Aura by se opravdu měla přestat dívat na filmy. 

Netušila, co čekala. Představovala si scénu jako z Kobry 11, čekala zmatek, čekala krev, chaos, všechno možné. Ono to bylo ale docela jinak.

Když přiběhli dovnitř, nemocnice byla zcela klidná. Samozřejmě. Jedna nehoda motorkáře nerozhodila celý svět. Proč jí ale přišlo, že ten její ano? 

Přistoupila k recepci. "Simon Riley?" zeptala se. "Před chvílí ho přivezli. Nehoda na motorce."

Mohla to čekat. Ten nepříjemný pohled sestřičky, které zrovna začal zvonit telefon a do toho po ní něco pokřikovala druhá sestra zezadu, jí napověděl, že tohle tak snadné nebude. "A vy jste kdo? Rodina?"

Nezmohla se na nic jiného než na přikývnutí. Třeba jí to tak projde, třeba- "Průkaz totožnosti, poprosím."

Pocítila frustraci. Na občancce samozřejmě neměla nic, co by ji se Simonem spojovalo. Ani příjmení, ani bydliště. Sestřička nakrčila obočí. "Nemůžu dát informace o pacientovi jen tak někomu, to snad víte."

Naprázdno otevřela pusu. A v tu chvíli se před ní vecpal Chris. "Je to jeho přítelkyně a je rozrušená," řekl sestře tvrdým hlasem. "Jeho rodiče jsou mimo město a jeho bratr leží doma se zlomenou nohou, tak ji poprosil, jestli by nemohla dojet alespoň ona. To snad chápete."

Vyjeveně na něj zírala. V duchu si říkala, že neexistuje vesmír, kde by odměkčil sestru tohoto typu, ale přece jen se stal zázrak. "Máte štěstí, že jsem to byla já, kdo dva týdny zpátky přijímal jeho bratra," prohlásila. "Poslední informaci mám, že je na ošetřovně číslo dva. Tudy," řekla a ukázala dál chodbou. Pak už začala přijímat dalšího člověka.

Odsunuli se stranou. "Wow, Chrisi, ani nevím jak-"

"Běž, prosím tě," přerušil ji Mateo. "Počkáme tady. Nemusíme se tam motat všichni."

Přikývla. Měl pravdu. A tak se na ně jen lehce usmála, i když se tak vůbec necítila a vydala se chodbou dál. Trvalo jí věčnost najít druhou ošetřovnu, prošla kolem jedničky, najednou byla u trojky. Zmateně se otočila. Tak byla slepá nebo co?

Vrátila se do čekárny. Lidé jejímu zmatenému já vůbec nevěnovali pozornost. A pak si všimla docela nenápadných dveří úplně na druhé straně. 

Ty dveře možná byly nenápadné, ta obří dvojka přes ně už ale ne. A zrovna se otevřely, když sestřička chtěla zavolat dalšího pacienta. "Můžu mít dotaz?" vyhrkla na ni.

"Ano?"

"Simon Riley? Bylo mi řečeno, že je tady."

Přikývla. "Tak tři minuty zpátky ho odvezli na rentgen. Jste rodina?" Přikývla podruhé. "Tak se tady posaďte. Řeknu vám, až se vrátí."

Brala jí za každé slovíčko. "Odvezli? Znamenalo to snad, že nemůže chodit? A rentgen? Měl snad něco polámaného? 

Leo a Simon byli opravdu dvojčata v tom nejpřesnějším slova smyslu. Jeden měl něco zlomeného, tak ten druhý musel taky. 

Poslechla sestřičku a posadila se. Tak se jí naskytla první chvíle relativního klidu, kde si uvědomila, jak vyšiluje. Jak se bojí. A že to nebylo jen tak. Že ten tenký led pod ní doslova praskl tu sekundu, co zvedla Leův telefonát. 

Napsala Leovi. Jsem v čekárně, Simona odvezli na rentgen. Víc zatím nevím. To samé pak i klukům.

Netrvalo zas tak dlouho, když se sestřička u ní opět objevila. "Pokoj dvacet sedm. Tady půjdete doleva, pak druhou odbočkou doprava. Měla byste to v pořádku najít."

"Děkuju," vyhrkla a rychlým krokem se vydala cestou, kterou jí sestřička nadiktovala. Určitě se tak bála kvůli Leovi, že? Nechtěla mu dávat špatné zprávy. Určitě-

Nalhávala si a nevěděla proč. Mohla mít přece starost o Simona, ať už k němu něco cítila nebo ne. To, co v tu chvíli prožívala nebylo kvůli Leovi. Byly to její vlastní pocity. A to se jí potvrdilo, sotva otevřela dveře pokoje.

Byla u něj ještě sestřička, hned ale uslyšela jeho hlas, jak jí za něco děkuje. Sestra se pak otočila a dala se k odchodu. 

Takže na něj pořádně uviděla. A vůbec to nebylo jak v nějaké kriminálce. Simon vypadal... vypadal relativně v pořádku. Ležel na posteli ve svých motorkářských kalhotách a obyčejném triku a díval se do stropu. Sotva otočil hlavu, když Aura vešla.

"Leo?" zkusil to. Neviděl na ni.

"Skoro," odpověděla Aura. Tak nějak se bála jít blíž.

"Oh? Řekli mi, že přijela rodina."

"Možná naše hra na falešný pár pokračuje," prohodila. Zněla v pořádku. Uvnitř ale stále šílela, protože jí děsilo, proč Simon tak nehybně leží a dívá se do stropu. Proč ho nechávají v jeho oblečení. Proč, proč, proč.

Nakonec se ale dala pomalu do chůze. "C-co se děje?" zeptala se tiše.

Povzdechl si. "Jel jsem jak hovado, abych neměl zpoždění. Nevybral jsem zatáčku. Svalil jsem se a v té rychlosti mé tělo narazilo do stromu. Jsem v pohodě, jen..."

"Jen?"

"Jen neví, jak je na tom má páteř. Bolí to jak čert. A dokud nebudou výsledky, nesmím se hnout. Pro jistotu."

Ani nevěděla, co říct. Oba studovali medicínu, oba věděli, co taková zlomená páteř může znamenat. I samotné naražení bolelo až až. Přesto se v tu chvíli začala modlit, ať je to jen naražení.

Když došla až úplně k němu, uviděla, jak mu slzí oči. "Dali ti něco na bolest?"

Zavrtěl hlavou. "Zase záleží na výsledcích. Je tady možnost, že poputuju rovnou na sál. Léky na bolest by si nemusely sednout s anestezií."

"Simone..." vydechla. Co tak mohla udělat, aby se cítil o něco lépe? Proč neexistovala možnost, jak by mu mohla od bolesti ulevit, že by si vzala na sobě.

Povzbudivě se usmál. Jako by ona byla tady ta, co potřebovala uklidnit. "Nechci do toho kecat, ale pocitově se necítím, že bych měl tělo na dvě půlky. Budu v pohodě."

"To mě zrovna neuklildňuje," zamumlala. Taky si v osmi letech myslela, že má jen naraženou ruku a byla z toho zlomenina. Dokud nebudou mít výsledky, nic jasného nebylo.

U okna byla židlička, a tak si jí přitáhla k jeho posteli. "Měla bych to napsat Leovi. Nejspíše chodí kolečka po baráku i s tou sádrou."

"Nepiš mu to ještě," vyhrkl. "Akorát ho vyděsí, když mu to napíšeš. Dokud nebudeme mít jistotu, nepiš mu to, prosím."

Váhavě přikývla. "Jak chceš."

Povzdechl si a znovu se podíval na strop. "Bude to v pohodě," zopakoval. "Do večera budu doma."

To byl samozřejmě scénář jen pro případ, že měl páteř vcelku. Opravdu vypadal až na menší odření v pořádku, přesto Auru stále neopouštěl takový zvláštní strach, co v hloubi duše cítila. 

Bála se o něj. Tak moc se o něj bála, i když už tady ležel před ní. Necítila se ani o chlup lépe jak v čekárně pár minut zpátky. 

"Děkuju, že jsi tady," ozval se zničehonic. "Ani nevíš, jak si toho vážím."

Aura nepatrně přikývla. Pak ho vzala za ruku. A rozhodla se k něčemu přiznat. "Tohle mi už znovu nedělej, jasný? Strašně jsem se bála."

Pousmál se. Zase ten jeho pitomý úšklebek, tentokrát ho vnímala s jeho uslzenýma očima úplně jinak. "Ale, povedlo se mi podruhé rozrušit Auru Carter?"

"Nejraději bych tě teď praštila," zamumlala. "Umím si představit lepší způsoby."

"Mám tady někde bundu?" zeptal se zničehonic.

"Přehozenou přes okraj postele, proč?"

"Vem ji prosím a šáhni mi do pravé kapsy."

Zmateně ho poslechla a přešla ke konci postele k jeho nohám. Vzala mu bundu a šáhla tedy do kapsy, jak chtěl. A vytáhl dvě fixy. "Na co teď potřebuješ fixy? A proč je máš vůbec v kapse?"

"Děti je tm nastrkaly. A já je nepotřebuju, ale ty ano."

V tu chvíli jí došlo, co tím myslel. 

"Říkalas, že tě táta nechal vybarvovat jeho tetování, když jsi byla nesvá, ne? Tak teď můžeš ty moje."

Zůstala zaraženě stát. Tohle... Málem ze sebe vyklopila všechny emoce, co cítila, protože najednou strach nebyl nejsilnější. Najednou si v duchu řekla: já ho sakra miluju.

"Ale-"

"Žádný ale. Uklidní to i mě."

Bylo to naprosto absurdní. Byli dospělí, přesto si v tu chvíli k němu sedla se dvěma fixami v rucea jednu z nich otevřela. Dneska neměl ruku pokreslenou od dětí. Dneska to plátno měla jen pro sebe. 

A tak mu tam kreslila po ruce, dokud nepřišla sestřička s lehkým úsměvem na tváři. "Je to dobré, pane Riley," řekla jako první, "vaše páteř je pouze naražená. Předepíšeme vám nějaké léky na bolest a můžete domů."

Polila jí úleva. Sestřička mu pomalu zvedla postel až do sedící polohy, aby pak nemusel stávat na sílu sám a zatěžovat záda. Možná je měl v celku, to ale neznamenalo, že to příšerně nebolelo. A když sestřička pokoj zase opustila se slovy, že za chvíli bude zpátky s předpisem na léky, Aura si přesedla na okraj jeho postele a opatrně ho objala. 

"Ty máš víc štěstí jak rozumu, fakt," zamumlala. 

"Já vím," vydechl Simon. A několik dlouhých sekund ji nepouštěl.

🦖

vidíte? já nejsem zlá. ale bylo to podstatný :D