"Takže dáváme dvakrát Německo, dvakrát Francii, jednou Británii a?"

Simon přikyvoval ke každému státu. Otevřelo se přihlašování na letní stáže a praxe na další léto, i když to bylo ještě několik měsíců daleko. Přijímací řízení byl zdlouhavý proces.

"Já myslím, že to je všechno. Můžeme tam hodit jen něco na záchranu ještě," odpověděl.

Tomuto momentu předcházely dlouhé konverzace. Simon samozřejmě vyjádřil svou touhu odjet do zahraničí už skoro půl roku zpátky, tenkrát Aura na tohle ještě neměla ani pomyšlení. Ale samozřejmě, že chtěla taky. A kdyby jim opravdu vyšlo, aby se dostali na letní stáž někde blízko a ve stejném termínu tak, jak plánovali, byl by to jako splněný sen. 

Hlásili se na stejné univerzitní nemocnice. Jelikož jejich stáže ale trvaly jen tři až čtyři týdny, nabízeli až tři termíny. Takže mohli jet na stejné místo, ale v úplně jiném termínu.

Počítali s tím. Žili v době technologií, dva měsíce bez sebe vydrží. Konverzace, že by jeden tomu druhému bránil ve stáži v zahraničí, ani nenastala. Jejich vztah nebyl něco, co jim muselo bránit v kariérních snech. Alespoň prozatím. 

"Kam se nakonec rozhodl Leo?" zeptala se Aura. 

"Leo zatím nechce do zahraničí," odpověděl Simon. "Takže si dává něco tady a spíše až příští léto zkusí něco dál."

"Wow. I tohle trio se rozpadne," zavrtěla Aura přehnaně hlavou.

Už tak dva týdny neviděla Matea. To samozřejmě znamenalo i Chrise, ale od jejich dětství se tohle snad nestalo. Mateo byl její nejlepší kamarád, ale najednou spolu nebydleli, on měl plné ruce se závěrečnou prací, ona zase se zařizováním stáží a školou celkově. Najednou byli jiná trojice. Už to nebyla Aura, Chris a Mateo, ale Aura, Simon a Leo.

Dospělost se jí ani trochu nelíbila. Chtěla Matea vidět alespoň třikrát týdně. 

"Takže posíláme?" zeptal se Simon a vytrhl jí z myšlenek. Nakoukla mu na počítač. Už byl na stránce shrnutí, kde se ptali, jestli opravdu chce odeslat šest žádostí. Zamračila se. 

"Proč jich máš šest? Dvakrát Německo, dvě Francie a Británie. To je pět."

Mávl rukou. "Přihodil jsem tam ještě jednu stáž na traumatologii. Ale přijímají jen tak pět procent přihlášených, takže v to ani nedoufám."

"A kde to je?"

Odeslal přihlášku. Pousmál se, když mu to zeleným písmem oznámilo, že vše bylo úspěšně odesláno. Pak zaklapl počítač, vlepil Auře pusu na tvář a postavil se. "To ti řeknu jen v případě, že mě vezmou. Protože je to stejně nemožný."

Byli u něj na bytě, který byl prázdný. Jeho spolubydlící byli oba na víkend pryč. Aura se za ním otočila, jak se vydal do kuchyně dělat kdo ví co. "Proč bys mi to neřekl? Nech toho."

"Čeho?"

"Všechny ostatní stáže máme naplánované spolu. Tahle to může celý rozbít, tak mi to řekni, kde to je?" Měla snad právo to vědět, ne? Ani ne z důvodu, aby mu to překazila, protože by pak nebyli někde spolu. Jen z principu. 

Napustil si sklenici vody, otočil se k ní čelem a opřel se o linku. Usrkl si a pak pokrčil rameny. "Nevím, kde to je."

Nakrčila zmateně obočí. "Jak jako nevíš?"

"Jde o švýcarskou traumatologii. Ale na stáži bych byl tam, kde bych byl potřeba."

Její srdce vynechalo úder. Protože jí to asi začalo docházet. Traumatologie. Tam, kde by byl potřeba. "Jak to sakra myslíš?" řekla tiše, protože se najednou bála odpovědi. 

"Že by mě mohli poslat na Ukrajinu. Irán, Lebanon. Afrika, kdekoliv kde-"

"Kde probíhá válka," doplnila za něj a nasucho polkla. Musela zavřít oči. "Děláš si ze mě srandu?"

"Nemusí to být místo s válkou," namítl Simon. "Traumatologie není potřeba jen ve výlečných zónách."

"Jo, tak z pěti procent," zamumlala. Nesnášela ho. V tu chvíli ho opravdu nesnášela, že jí tohle neřekl. No co, že šance, že ho vezmou, byla blíže nule než jistotě. Co když to přece jen zvládne? Jak ho může vůbec nechat odjet do nebezpečí?

"Auro..." vydechl. Slyšela, jak odložil sklenici a vrátil se k ní na sedačku. "Proto jsem ti to nechtěl říkat. Akorát tě to rozhodí, i když šance, že mě vezmou, je mizivá."¨

Měla schovaný obličej v dlaních a nenechala ho, aby jí ho odkryl. Vlastně momentálně ani nechtěla, aby na ni šahal. Stoupla si.

"A když tě vezmou tak co? Jen bys mi oznámil, že vlastně odjíždíš někam do nebezpečí, i když jsme mohli být spolu v normální nemocnici?"

"Přece jsme si řekli, že náš-"

"Náš vztah nemusí zavazet v našich kariérních rozhodnutí, já vím. Ale promiň, že se ohledně toto tak necítím ve chvíli, kdy chceš dobrovolně odjet... někam. Kde rozhodně nebude bezpečno."

Cítila slzy. Nikdy se jí nestalo, aby se chytli a ona z toho brečela. Ale tohle bylo něco, o čem nebyla dostatečně informovaná. Možná byla úplně mimo, možná to hned neznamenalo nebezpečí, ona si ale hned představovala doktory uprostřed války, kterým šlo také o život.

Podívala se na něj, na ten jeho pohled, kterým ji chtěl utěšit. Podívala se do těch očí, které prostě musely tak milovat adrenalin a neznámo. A opravdu se jí brečet chtělo.

Ale nechtěla dělat scény. Vždy se snažili o věcech mluvit, ať už to byly jakékoliv kraviny. Takže když šlo o něco takového, tím tuplem si musela vyslechnout i jeho stranu. 

Povzdechla si a posadila se zpátky, nechala ale mezi nimi větší mezeru. "Řekni mi o tom víc," špitla. "Řekni mi vše, co víš." Hned, jak to ale vyslovila, jí po tváři stekla první slza.

Takže se k ní Simon přece jen přisunul a objal ji. A ona ho nechala, aby nevypadal jak nějaká histerka. I když věděla, že byla. 

Vzal její tvář do náruče a palci jí setřel slzy. "Promiň," vydechl. "Tohle jsem vůbec nechtěl."

"Tak proč jsi mi to neřekl?"

Smutně se pousmál. "A byla by tvá reakce jiná než teď?"

Zase měl pravdu, udělala by scénu stejně jako teď. To byla zkrátka její prvotní reakce. A i kdyby to věděla dřív, věděěla by, že by mu v tom nezabránila. Rozhodl se proto, poslal by to tak jako tak. Jejich vztah jim nepřekážel, vždyť šlo jen o necelý měsíc. 

"Řekni mi vše, co tom víš," zopakovala. Nebude myslet racionálně, pokud nebude mít všechny informace a Simon byl její zdroj. Za poslední týdny si o tom musel načíst mraky. 

Takže jí začal vyprávět o tom, jak na to přišel, jak jedinečná nabídka to byla, jelikož tento program spouštěli vůbec poprvé. Jak skvělé by to bylo pro jeho praxi v traumatologii, což byl opravdu obor, který ho zajímal nejvíce. Začal těmi lehkými věcmi. Pak se přesunul na tu část, co by se dělo, kdyby ho vybrali.

"Může se taky stát, že mě nepošlou nikam, když zkrátka nebude potřeba," pokrčil rameny. "Zůstal bych ve Švýcarsku. A kdyby mě přece jen někam přidělili, stále jsem medik se zkušenostmi převážně teoretickými. Neposalali by mě do srdce dění, tam bych jim byl k ničemu a jen se tam motal. Byl bych normálně v nemocnici , na normální stáži, a i kdyby to přece jen bylo ve státě, kde se válčí, víš že na nemocnice se útočit nesmí."

"To mě zrovna neuklidňuje."

"Já vím. Ale nebyl bych tam jediný. Byly by tam vyšší ročníky, i čerstvě vystudovaní. Šance, že by mě poslali někam vyloženě do nebezpečí, je malá. Dají přednost těm, co opravdu něco umí, ne mně."

Bavili se o tom další půl hodinu. Aura se především ptala, on odpovídal. Nevěděla to ani jeho rodina. Opravdu to neřekl nikomu, protože věřil, že se stejně na tuto stáž nedostane. 

A když domluvili, Aura se zvedla. "Já... už asi půjdu domů."

Řekla to, jakoby nebyli domluvení, že tam přespí. Řekla to, jako by bylo v plánu, že dneska odejde. Bylo půl deváté večer a ona se rozhodla jít domů.

Simon si taky stoupnul. "Co? Proč?"

"Jen... jen si to potřebuju urovnat v hlavě. V klidu. A sama," přiznala. Nemělo cenu si vymýšlet výmluvy. Tohle bylo zkrátka složité na zpracování.

Chvíli váhal, ale nakonec přikývl. Byla vděčná, že jí ten prostor dá. "Doprovodím tě."

"Je to deset minut," namítla.

"A venku už je tma," namítl on zpátky. "A já nevěřím lidem za tmy."

Věděla, že ona ho zase nezastaví v tomhle, a tak ho nakonec nechala, ať ji doprovodí. Když došli k jejímu novému bydlení, kde vlastnila jeden malý pokojík, vtiskl ji alespoň lehkou pusu na čelo. "Děkuju, že sis mě o tom vyslechla."

Přikývla. Rozloučila se. Zavřela dveře bytu. A polila jí úzkost.

🦖

:DDDD

mějte krásný den:]