"To si děláš srandu."

Aura vyšla z bytu ven. Čekala Simona v autě, rozhodně ne na jeho opravené motorce, která stále měla škrábance z nehody na laku. Sotva je uviděla, představila si onu samotnou nehodu, jak se Simonovo tělo kutálí po zemi a udělalo se jí špatně.

V tu chvíli se na ni díval jako naprosté štěně. Snažil se ji obměkčit pohledem.

"Já jdu pěšky," prohlásila a dala se do chůze. Simon se ale rychle natáhl, popadl ji za zápěstí a tak ji zastavil. 

"Přísahám, že nikdy jsem nejel opatrněji jak dneska. Ani den po tom, co jsem dostal řidičák," řekl hned. 

"Nesednu si s tebou na motorku, která ti málem zlomila páteř," namítla.

"Málem. To je to důležitý."

Nebral ji vážně. Nebo možná bral, ale zkrátka si byl tak jistý sám sebou, že ji přemluví, až jí to štvalo. 

"Ne, důležitý je, že se toho prostě bojím a rozhodně na to nesednu tak krátce po té nehodě, což bys mohl chápat," vyjela na něj neplánovaně. Dle jeho pohledu ale usoudila, že konečně pochopil, že tohle není hra.

Přitáhl si jí k sobě blíž. "Za prvé," promluvil a dal ji krátký polibek na rty, i když nereagovala, "dobré ráno. Za druhé, jestli chceš jít pěšky, nechám tě. A za třetí, já chápu, že se bojíš. Na druhou stranu bych byl extrémně opatrný, protože bych vezl tebe. A vím, že tě to děsí. Proto jsem přijel takhle, protože cesta odsud do školy trvá na motorce pět minut. To je kratší doba než když jsem tě svezl tehdy a napadlo mě, že by to pro začátek mohlo stačit."

Proč musel být tak přesvědčivý? pomyslela si. 

"Jsou to dva dny, co sis postěžoval na bolest v zádech," namítla.

"Člověk se někdy blbě pohne. Neříkej, že se ti to nestalo," namítl zpátky. 

Natáhl se za sebe a vytáhl z kufru motorky její helmu. Helmu, ve které od něj dostala jejich první pusu. Podržel ji v ruce. "A nechci být hnusný, ale obávám se, že pěšky nepřijdeš včas." Tak samozřejmě. Myslela si, že přijede autem, ne že budou řešit tohle.

"Mateo s Chrisem vyjíždí tak za pět minut. Vsadím se, že menší zajížďka by jim nevadila," namítla a kývla na Mateovo auto u krajnice kousek od nich. Lhala. Ti dva vyjížděli až za hodinu. Ale třeba tímto argumentem do něj vtluče trochu smyslu. 

Simon si povzdechl a lehce sklopil hlavu. "Wow, já si vážně myslel, že tě přesvědčím."

Uchechtla se. "To se lehko říká někomu, kdo má vystužený motorkářský kalhoty a při pádu by to byl jako pád do peřinek."

Simon se beze slova znovu natáhl do kufru. A vytáhl něco černého v plastovém průhledném obalu. "Velikost S. A myslím, že si je klidně můžeš obléct i přes své kalhoty."

Nesnášela ho. A možná ho milovala. Obojí najednou. 

"Ty jsi neuvěřitelnej," zamumlala.

"To už jsem od tebe párkrát slyšel."

Zamračila se. "Jsi na tenkém ledě. Važ slova."

Dal ruce do obranné pozice a lehce se zasmál. Stála tam s těmi kalhotami v ruce a vážně to zvažovala. Protože přece jen jí koupil tyhle kalhoty na pěti minutovou cestu. Věděl, že se bude ohánět bezpečím.

"Já tě fakt nesnáším," zamumlala nakonec a i s kalhotami se vydala zpátky k budově. Celá ulice nemusela vidět, jak se do nich sáčkuje. Třeba jí ani nebudou.

Simon jí ale snad prohrabával v noci tajně skříň, aby zjistil velikosti, protože i když si je přetáhla přes své vlastní, aby nemusela chodit celý den v motorkářským, padly jí perfektně. Shlédla se v rozbitém zrcadle ve výtahu. Nevypadalo to ani nejhůř.

Když opět vyšla, Simon se spokojeně usmíval. Došla k němu, podal jí helmu. Všechno mlčky. Posadila se za něj a objala ho kolem pasu. Jemně ji chytil. "Můžu ještě podotknout, že ti to v těch kalhotách sluší?"

"Mlč nebo si to ještě rozmyslím," utrousila. Slyšela (a vlastně i cítila), jak se zasmál.

Nastartoval. Aura zavřela oči. Simon byl ten jediný člověk, co jí dokázal tak lehce přesvědčit, což ji na jednu stranu štvalo. Ale pět minut přežije. 

Snad celou cestu měla oči zavřené. Některým lidem by se z toho dělalo právě že špatně, ji to ale uklidňovalo. Párkrát se jen podívala, jestli Simon opravdu jede opatrně, což samozřejmě jel. Ještě aby ne.

"Jsme tady. Živi a zdrávi," uslyšela, když si myslela, že akorát tak stáli na nějakém semaforu. Uteklo to mnohem rychleji, než by čekala. 

Rychle seskočila dolů a na chudinu motorku se zamračila. Hned si sundala motorkářské kahloty. A pak si vlastně uvědomila, že se Simonem nejel Leo. "Kde máš bráchu?"

"Sundávají mu sádru," odpověděl. "Takže jsem musel jet na motorce. Máma brala auto, aby ho tam vzala."

Otočil se, jelikož motorka byla už patřičně zaparkovaná. Kývl na helmu a kalhoty v její ruce. "Máme čas, hodíme to do skříňky."

Srovnala s ním krok. A pak zamumlala. "Děkuju."

"Za co?"

"Že jsi jel fakt opatrně."

Lehce se uchechtl. "Myslela sis, že jsem ti lhal?"

"Jen jsem se bála, že tě ovládne adrenalin."

"Vezl jsem poklad. Na adrenalin nebylo místo."

Podívala se na něj a na ten jeho pitomý úšklebek. Aura od malička dostávala plno lásky a nikdy jí nedělalo problém ji přijímat. Za tohle okaté flirtování by ho ale nejraději praštila. 

"Já se s tebou rozejdu, fakt," zamumlala.

"Vztah ani ne týden? To se mi ještě nestalo."

"Asi to brzo poznáš."

Věděl už moc dobře, že tohle tak trochu nedává. Proto to dělal naopak víc. A i když nevěděla, jak na tohle jeho flirtování odpovídat, v hloubi duše to milovala.

Schovali všechno motorkářské do skříňky v přízemí. Kousek od šaten bylo také jejich oblíbené bistro, a tak Aura vyšla dopředu, aby jim ještě stihla objednat kávu. Bude ho muset pozvat ještě na hodně káv, aby mu alespoň částečně splatila helmu i kalhoty. Věděla, že se o to neprosila, na druhou stranu motorka byla součástí Simona. Byla ochotná ji pomalu poznat. A to, že myslel na její bezpečí hned od začátku bylo jen dobře. Což znamenalo, že by nezkousla, kdyby to šlo jen z jeho peněženky. 

Objednala si své oblíbené cappuccino, Simonovi flat white. Přidal se k ní, když čekala na vyhotovení její objednávky. "Stíháme?" zeptala se, když ucítila jeho přítomnost za sebou.

"Tak akorát."

Podala mu kávu, své cappuccino si ještě otevřela posypala skořicí pro extra chuť. Když se pak rozešli směrem do učebny, vzal ji za ruku. "Teď otázka všech otázek," začal mluvit. "Pojedeš se mnou i zpátky?"

Dnes měli výuku až do tří, pak měli naplánováno se jít učit do knihovny. A byla velká pravděpodobnost, že zpátky pojedou za tmy, což Auřinému respektu z motorek moc nepřispívalo. Proto se jí nejspíš ptal. 

Usrkla si kávy. Zamyslela se. "Jen pod podmínkou, že dneska zůstaneš u nás," řekla nakonec.

"Nemám věci do školy na zítřek," namítl.

"Tablet na poznámky máš. Učebnice můžeme sdílet."

"Nemám v čem spát," pokračoval.

"Ale máš. Dinosauří košilce se po tobě stýská."

Protočil očima. "Řeknu Mateovi nebo Chrisovi, ať mi něco půjčí než půjdou spát."

"Pak jsme dohodnuti. Pojedu s tebou zpátky."

"To abych si koupil k tobě kartáček," zamumlal. A před vstupem do třídy vyhodil prázdný kelímek od kávy do koše.

"Na tvé konzumaci kofeinu taky ještě zapracujem," upozornila ho Aura.

"Proč? Je jedno jak rychle to vypiju."

"Není. Protože je mi jasný, že o pauze jdeš pro další."

Posadili se. "Ty jo. Přijde mi, jako bys mě znala roky."

"Nejsi jediný všímavý."

Ve hře na všímavost by ho nikdy neporazila. Ale sama už něco málo věděla.

Když hodina začala, Simon se k ní asi po deseti minutách naklonil a zašeptal: "Víš, že ses vlastně upsala k tomu, že zítra jedeme na motorce taky?"

Falešně se na něj usmála. "Právě naopak. Můžu s tím počítat a přivstat si, abych mohla jít pešky."

Uraženě mlaskl. Milovala tu energii mezi nimi.

🦖

kamawádi, já nemám ještě vymyšleno drama, help