I když už měl Simon svůj předpis na léky a jednu krabičku do zásoby, i když už mu nebránilo nic v tom, aby odešli, strávili v tom pokoji ještě další půl hodinu.

Mateo s Chrisem už to stejně zaparkovali v kavárně v patře, takže nemuseli vyloženě spěchat. Auře se ten moment vyvrtal do paměti, to jak jen seděli na nemocniční posteli a povídali, jejich těla až moc blízko. Na druhou stranu jí to tak přišlo správné.

"Řekni, až budeš chtít jít," vybídla ho pak. "Napíšu těm dvou."

Netušila, co by Simon dělal, kdyby neměli Matea s autem. Když volala s Leem, dozvěděla se, že jejich rodiče mají před sebou několika hodinovou cestu a jen tak nepřijedou.

"Asi můžeme," vypadlo z něj. "Myslím, že léky začínají působit."

Tak začala akce dostat Simona na vozík. Bylo nejlepší, aby se hýbal co nejméně, tak jim sestřička jeden přivezla, ať ho tak dopraví alespoň k autu. Simon teoreticky pomoc nepotřeboval, ale když ho v jednu chvíli píchlo bolestí, málem se vyvrátil a Aura byla ta, co ho chytala.

S Chrisem a Mateem se potkali ve vestibulu přímo u recepce, kde stále byla ona nepříjemná sestra. "Tak jedem, vy hrdličky," prohodil Chris. Aura protočila očima. Simon se zatvářil zmateně. Sestra jim stejně pozornost ani nevěnovala.

"Pak ti to vysvětlím," zamumlala Simonovi u ucha.

Nechali ho sedět vepředu, Aura tak skončila na zadní sedačce s Chrisem. "Co tvá motorka, Simone?"

"Odtáhli ji," odpověděl. "Už mi přišla zpráva, že se jí můžu vyzvednout.

Aura nakoukla do tašky, kterou vyfasovala v nemocnici se slovy, že jsou v ní Simonovy věci, které na místě nehody našly. Našla tam jeho rukavice, peněženku a hlavně jeho helmu. Vytáhla ji. "Myslím, že i helmu budeš potřebovat novou."

Instinktivně se chtěl otočit. Místo toho jen zasyčel bolestí a tiše si zanadával. Aura mu tedy podala helmu dopředu, aby se podíval. "Tahle věc mi doslova zachránila život," zamumlal pak.

Když dojeli a Simon se opět za doprovodu bolesti vyhrabal z auta, Aura nenastoupila zpátky. Stála vedle něj, když se Simon podíval na všechny tři. "Děkuju za všechno, vážně."

Aura kývla na Chrise s Mateem. "Až přijedete na byt, vytáhněte nákup. Prosím. Nepotřebujeme další zkažený věci."

Chris zasalutoval. Mateo se pousmál na Simona. "Ať je ti brzy líp."

Přikývl a tiše poděkoval. Pak se otočil na Auru, jako by se chtěl rozloučit i s ní. Jakoby to, že zaúkolovala kluky, aby vytáhli nákup, nebyl dostatečný signál pro to, že zůstavá.

"No já nikam nejdu," předběhla ho v mluvě. "Jste doslova dva invalidé a rodiče se vám vrátí za pár hodin. Aspoň vám uvařím."

"Auro-"

"Bez námitek. Nejedl jsi pravděpodobně od rána. Leo stresem beztak taky. A ani jeden nejste ve stavu, abyste si uvařilo."

Konečně se mu na tvář propral onen vděčný úsměv. "My si tě nezasloužíme, fakt."

Naposledy mávla na Chrise s Mateem, pak vytaphla z pod rohožky klíč od dveří, jak mu to Simon psal, než se to všechno stalo. Hned za dveřmi odložila jeho helmu a sotva se stihla otočit, už k nim až nebezpečně rychle kulhal Leo o berlích. "Do prdele, Simone!" okřikl ho už z dálky.

"Leo mluví sprostě. To je vážný," zamumlal.

"Měl jsi nehodu. Jasně, že je to vážný," odpověděla.

"Já ti říkal, že na tu motorku jednou doplatíš! A ty mě stejně nikdy neposloucháš! Co jsi sakra dělal?"

"Za jízdy se rozjímal nad veverkami v korunách stromů, co myslíš?" odpověděl Simon, čímž Lea naštval snad ještě více. "Byla to nehoda. Věř mi, že na dnešním plánu jsem neměl málem si zlomit páteř."

Tím Lea umlčel. Zamračil se. "Máš štěstí, že jsi v pohodě," řekl nakonec.

Přemístili se do obýváku. Aura pomohla Simonovi lehnout na sedačku, protože mu přece jen bylo v takové pozici nejlépe. Mohl tak uvolnit celé své tělo a netlačit tak na záda.

Pak si pár kroku odstoupila. Koukla na Simona, který se bál pohnout, na Lea vedle něj s nohou v sádře ve vzduchu. Musela se uchechtnout.

"Cizí utrpení je pro tebe zábavou?" zeptal se Simon.

"Asi jo," přiznala Aura. A pak se přemístila do kuchyně.

Leo jí musel neustále radit, kde co mají. Byla u nich poprvé, natož tak přímo v jejich kuchyni, samozřejmě netušila, kde najít ani ty základní věci. 

Prohlédla jim veškeré zásoby. A nakonec se rozhodla pro nějaký těstovinový salát alá co dům dal. 

Právě Leo si s ní celou dobu povídal. Aura tu a tam koukla po Simonovi, který mlčel jako hrob, ale bylo jasné proč. Měl zavřené oči ale nespal. Nejspíš byl v bolestech a zkrátka neměl sílu. Mimo naražené páteře ho samozřejmě bolelo z pádu snad celé tělo. A další prášek na bolest si mohl vzít až za dvě hodiny. 

I u jídla viděla, jak ho každé sousto bolí, jak ho bolelo zvedat ruku. Nabíral si tedy velká sousta, aby těch pohybů mohl udělat co nejméně. A pak, když konečně dojedl, unaveně vydechl. "Půjdu si lehnout."

Aura jen hodila špinavé nádobí do dřezu a hned se nalepila Simonovi na paty. Jestli ho štvala, měl smůlu, protože když viděla, jak jen chůze do schodů ho bolí, bylo ji jasné, že se mu bude ještě hodit.

Došli do jeho pokoje, který byl už spíše na té dospělé straně. Neviděla tak moc známek Simonova dětství, i když po tom v tu chvíli opravdu zatoužila. "Řekni mi, co potřebuješ," vybídla ho.

"Nějaké čisté oblečení, prosím."

Vydala se ke skříni. Simon měl relativně dost oblečení, nebyl ale čas na to, aby se mu tam přehrabovala, a tak jen popadla čisté černé triko a čisté tepláky. Nejen jeho motorkářské oblečení ale i triko pod ním měl šíleně špinavé. 

Mezitím sedl na postel. A když k němu došla a položila čisté oblečení vedle něj, bez varování ho popadla za lem trika.

Sykl bolestí, jak rychle ji zastavil. "Co děláš?"

"Oba víme, že sám si to oblečení nesundáš. Takže nedělej paviky a soustřed se na to, aby ses moc nehýbal."

Byla to výzva. Sundat mu kalhoty a triko tak, aby minimálně hýbal zády, to chtělo taktiku. Nehledě na to, když se Simon přiznal, že nejspíš měl i naraženou pravou paži, na kterou dopadl. "Ty máš vážně štěstí, že jsi nevyvázl s jedinou zlomeninou," konstatovala, když mu úspešně sundala triko. Držela svůj pohled nahoře. Kdyby jen koukla o něco níž, bylo ji jasné, že už by nedokázala odtrhnout pohled od jeho těla v kombinaci s tetováním.

"Jo. Jen jsem naprosto dobouchanej," odpověděl Simon.

Jo, jenže sundat triko bylo o něco lehčí, než obléct nové. A tak se zamračila a vrátila se k jeho skříni. "Máš spíš nějakou košili? Něco látkovýho, pohodlnýho?"

"Možná na věšáku? Taková bílá. Pokud není v prádle."

Našla přesně tu, o které mluvil. A když se vracela k posteli, už si pohled tak neuhlídala. 

Na těle se mu začaly rýsovat modřiny. A že jich nebylo málo. Ani si neuvědomila, jak na něj musela zírat, zkrátka ale s tím vším, co se dělo, nečekala ješte tohle. "Uhm. Chceš to nějak namazat?" zeptala se nepřítomně.

Simon byl docela mimo. Nejspíš to byla kombinace únavy, bolesti a prášků. Takže až v tu chvíli si všiml, že tam vlastně Aura jen tak stojí a zírá na něj. Shlédl na své tělo, jak mu to jen krk dovoloval. "Asi ne," zhodnotil nakonec. "To už ničemu nepomůže."

Přikývla. Začala se opět soustředit a oblékla mu košili. Pak mu převlékla i kalhoty. Simon snad nikdy nemohl být šťastnější jako v tu chvíli, kdy si konečně mohl lehnout a nikdo jím už nemanipuloval. "Vzbudím tě na prášek," varovala ho.

"Jeď už domů," odpověděl Simon.

"Já... já nechci," řekla upřímně. A Simon už nic víc nenamítal. Jen se usmál. 

Rozkoukala s Leem seriál. Mohlo udělat něco pro ten projekt, který měli dnes začít, oba se ale shodli na tom, že jsou na to dneska asi až moc mentálně unavení. Po prvním dílu si dali krátkou pauzu. A dali se do řeči o tom, jak mu vlastně volali z nemocnice. "Simon jim řekl, ať zavolají mně. To jsem ti zapomněl zmínit."

Musela se uchechtnout. "A já už měla v hlavě ty nejhorší scénaře, že je někde v bezvědomí. Takhle jsem dlouho nevyšilovala."

"Promiň, že jsem to na tebe tak hodil. Myslel jsem si, že budete někde okolo."

"Nemáš se za co omlouvat. Alespoň jsem byla ve středu dění. Neumím si představit, že bych byla jinde a nevěděla, co se s ním děje."

Nehlídala si dostatečně slova. A tak hned viděla, jak se Leo pousmál. "Záleží ti na něm, co?"

Nemělo cenu lhát. Leo byl člověk, co se jí svěřil se svou sexualitou, o které nevěděl ani jeho vlastní bratr, možná bylo na čase se mu s něčím svěřit také. Přikývla. "Hodně."

Samozřejmě to mohla myslet čistě kamarádsky. Oba ale věděli, že to tak v tu chvíli nebylo. 

"Běž mu dát ty prášky," pobídl ji. "A jestli tady chceš přespat, klidně můžeš. Myslím, že Simonovi nebude vadit, když si lehneš k němu, přece jen už začíná být pozdě."

Otevřela pusu, aby něco namítla, ale Leo měl pravdu. Bylo už devět hodin. A hlavně se jí nelíbila myšlenka, že by od Simona odjela. "Potřebuješ ty něco?"

Zavrtěl hlavou. "Ještě tady chvíli pobudu. Rodiče by měli být do dvou hodin tady."

Přikývla. Bylo to jasné znamení, že když už bude Leo něco potřebovat, vydrží to do chvíle, než jim přijedou rodiče. 

A tak se zvedla. Z linky vzala Simonovy prášky a napustila mu lahev s vodou, aby si nemusel sedat, až to bude zapíjet. Pak se vydala nahoru do patra a do jeho pokoje. 

Nechtěla ho budit velkým světlem, a tak se za pomocí světla z chodby došourala ke stolu, kde měl lampičku. Než došla k posteli, ještě se vrátila ke dveřím a zavřela je. Spal jako zabitý a nesnášela se za to, že ho musela budit. 

"Simone?" zašeptala. "Simone?"

Pomalu otevřel oči. "Prášky?" zamumlal unaveně. 

"Jo. Promiň," špitla. Podala mu lahev s vodou a prášek. 

"V pohodě. Děkuju." Polknul. Podal jí lahev zpátky. "Budeš tady spát?" zeptal se.

"Jestli nevadí?"

"Vůbec ne," odpověděl hned. "Vem si nějaké moje oblečení na spaní. Můžeš spát tady."

Odložila mu vodu na noční stolek. "Náš falešný vztah nabírá na obrátkách, hele."

Simon se unaveně usmál. "Asi mi to nevadí."

Narovnala se. Ještě že v tom přítmí neviděl, jak se nejspíše začervenala. "Jdu se převléct," zamumlala, ukradla Simonovi ze skříně co největší triko, co našla a zmizela do koupelny, aby se převlékla do její nové noční košile. 

Když se vrátila, Simon ještě nespal. Vlezla do postele vedle něj. "Jakou bolest od jedné do deseti momentálně cítíš?" zeptala se šeptem.

"Tak osmička," přiznal. Pak pod peřinou vyhledal její ruku. Chytil ji. "Teď už sedmička."

On flirtoval. Svíral se v bolestech a i tak flirtoval. Nebyla si jistá, že je dostatečně silná, aby to ustála.

"Mlč, prosím tě."

"Děkuju, Auro," řekl už tak potřetí. "Vážně moc děkuju."

"Přestaň už děkovat, jsem tady ráda."

"Právě proto."

Asi... asi se zamilovala.

🦖

...trošku jsem se rozepsala, heh