"Co to bylo?"

To byla první otázka Chrise, když se v neděli k večeru vrátila Aura na byt. Seděli s Mateem rozvalení na sedačce a dívali se na televizi.

Odložila si tašku s věcmi. "Nevím, o čem to mluvíš."

"I naše sousedka už pravděpodobně ví, o čem mluvím," odvětil Chris. Mateo mu zacpal pusu a sám se na Auru otočil.

"Ignoruj ho. Dneska je extrémně dotěrný."

Pousmála se. Posadil se na sedačku vedle nich. Mateo by se nikdy nedožadoval odpovědí na něco, co Aura sama nevytáhla.

Chris si oddělal Mateovu ruku z úst. "Já chci jen vědět, jestli naše kamarádka tady nezměnila pohled na určitého člověka."

"Vlastně změnila. Jen ne tak, jak naznačuješ," odpověděla.

"Já něco naznačoval?"

Protočila očima, ale zasmála se. Tihle dva byli její nejbližší lidé. Jestli chtěla s někým rozebírat Simona, právě oni byli ti nejlepší kandidáti.

"Byl Simon představen dinosauří kultuře dřív jak já?" zeptal se Chtis.

Aura zavrtěla hlavou. "Nebyl, musel odjet před snídaní. A netvař se tak uraženě, to, že jsi byl představen pozdě je na Matea."

"Tak máš vůbec něco zajímavého, co se stalo?"

Znovu zavrtěla hlavou. "Ne. Ale Simon... je fajn. Opravdu fajn. Přijde mi, že za ten jeden den jsem ho pohnala více než za ty týdny, co se známe."

"Prostě řekni, že se ti líbí," vypadlo najednou z Matea. Nejprve se vyhýbal jejímu očnímu kontaktu, když se na něj překvapeně podívala. "Znám tě dostatečně dlouho na to, abych to viděl. Tvá řec těla je úplně jasná," vysvětlil.

Slyšet to takhle na živo... Vážně byla tak nápadná? Vždyť si to nepřiznala ani sama sobě, jak už si toho mohli všímat jiní?

Párkrát na prázdno otevřela pusu. Snažila se najít ta správná slova. "Neřekla bych... neřekla bych, že se mi vyloženě líbí a to myslím naprosto upřímně," řekla opatrně. "Ale asi začínám cítit jistou náklonnost."

Chri se pousmál. Hned poznala, že jeho popichovací nálada byla ta tam. "To už je tenký led. Hodně tenký."

"Já vím," přiznala. "Ale nechávám tomu volný průběh, asi. Teď ho budu vídat en ve škole a tam naštěstí nemá moc prostoru zářit."

"Mám ho docela rád," uznal Mateo. Pak kývl na Chrise. "Jen nevím, jestli s tímhle to nebude až moc velký střet osobností, kdyby se náhodou přidal do party."

"Mě taky nevadí," namítl Chris. "Když teda nehrajeme stolní hry. Prosím, nenechte nás už hrát stolní hry."

Aura pobaveně protočila očima. "Děláte, jako bychom byli už na rande nebo něco. Tak horký to vůbec není."

Měla pravdu, opravdu nebylo. Když se totiž hned v pondělí uviděli ve škole, vše spadlo do starých kolejí. Simon už byl tentokrát v učebně, což bylo snad poprvé, kdy tam byl před ní. A důvod toho seděl vedle něj.

Leo seděl na kraji uličky, nohu se sádrou natáhlou do prostoru, jako by chystal někomu podkopnout nohy. Aura se neubránila úsměvu. 

"To jsem si mohla myslet, že ani se zlomenou nohou nepromeškáš školu," prohodila a tím si získala pozornost obou dvojčat.

"Už toho lituje, bolí ho to jak čert," prohodil Simon ledabyle. Něco si dopisoval do poznámek. 

Na Leovi ale nešla znát bolest, na jeho výrazu přečetla spíše... omluvu? "Auro, promiň," vyhrkl rychle. Z pod lavice najednou vytáhl obří čokoládu. "Promiň, že jsem v sobotu nakonec nemohl. Věř mi, chtěl jsem to stihnout." Začal natahovat čokoládu k ní. "Moc se omlouvám. Simon mě zkrátka odvezl domů, i když jsem trval na tom, ať mě hodí k tobě."

Nemohla uvěřit svým uším. Leo byl opravdu definicí nevinnosti. "Prosím tě," vydechla. "I kdyby tě Simon k nám odvezl, poslala bych tě zase domů. Blázníš? Nic si z toho nedělej."

"Já mu to říkal," broukl Simon.

Čokoládu si od něj záměrně nebrala. "Schovej to prosím tě. Jak ti je?"

Leo váhavě položil čokoládu na stůl. "Naštěstí to je jednoduchá zlomenina. Žádné komplikace. Měsíc sádry a mělo by to být v pohodě."

"To ráda slyším, fakt," pousmála se. "Kdybys cokoliv potřeboval, řekni."

"Už má jednu osobní služku," řekl Simon a ukázal na sebe prstem. "Neupisuj se. Nedělej si to."

Uchechtla se. Koukla znovu na Lea. "I tak. Myslím, že budu příjemnější služka."

Čekala poznámku od Simona zpátky, ale ten se jen pousmál. Stále si něco psal. Aura tedy konečně obešla řadu, aby nemusela nutit Lea vstávat a z druhé strany si sedla vedle Simona. 

"Dneska jsi byl v práci?" zeptala se, aby započala konverzaci. Bylo pondělí, jejich hodina začínala v jednu a často chodil ráno do práce.

Jen kývnul na svou potetovanou paži. Opět hrála všemi barvami, což muselo znamenat, že se na něm děti opět vyřádily. "A zase jsi to nestihl umýt?"

"Musel jsem vyzvednout tady princeznu, abychom to sem vůbec stihli," odpověděl. Leo ho lehce praštil za ono oslovení, SImon se ušklíbl.

Aura shlédla do své tašky. Trochu se v ní prohrabala, dokud nevytáhla vlhčené ubrousky. "Není to nic moc, ale pomoct to může, ne?" zkusila to a balíček mu podala.

Simon jí ho ale obratem vrátil. "Však to nic není. Pravděpodobně to tím ani nepůjde."

Přeměřila si ho pohledem. "Tak mě sleduj," řekl a vytáhla první obrousek.

Musel být na ně komický pohled, jak tam seděla a drhla mu ruku od dětských malovátek všeho druhu. Nebylo to její nejlepší práce, ale přece jen to nějak pomohlo. Minimálně už neměl na paži svítívě růžouvé skrvny. 

Přestala, když do třídy vešel profesor. To měla na stole před sebou tunu špinavých vlhčených ubrousků od barev, což si od něj vyžádalo tázavý pohled. Jen se usmála a všechny si je shrnula do klína.

Simon vedle zadržoval smích. Pak se k ní ale naklonil a zašeptal: "Děkuju ale."

Hodila ubrousky mezitím na zem s tím, že je vyhodí o pauze. Když nastala, Leo si postěžoval, že potřebuje na záchod. Simon jen protočil očima. "Tak jdeme." Hned pochopila, proč ho Simon doprovádí. Leo to očividně s berlami ještě moc neuměl, především se schody, kde tak tak udržel rovnováhu. Simon ho tedy v případech nouze chytal. 

Konečně ubrousky vyhodila. A když se dvojčata vrátila, Simon držel v ruce dva kelímky kávy. Překvapilo ji, když ale druhý kelímek položil nakonec před ni a ne před Lea, jak si myslela. "Cappuccino s ovesným mlékem, že? Jestli ne, tak máš smůlu."

"C-co?" zakoktala.

Otočil se na ni. "To je mé poděkování za to, žes mi vydrhla ruku a vypotřebovala na to snad celý balíček ubrousků. Ber nebo nech být."

Milovala to, jak když už pro ni něco udělal, snažil se to pak uhrát tak, jako by přece o nic nešlo. "Jo," řekl nakonec. "Cappuccino s ovesným mlékem," potvrdila. A přemýšlela, kolikrát si před ním kávu objednávala, že si to pamatoval. 

Opět si začal psát něco do poznámek. Aura si všimla, že si nestihl opsat celý výpočet z tabule. "Zíráš," okomentoval bez toho, aby se na ni podíval.

Měl pravdu. Zírala na něj, na jeho profil. "Já vím," řekla odvážně. "Překvapilo mě to."

"Nesplňuje to tvůj obrázek o mně?" zeptal se.

Ukázala na jeho příklad. "Tady ti chybí dvojka," upozornila ho. "A ne, nesplňuje."

Simon zamžoural na tabuly, jako by se chtěl ujistit, že mu Aura nelže, a dvojku dopsal. Dopsal celý příklad a otočil se k ní. "Možná by bylo fajn si o mně přestat dělat nějaký obrázky. Vždy jsi příšerně vedle."

Odfrkla si. "Nejsem."

"Ale jsi," pousmál se. "Je to až roztomilý."

Vnitřně zpanikařila. A než stihla odpovědět, vrátil se profesor se slovy, že budou pokračovat. Uraženě si usrkla kávy a otočila se před sebe.

Definitivně to nebylo horký. Nestála na tenkém ledu. A rozhodně si nepomyslela, že to on je spíše tady ten roztomilý.

🦖

já jdu asi hned na další hele