Když Mateo odjel s Chrisem na víkend za jeho rodiči, Aura si Simona na byt doslova nastěhovala.

Přišel s taškou věcí, které by mohl potřebovat, protože od dinosauří košile si odmítal cokoliv půjčovat. A s batohem plným učebnic.

Ten první den u ní strávil i Leo, jelikož potřebovali dodělat projekt, který měli do neděle odevzdat. Sádru z nohy už měl dole a byl to i první den, kdy se rozhodl chodit úplně bez berlí. 

Když byl čas obědu, Aura se postavila s tím, že se vydá do kuchyně. Leo se hned postavil taky. "Pomůžu ti." Aura shlédla na Simony, který si s lízátkem v puse pročítal, co už mají hotovo. Když uslyšel dlouhé ticho, tázavě vzhlédl.

"Co je?"

"Ty nepůjdeš pomoct?"

"Možná jsem dokonalej, ale vařit fakt neumím," odpověděl. Aura protočila očima a Simon se zasmál. "Ne, ale vážně. Jsem rád, když si udělám vajíčka na večeři."

"Tak přece jen je Chris v něčem lepší," rýpla si a vydala se do kuchyně. Simon byl u ní do pár sekund.

"S čím chceš pomoct?"

Hezky je oba zaúkolovala. Simona odklidila k ostrůvku a nechala ho škrábat brambory. Kdyby ale věděla, jak dlouho mu to bude trvat, možná by tuto práci dala raději Leovi. Ten zase krájel zeleninu na salát. A Aura se pustila do masa.

Když maso naklepala a okořenila, Simon měl oloupány teprve dvě brambory. Bylo vtipné, když se otočila, a viděla jeho soustředěnost na tak jednoduchý úkol. Zároveň ale málem nahlas utrousila, jak je roztomilý. 

Došla k němu s dalším nožíkem a ze sáčku vzala další bramboru. "Tvá dokonalost má hodně velká omezení, hele."

"Neraň mé city," zamračil se uraženě.

Kdyby jen věděl. Kdyby jen věděl, že je přesně jako její táta a bezhlavě se zamilovává mnohem rychleji, než by měla. A že klidně by vyléčila jeho raněné city těmi dvěmi jednoduchými slůvky už teď hned.

Jenže ona ta slova nebyla zas tak jednoduchá. Vyslovila je klukovi jen jednou, i když měla dva. A nedostalo se jí odpovědi zpátky. A i když Simon zatím boural vše, na co byla z předchozích vztahů zvyklá, na tohle si ještě netroufla ani u něj.

"Ty máš co říkat."

Tak se zamyslela, že její tempo bylo skoro tak pomalé jako Simono. A to nepřicházelo v úvahu. "Jo? Tak si můžeme dát závod."

"Jo? Normálně si i věřím, protože tvé tempo je taky jak od šneka."

Leo zaznamenal jejich konverzaci. "Chcete přijít o prst?"

Simon ho ale ignoroval. "Tři, dva, jedna, teď!"

Možná měli poslechnout Lea, protože stačilo pět sekund a Simon syknul bolestí. Na bramboře byla krev.

"Panebože, já už tě nikdy do kuchyně nepustím," okomentovala to ihned, popadla ho za ruku a odtáhla ho k umyvadlu. Dala mu prst pod tekoucí proud, zatímco otevřela šuplík a začala se jím prohrabovat ve snaze najít náplast. 

"Byl to tvůj nápad," namítl Simon.

"Ještě prozkoumávám říši tvých nedostatků, tohle k tomu patří," odpověděla. Došla k němu s náplastí a kapesníkem. Nejprve mu prst osušila a koukla na něj. "Za dva týdny jsem toho tolik zjistit nestihla."

"Hlavně, že máš zmapováno, kolik kofeinu denně přijímám," podotkl.

"To totiž nejde přehlédnout."

Raději to s Leem dodělali sami.

Když projekt dodělali, Simon zavezl Lea domů. Sice už odhodil berle, nemusel se ale hned první den chůzi přemáhat a jet přeplněným autobusem. Aura tedy mezitím poklidila veškerý nepořádek a tak nějak připravila obývák pro to, aby si něco pustili. Když se Simon vrátil, jako první na něj vybafla: "Zítra jdeme na rande v mé režii."

Překvapeně se na ni podíval. "Jak víš, že budu mít čas?"

Zase zkoušel její trpělivost. Jen mu věnovala pohled typu, jestli to myslí vážně. Byl pátek. Zítra sobota. A Simon s ní měl být na bytě až do pondělí až na jeden blok práce v neděli. 

Jen se krátce zasmál svému nepovedenému vtipu. Pak se usadil na sedačce a koukla na televizi. "Tak na co se podíváme?"

Došla jim ještě pro čaj. A sotva se posadila, Simon na ni vybafnul: "Přemýšlel jsem, že bych si našel byt. Nebo jako nějaké spolubydlení."

"Oh? Co tak najednou?" zeptala se. Natáhla se pro deku a dřív, než se stihla přikrýt, Simon jí lehnul hlavou do klína.

"Čas na brainstorming," začal a Aura se pousmála. "Ani nevím, jak je to dlouho od mý poslední holky. Asi to raději ani vědět nechci. Ale víš co, byl jsem mladší a nebylo to tak divný, že jsem ještě bydlel u rodičů. Teď? Teď už to trochu divný je. Jako chápu, že jsme si zkrátka vybrali obor, který trvá milion let vystudovat, ale co, budu tě tahat neustále k nám domů do mýho dětskýho pokoje, kdy rodiče budou chrápat hned na druhé straně stěny?"

"Já mám tvý rodiče ráda," namítla.

"Já taky. Ale mám rád i soukromí. Pracuju, můžu si dovolit nějaký pokoj ve sdíleným bytě blíže škole. A bude jen dobře, že konečně budu moct být plně samostatný."

Zabořila mu ruku do těch jeho kudrlinek, které měl úplně stejné jak Leo. Vypadal, že téměř nezaznamenal, když ho začala lehce hladit ve vlasech. 

"Včera večer jsem se na něco díval. Ale zajímal by mě i tvůj názor, jestli to není až moc šílený."

Simonovi rodiče nebydleli zas tak daleko od školy. Nebyl to jako její případ - ano, její rodina také bydlela ve stejném městě, bohužel ale na úplně druhé straně města a dojíždění by bylo více jak hodinové. Simon byl ve škole za dvacet minut autobusem, patnáct minut autem nebo na motorce. 

"Nemusíš si hledat bydlení jen kvůli mně," řekla nakonec. "Me nevadí být v tvým dětským pokojíku."

Kousnul se do rtu, jak přemýšlel. A pak vyhodnotil: "Jo, najdu si bydlení. Žádný dětský pokojík."

"Vždyť tvůj ani dětsky nevypadá," namítla.

A tak Simon přešel na jinou taktiku. "Spal jsem na tý posteli s jinýma holkama. Dělám to vlastně pro tebe."

Popadla polštář a začala ho dusit. Kupodivu necítila vyloženě žárlivost, sama měla minulost s jinýma, ale někdy by ho nejraději zabila za to, jak bez filtru mluvil. Připadalo jí ale, že Simon rychle poznal její limity. A sice často tančil na hraně, ale nikdy je úplně nepřekročil. 

Slyšela jen jeho tlumený smích. Přece jen byl ale silnější a tak netrvalo dlouho a plně ji přepral. Polštář odhodil z jejího dosahu a uvěznil ji pod sebou. Sklonil se a spojil jejich rty. "Promiň," zašeptal. "Jak nevhodné to ode mě bylo."

Nebyl ale jediný, kdo mohl hrát tuhle hru. Přitáhla si ho sa řetízek k sobě a políbila ho o něco déle. "V pohodě," odpověděla. "Já spala s jedním přímo tady."

Simon? Ten už byl o něco víc žárlivý jak ona, a tak ucítila, jak kolem její hlavy zatnul ruce v pěst. Najednou vypadal, že neví co se sebou, že mu opravdu došla slova, což se zkrátka nestávalo. A tak se natáhla pro ještě jeden polibek. A pak zašeptala: "Ale ráda bych na to naprosto zapomněla."

Kupodivu nevypadal lúplně přesvědčeně a Aura si pomyslela, že možná její odpověď byla opravdu hodně přes čáru. Ano, sice řekla to samé, co on, ale narozdíl od něj ona neznala tolik jeho limity. A možná jeden právě překročila. 

"Prom-" začala, ale Simonovy rty ji přerušily. 

"Zasloužil jsem si to," zamumlal mezi polibky. "Ale už to prosím nikdy neříkej nebo asi vybouchnu žárlivostí."

Ještě ji neměl celou, stejně jako ona jeho. A i když žárlivá nebyla, nevadilo jí, co jí Simon řekl, ta myšlenka, že chodily v tomhle městě holky, co ho měly celého, už trochu jo. A tak popadla lem jeho trika a vysklekla mu ho přes hlavu. 

Nechtěla přece, aby bouchnul žárlivostí. Nechtěla, aby bouchnul ten jediný člověk, co jí byl konečně schopen ukázat, co je to upřímná láska.

"Simone," vydechla bez toho, aby si to uvědomila. Prudce otevřela oči, když si uvědomila, že další věc, co mu chtěla říct, byla, že ho miluje.

"Hm?" přestal jí dávat polibky na krk a podíval se na ni. Měla veškerou jeho pozornost. I když byl nejspíše hladový po tom, co mělo následovat. 

Přesto to říct nedokázala. Přesto se bála, že to ani zdaleka necítí stejně. A tak to raději zamluvila. "Neberu prášky," vyhrkla. "Doufám, že ty jsi z nás dvou ten připravenější."

Znovu se k ní sklonil. A znovu ji políbil tak nežně, že se jí v břiše rozletělo milion motýlků. "Možná," odpověděl nakonec s lehkým úsměvem a zvedl se. Na chvíli se vypařil.

Povzdechla si. Na jednu stranu chtěla, aby to věděl. Na druhou se bála. Naštěstí byly její trable ale v následujících minutách zapomenuty.

🦖

ty reakce u minulé kapitoly :DD ale znáte mě, já potřebuju drama! tohle nemůže být bez-drama příběh :D