"Co se stalo?"

Simon vůbec nevypadal svůj. Nevypadal jako ten člověk, se kterým předešlé dva dny plánovala výlet do paříže, koukala na letenky. Nevypadal jako ten člověk, který ji nabídl spolubydlení.

A proto měla hned tak nějak tušení, že se to bude týkat tohoto všeho.

"Pojďme si první někam sednout," vybídl ji. 

Našli si malou diskuzní místnost pro čtyři lidi. Měli docela štěstí, protože bylo v knihovně celkem narváno a Aura si nedokázala představit, že budou něco řešit v otevřeném prostoru knihovny. A tak se uvnitř zavřeli. 

Simon stáhl rty do úzké linky. "Nevím, kde začít," zamumlal a posadil se na židli. Aura už dávno seděla naproti němu. 

A tak to zkrátka zkusila. "Bude to něco se stáží, že?"

Překvapeně k ní vzhlédl. Ne tím způsobem, proč by si tohle myslela. Nopak tím, že jak to ví.  "Mluvila jsi s Leem?"

"Ne, proč?"

"Jak víš, že se to týká stáže?"

Uchechtla se. "Je to to jediné, co momentálně. Na to nepotřebuju být génius."

Uznale pokýval hlavou. "Pravda," zamumlal. Natáhl se přes stuůl a chytil její ruce do svých. Pohled upřel na jejich dlaně. "Já... dnes ráno mi někdo volal."

"Simone," vydechla. "Prostě to řekni."

Podíval se jí do očí. "Nabídli mi místo ve Švýcarsku, protože jim vypadl zájemce."

Dobře, možná po něm neměla chtít, ať to na ni takhle hodí. Možná by pak byla méně v šoku, kdyby to okecával. 

Narovnala se na židli a rozpojila tak jejich ruce. Zhluboka se nadechla. "Ale ty už máš místo v Německu, ne?"

"Volal jsem do školy. Jestli na to kývnu, nechají mě se odepsat ze stáže v Německu a nabídnout to někomu jinému," odpověděl.

Takže už si i zjišťoval, jestli to jde. Beztak na to už kývl, na to se Aura raději neptala. Vypadal tak, jak vypadal, protože se rozhodl dát Švýcarsku přednost. To ji přišel oznámit. Nepřišel s ní probrat, co by měl dělat. 

Najednou na ni byla ta místnost malá. Najednou potřebovala pryč. A tak se beze slova zvedla a vyrazila ke dveřím.

Nechtěla, aby se hádali. Nechtěla být tou fúrií, které ho ani nepodpoří v jeho snu. Chtěla si zachovat ten postoj, co mu tenkrát slíbila, ale na to to potřebovala první zpracovat. 

Protože Simon pojede do Švýcarska. A z tama ho pošlou kdo ví kam, kde dost možná bude nebezpečno. A ona o něm nebude skoro nic vědět.

Nestihla ale odejít, protože Simon se  na poslední chvíli vecpal mezi ní a dveře a sykl bolestí, když narazil bokem do kliky. "Nechoď."

Chvíli na něj jen prázdně zírala. Doslova skenovala celý jeho obličej, jakoby ho neznala už nazpaměť. Chtělo se jí na něj křičet, brečet, zároveň ale tohle nebyla reakce, kterou mu chtěla dát.

Věděla, že jeho rozhodnutí nezmění. Věděla, že ho nechá tam odjet. Věděla, že se vrátí v pořádku. Přesto to v ní způsobovalo emoce, které nesnášela. Přesto na něj chtěla křičet, jak jí to může udělat. 

A tak nic neřekla, jen těmto emocem nechala volný průběh. Třeba ho v tom za nějakou dobu podpoří, zároveň ale musel vědět, že jí to bolí. Zkrátka se mu tam naplno rozbrečela, což bylo snad za dobu, co se znali, poprvé. Když jí o té přihlášce řekla, trochu zaslzela, to ano, nikdy před ním ale vyloženě nebrečela. 

Ihned ji objal, začal ji hladit ve vlasech. Nic dále nevysvětloval, jen pořád dokola tiše opakoval promiň, promiň, promiň. Takže to bylo jasné. Nemusel říkat nic víc. 

"Nerušíme Paříž," zamumlal po nějaké chvíli. "Pojedeme tam a budeme tam spolu. Budu tam s tebou i první týden tvé stáže, hm?"

Po pěti minutovém brečení se na něj poprvé podívala. "Kdy začneš ty?"

"V červenci podstoupím čtrnáctidenní základní trénink a školení. A pak začínám v půlce srpna."

Trénink. Musel přece jen vědět, co dělat v krizových situacích, nejspíš ho naučí alespoň používat zbraň pro případ, že by se potřeboval bránit. Možná ho naučí nějaké základy boje. Možná ho-

Zakázala si na tohle myslet. Raději ani nechtěla vědět, co tento základní trénink zahrnoval. 

Znamenalo to ale také to, že jakmile ona skončí v Paříži, on bude teprve v polovině jeho stáže. Sama se tak vrátí domů. A dalších čtrnáct dní nebude mít na práci nic jiného, než myšlení na Simona a jestli je v pořádku. 

Jak tohle mohla být realita? Proč to byla její realita?

Setřel jí slzy z tváří. Ničilo ji, že viděla slzy i v jeho očích. Věděla tak, že mu na ní záleží, že by jí nechtěl ublížit, kdyby nemusel. Ale to si řekli hned na začátku. Jejich vztah nemůže stát v jejich snech. Jasně, kdyby se Simon chtěl stát vojenským lékařem, to by nejspíš už nezkousla, ale byl to měsíc. Mohla to pro něj přece udělat. On by to rozhodně udělal pro ni. 

Navedl jí zpátky k židli, tentokrát si ale nesedl naproti ní, nýbrž vedle. Vytáhl si z tašky počítač. "Ukážu ti vše, co mi poslali. Chci, abys věděla vše, co vím já. Nebudu tě vodit za nos. A rád bych, kdybys mi vždy upřímně říkala, jak se ohledně toho celého cítíš."

Neptarně přikývla. Byla ráda, že jí chtěl postavit před fakta, nenalhávat jí, co by nebyla pravda. To už by ho nejspíše zabila. 

Poslali mu obratem po telefonátu e-mail s nějakými informacemi v příloze. Nejprve jí ukázal důležitá data, jako například kdy tedy začíná. "Můžu do Evropy letět už s tebou, jak jsme plánovali, zůstat s tebou o týden dýl. Ale jestli nechceš... Vím, že tohle ti může změnit pohled na tohle celé."

Zavrtěla hlavou. "Chci," řekla jednoduše. Bude chtít každou možnou sekundu, než jí odjede. 

Prošli celých pět stran informací, které Simon dostal. A upřímně? Hned byla o něco klidnější, když si přečetla bezpečnostní opatření. Samozřejmě, že měl celou dobu Simon pravdu. Nepošlou ho nikam, kde by bylo vyloženě nebezpečno. 

Přesto jí nebylo do řeči, přesto ji stále slzely oči, když jen pomyslela na jeho odjezd. Bude se muset zkrátka na ten den psychicky připravit. 

Když Simon domluvil, zůstalo mezi nimi ticho. Měl ruku na jejím stehně, kde ji lehce hladil, jinak se nic nedělo. Věděla, že by mu měla něco říct. Od toho, co jí to oznámil, řekla dohromady tak pět slov. Ale věděla, jak se s tím musí vypořádat před tím, než bude schopná o tom s ním komunikovat. 

Podívala se na něj. "Mohl bys mě hodit k našim?" zeptala se.

Chvíli byl rozpolcený, co na to říct. Nejspíše přemýšlel, co to znamená, že chce jet domů, i když se měli spolu učit.

"Dneska se stejně nic nenaučím," vysvětlila. "A potřebuju to jen vstřebat."

Nemusela vysvětlovat nic víc, Simon přece jen věděl, jaký vztah má s táty. Potřebovala vyřešit něco složitého? Tátové. Simon... chtěla si uspořádat myšlenky bez jeho přítomnosti, i když věděla, že by ji nijak neovlivňoval. 

"Jasně," řekl nakonec. 

Takže knihovnu zase opustili. K její smůle byl Simon dnes opět na motorce, i když by v tu chvíli raději uvítala auto. Vytáhl jí z kufru helmu a podal jí ji. Mlčky se za něj posadila a vydali se na cestu. 

Když přijeli domů, byla otevřená garáž. Hned uviděla Raina, který vytahoval přimo sekačku. Když ale uslyšel, že motorka zastavila zrovna před jejich domem, vzhlédl. Aura se jeho pohledu ještě vyhýbala.

Seskočila z motorky a sundala si helmu. Podala ji Simonovi. Jeho očnímu kontaktu se přímo vyhýbala. "Napiš mi pak prosím, jak ti je. Nebo zavolej."

Nepatrně přikývla. Simon se natáhl a dal jí pusu na čelo. A narozdíl od Aura si jejího táty všiml nejspíš až v tu chvíli. Najednou totiž úplně vypnul motor a sám si helmu sundal. "Počkej," zamumlal. A pak ji obešel směrem k Rainovi.

Neslyšela, co mu říkal, na to stála až moc daleko a Simon mluvil tlumeně. Dokázala to ale odhadnout z Rainovy tváře. Simon jim zkrátka řekl o změně plánů ve stáži. 

Pro ně to žádnou změnu neznamenalo. Sice měli rezervovaný byt v Paříží, který z větší části platili oni, termín ale zůstával. A tak se mu Simon nejspíš zkrátka jen sám rozhodl ve zkratce říct, proč přivezl ubrečenou Auru uprostřed týdne.

Na jednu stranu to ocenila. Simon se mohl schovat, nechat Auru, ať jim o tom řekne sama, ať jim vysvětlí, proč kvůli němu brečela, proč byla tak rozhozená. Takže ocenila, když se sám vysvětlil. Ještě tomu relativně děsivějšímu tátovi. 

Rain Simona poplácal po zádech. Pak se oba podívali na ni. Táta zůstal stát, zatímco se Simon rozešel zpátky k ní. "Jen jsem mu to vysvětlil," řekl, když se blížil. "Když už jsem důvod tvých slz, tak za ně přebírám plnou zodpovědnost."

Musela se uchechtnout. Tak ho nesnášela a milovala najednou. "Dej mi vědět, až budeš připravena mě vidět. Přijedu pro tebe." Zanalyzoval její pohled. "Autem," dodal. 

Cítila vůči němu vše možné. Stejně si ale neodpustila obejmutí. I přes to všechno ho přece jen milovala. A kdyby reagovala jakkoliv, on ji pochopí a bude tam pro ni. 

Takže mu chtěla jen dát najevo, že neznamená nic špatného, že chtěla odvést domů. Jen to chtěla zpracovat. 

Ještě jí dal jednu pusu, tentokrát na tvář. A pak už nastartoval motorku a odjel. 

Když se otočila, Rain tam stál s jednou rukou nataženou. "Tak pojď, ty smutná princezno. Máš štěstí, Jude a Skye se před chvíli vrátili z nákupů a vzali tvoje oblíbený sušenky."

Přesně pro tohle chtěla domů. 

🦖

heh, tak přece jen ho tam posílám :D

to víte, poslat ho tam hned by nebylo tak... hitující, jako teď, když už si naplánovali celou stáž spolu a jak se budou navštěvovat hehe