Stáli před budovou, kde rodina Rileyů měla kurzy.

"Co tady děláme?" zeptala se zmateně. 

"Chtěl jsem trochu soukromí. A mám to tady rád. Nevadí?" odpověděl Simon. Ráda by mu řekla, jestli vadí nebo ne, ale neuměla si moc představit, co má tady v plánu. 

"Dáš mi kurz kreslení?"

"Jestli budeš chtít," pousmál se, pustil její ruku a vytáhnul klíče. Když dneska neměli školu, věděla alespoň to, že Simon měl ráno práci. Dneska už tedy tady byl.

Otevřel dveře a zdeaktivoval alarm. Aura se rozhlédla, ale do jeho třídy přes tmu neviděla. Hned na to se ale vydali tam.

Ještě než ale rozsvítil, nehal ruku na vypínači a otočil se k ní. "Jestli ti tohle bude připadat strašné klišé, nezmiňuj to prosím a nech mě v té blbosti, že si to užíváš, protože jak už jsem říkal, jsem vyznavač romantických rande. Ale říkal jsem, že bychom mohli dělat něco, abychom jen neseděli nebo nejedli. A k tvé smůle jsi souhlasila jít na rande s někým, kdo vede kreativní kroužek a má bratra se slabostí pro keramiku."

Než stihla odpovědět, rozsvítil. Jeho třída najednou vypadala úplně jinak.

Stoly byly odsunuty na stranu, jen uprostřed byly na zemi nachystané barvy, štětce a trocha nenabarveného keramického nádobí, které si přímo říkalo o ozdobení. Aura nebyla nějak extra kreativní typ, tu a tam ji ale popadlo něco, kdy si vymalovávala antistresové omalovánky nebo se rozhodla něco vytvořit. Nebyla v tom dobrá, neměla praxi, ale bavilo ji to.

A tohle se jí zalíbilo hned. "Já myslím, že to není k mé smůle," odpověděla a vešla dovnitř. Pak se ještě na Simona otočila, zatímco šla zpátečkou ke středu místnosti. "Pokud mě teda nebudeš buzerovat jako děti."

Mlaskl. "Nic nemůžu slíbit." 

Sotva došel do středu místnosti, začal mu vyzvánět telefon. Trhl pohledem k oknu. "Ah, jídlo je tady."

Jestli dojde na druhé rande, vezme si ho do režie ona. Musí. Jenže to vypadalo, že laťka je nastavena pěkně vysoko. 

Do dvou minut byl tak zpátky s dvěma sáčky zabaleného jídla. "Vietnamská. A asi bychom se do toho měli pustit hned."

An nezmiňovala, jak si mohl pamatovat, že vietnamská kuchyně je jedna z jejích nejoblíbenějších. I když to tak půlku času nevypadalo, Simon vždy pečlivě naslouchal. A detaily si pamatoval. 

Takže se jako první pustili do jídla. Simon pustil na televizi písničky a i když chtěl náhodný playlist, Aura ho donutila, ať pustí něco, co opravdu poslouchá. "Víš, jak dokážeš člověka poznat díky hudbě?" namítla.

Na jednu stranu se bála být takhle vyzývavá. Její první kluk se jí totiž vůbec neotvíral a doteď by nikdy neřekla, že ho vlastně znala. A každou minutou jí překvapovalo, jak je vlastně Simon jiný, když pustil písničku z osmdesátek. "Takže jsi ten typ, co poslouchá starší hudbu?"

"Jsem ten typ, co poslouchá úplně všechno. Ale tohle je jedna z mých oblíbených," odpověděl a sedl si za ní k jídlu.

Nebyla ten typ, co by nad věcmi až moc přemýšlel. Nebyla Mateo, který v tom byl expert všech expertů. Přesto věděla, že na rande si hlídává každé své slovo. A nejprve si ani neuvědomila, že se Simonem to vůbec nedělá. To brala jako hodně dobré znamení.

Takže opět znovu spadli do naprosto přirozené konverzace. Když dojedli, akorát se přemístili k výrobnímu koutku. Aura hned popadla talíř, který chtěla pomalovat. Simon zase hrnek.

"Přiznám se ale, že je to tak pět let, co jsem tohle dělal naposled," přiznal se nevinně. 

Aura si odfrkla. "Já stejně nebyla nikdy moc na instrukce," odpověděla a pustila se do tvoření. Simon se jen uchechtl.

Čas ubíhal a ubíhal a oni si povídali a povídali. Chvíli to byly vtipné historky. Chvíli to bylo něco hlubšího. A v jednu chvíli se dostali taky k té konverzaci o tom, jak se mu Leo bál říct, že je gay.

"Překvapilo mě to," řekl upřímně. "Vůbec bych nečekal, že ho něco takového tak dlouho trápilo. A že si myslel, že mi to tedy nemůže říct." Uchechtl se. "Vždyť já mu tak často dohazoval holky. Panebože."

"Leo se zmínil. Že ti i řekl, že se mu líbím já. A tys ho pak povzbuzoval, ať mi napíše."

Simon si povzdechl. Hrníček už měl dávno hotový, teď dělal na talířku. "Myslel jsem, že ho zabiju, když mi to řekl."

"Proč?"

"Jak jsem ti říkal. Byla jsi po dlouhé době první holka, co mě zaujala. A bratr mi řekne, že se mu líbíš? Nepřípustný."

Nakrčila obočí. "Tak proč jsi ho povzbuzoval?"

"Protože Leo to má díky své povaze těžší," vysvětlil. "A tys mi přišla jako někdo, kdo by mu dal šanci."

"Takže bys mě klidně dohodil Leovi, i když jsem tě zaujala?"

Vyhýbal se jejímu očnímu kontaktu. "Tak nějak."

"Wow. Ty jsi fakt dobrej brácha."

"Že? Taky se občas pochválím," zasmál se. 

Aura odložila svůj talířek. Měla mnohem pomalejší tempo, jak Simon, a tak stále pracovala na prvním. Sice si naprosto užívala vše, co dělali, sice jí teoreticky nic nechybělo, už ale cítila potřebu to nějak posunout. A teď si to definitivně zasloužil.

Seděli naproti sobě, a tak se přemístila vedle něj. "Jdeš se podívat na mé hrůzné dílo?" zeptal se.

"Ne," odpověděla popravdě, chytila ho jednou dlaní a otočila si jeho tvář k sobě. A pak ho políbila. 

Jak říkala. Nebyla zastánce toho, aby všechno dělal kluk. A kdo ví, jestli by se toho dneska vůbec dočkala. A tak to zkrátka vzala do vlastních rukou. 

"Víš, co je vtipný?" zeptal se Simon, když se od sebe odtáhli pro dech. "Já si fakt dlouho myslel, že o mně nemáš sebemenší zájem."

Musela se zasmát, když si vzpomněla, jak se přemlouvala o tom, že k němu nemá ani náklonnost, natož tak něco víc. "A kdy jsi usoudil, že možná mám?"

"Ta má nehoda," zašeptal. "Když si neopustila můj bok. Když jsem viděl, jak rozrušená z toho celého jsi."

"To stále mohlo být čistě přátelský," namítla.

"Mohlo. Ale poprvé jsem si přiznal, že by nemuselo. Tak jsem to v tom pitomém motorkářském obchodě zkusil." Pousmála se, když ten obchod nazval stejně jako ona. "Za což se omlouvám, mimochodem. Tvrdím, jaký jsem romantik a pak tě políbím uprostřed obchodu plného věcí, které nesnášíš."

"Proto jsi v pondělí ve škole před Leem dělal, že nic nebylo?"

Přikývl. "Tohle je lepší, ne?" A znovu jejich rty spojil. 

Tohle možná bylo lepší, přesto si myslela, že se za tu pusu v obchodě nemusel omlouvat. Byla to také vzpomínka. 

Seděli tam takhle do deseti. Když se zeptala, kolik je hodin, než se Simon podíval, tipnul, že tak půl devaté. Tak ztraceni v čase byli. Nebo spíše - tak moc jim čas byl jedno. 

Hned se pobalili, posbírali. Aura se poprvé za celý večer koukla na  telefon, kde už měla zprávu od Matea, jestli je vůbec naživu. Rychle mu odepsala, že do půl hodiny by měla být doma. 

Simon ji opět doporovodil domů. Když byli u bytu, zeptala se: "Nechceš přespat?"

"Na prvním rande? Napřípustné."

Uchechtla se. "A to, že jsi dneska viděl mé kotníčky tě nerozrušilo?"

Zasmál se. "Zítra jdu brzo do práce, akorát bych tě ráno rušil. Pojedu taxíkem."

"Tak si ho objednej. Ještě chvíli bude trvat, než přijede, ne?" 

Aplikace mu hlásila příjezd za deset minut, a tak si sednuli jen na chodbu. 

"Jen aby bylo jasno. Další rande je v mém scénáři," řekl, když už mu aplikace ukazovala jen tři minuty. 

"Neříkej, že jsem zlomil kletbu jednoho rande Aury Carter," rýpl si Simon. 

Samozřejmě mu povyprávěla její pokusy za poslední dva roky. Nebavili se ještě o vztazích, to ne, ale aspoň tohle. Že se s nikým nesetkala na druhém rande.

"Abys to ještě nezakřikl, hele," odvětila. Simon se jen zasmál a dal ji pusu na tvář.

"Napíšem si."

A pak byl ta tam.

Když vešla hlouběji do bytu, ve dveřích svého pokoje se objevil Mateo v pyžamu a knížkou v ruce. "Chris se ptá, jestli má už chystat arsenal na Simona."

Našpulila pusu. "Ne. Právě že vůbec."

Mateo se usmál. "Chci každý detail," řekl a zaklapl knížku.

🦖

já už ani nevím, co na ty konce kapitol psát s tím mým tempem

šli dva a prostřední upad. haha