejším odjezdu. 

A pak přišla neděle. 

To ráno se probudila až po Simonovi, který už dávno vzhůru byl. A vlastně ji probudil vůní čerstvé kávy a croissantu, když jí kelímek položil na noční stolek, zašustil pytlíkem a dal jí pusu na tvář. "Budíček," zašeptal.

A Aura si uvědomila, co je za den. A proč jí najednou nese čerstvou snídani do postele. Pravděpodobně skoro nespal, a tak se ráno vydal pro snídani. Dneska odjížděl do Švýcarska. Za pár dní ho pak pošlou kdo ví kam. 

Neotvírala oči a schovala si hlavu pod peřinu. Třeba když se na něj ani nepodívá, třeba když znovu usne, nebude tenhle den ještě realitou. Nebyla na to úplně připravená. 

Simon nejprve nic neříkal, pak slyšela, jak odložil i sáček s jídlem. A vadlší sekundě se vyvalil zpátky na postel vedle ní. "Chceš zůstat celý den tady?" zeptal se a přitáhl si ji k sobě. 

"Jo," špitla. Nechtěla nikam chodit. Nechtěla se nikde přetvařovat, když jí bylo jasné, že celý den bude myslet jen na tu hodinu, co se se Simonem rozloučí na nádraží a on nasedne do nočního vlaku směr Švýcarsko. 

A tak se celý den jen váleli v peřinách, protože pro ni bylo najednou nepředstavitelné, že by se Simon vzdálil jen na pár metrů. V duchu se smála sama sobě, protože nikdy by do sebe neřekla, že se může zamilovat až takovým způsobem, že nebude chtít, aby od ní odešel jen na pár metrů. Myslela si, že ví, co je to upřímná láska. Vlastně ale neměla do Simona ponětí. 

Milovala, když ji držel v objetí. Milovala, když jí dával polibky do vlasů, když se na něco dívali. Milovala, jak u něj byla na prvním místě. 

Až na Švýcarsko. To přimhouřil oči, ale Aura se mu nedivila. Jejich pravidlo - nebudou stát jeden druhému v cestě. Měsíc přežije. Vlastně, měsíc a jeden týden, připomněla jí její hlava. První týden měl Simon ještě nějaká školení, až pak mu měla stáž oficiálně začít. 

Když bylo pět, pocítila v očích slzy. "Měli bychom se dát do pohybu," špitla. "Ať to stihneme."

Proti své vůli se tedy zvedli z postele. Simon měl už více méně vše sbaleno, už si jen pobalil ty poslední věci, které Auře říkaly, že s ní tady někdo bydlí - kartáček, jeho nabíječku, parfém, co se mu válel v koupelně. 

Aura jen seděla na barové stoličce a sledovala ho. Chtěla mu pomoct, ale nějak to nedokázala. Pak se jen převlékla do slušenějšího oblečení, vzala mu malý kufr, zatímco on si vzal tu velkou vojenskou tašku, a byli připravení jít.

Samozřejmě ho doprovodila až na nádraží, i když jí bylo jasné, že se rozbrečí. Že půjde zpátky jak čarodějnice, ubrečená, opuchlá. Ale kdyby ho nedoprovodila, přišla by o další půl hodinu s ním a to nepřicházelo v úvahu.

Málem se zasmála sama sobě, jak v tu chvíli byla zoufalá.

 Došli na nádraží až k turniketům. Do odjezdu zbývalo patnáct minut. Simon na zem hodil svou vojenskou tašku, vzal si od ní kufr a pak ho zaparkoval vedle. Už posledních pět minut téměř nemluvili a ani teď neměla vlastně tušení, co říct.

Kousla se do rtu. Stála tam,  ruce kolem sebe, jako by jí byla zima. Přitom se jen snažila zabránit slzám.

Ty ale přišly, když ji Simon objal. Kdyby to počítala, bez přehánění tam takhle stáli snad pět minut, jen jak ji Simon držel a ona mu vzlykala do trika. 

"Budeš extrémně opatrný, jasný?" zamumlala pak a konečně prolomila to tíživé  ticho. Simon ji od sebe lehce odtáhl.

"Samozřejmě," odpověděl. "Nic se mi nestane. Nemusíš se bát."

Věděl, že tahle slova jsou pro ni naprosto prázdná. Samozřejmě, že se bude bát. Samozřejmě, že každý den bude myslet na to, co asi právě dělá, co hrůzného vidí, jestli je fakt mimo dění a v bezpečí. 

Jenže co jiného jí tak v tu chvíli mohl asi říct?

"Měl bys jít," špitla. Zbývalo do odjezdu deset minut a ještě musel dojít za turnikety na nástupiště.

"Ještě pro tebe něco mám," odpověděl místo toho, aby se už sakra vydal na cestu. Sklonil se k té velké vojenské tašce a z boční kapsy vytáhl plochou krabičku. 

Aura se neubránila lehkému úsměvu a vydechla. "To je co, rozlučkový dar?"

"To je pro to, abys mě měla neustále u sebe. Jako bych ani neodjel." Podal jí krabičku. Auře bylo hned jasné, že to bude řetízek. A samozřejmě se nemílila.

Simon jí koupil pozlacený řetízek s přívěskem, který připomínal zrnko kávy, byl ale neuvěřitelně elegantní a naprosto něco, co si dokázala na svém krku představit. Uchechtla se. "Chceš mi neustále připomínat, že jsem stále nepřebojovala tvou závislost na kofeinu?"

"Tak nějak. Ať se máš na co těšit, až se znovu shlédáme. Buď přijedu závislý ještě víc nebo to tam bude nedobrovolná odvykačka. Uvidíme." Pomohl jí řetízek nasadit. Samozřejmě, že ho chtěla mít na sobě ihned.

Když jí ho za krkem zapnul, nasucho polkla. "Děkuju," vydechla. 

Nesnášela jeho skleněné oči. Ano, šlo sice jen o měsíc, ale bylo zkrátka jerozmluvitelné, že určité riziko nebezpečí Simonova stáž zkrátka obsahovala. A ona nedokázala myslet na nic jiného.

Ještě spojila jejich rty. A pak už jen sledovala, jak si bere tašku a kufr, jak prochází turnikety, jak na ni ještě naposledy mává a vydává se k nástupišti.

Tak moc se v tu chvíli kousala do rtu, že se nedivila, že ještě necítí krev. Stejně to ty slzy nezastavilo. Stejně zatoužila, aby byla teď doma a ne sama uprostřed cizího města. Najednou zatoužila po tátech. Po jejich objetí, jejich konfrontaci. 

Možná brečela tolik, protože její povědomí tušilo. Tušilo, že se všechno sesype jako domeček z karet.

🦖

A JDEME NA TO

also máte to mít, v bonusovkách najdete žádost o ruku matea. a svatbu si dáme po dokončení tohoto. přemluvili jste mě.