ø rain ø

I když to bylo nečekané, Rain si nemyslel, že se Jude zbláznil, to vůbec ne. Byli spolu dva a půl roku, jedno dítě už měli a oba byli nakloněni rozšíření rodiny, už se o tom i krátce bavili.

Ale jen krátce. Nemohli si říct, že chtějí dítě a hupsnout do postele. Měli to náročnější. A procesy vyžadovaly, aby byli svoji. Proto konverzaci o dítěti odložili, dokud nebudou alespoň zasnoubení.

Proto to bylo nečekané. Proč s tím Jude najednou takhle přišel?

Když se vykašlal z toho, jak se málem udusil čajem, podíval se na Judeho. "Okay, asi budu potřebovat vysvětlení, protože odkud tohle jde?" zeptal se.

Jude si povzdechl. "Nechceš snad druhé dítě?"

"Chci, Jude, mluvili jsme přece o tom. Ale také jsme mluvili o tom, že tohle můžeme řešit, až budeme svoji. Takže jsem úplně nečekal, že se mě zeptáš na dítě dřív, než mě požádáš o ruku," uchechtl se. "A znám tě. Jsi ten typ, co je schopný donést domů štěně, které bys potkal na ulici."

Jude se usmál. "Panebože, až ti to vysvětlíš, sám neuvěříš, jak moc blízko jsi."

"Potkal jsi opuštěné dítě na ulici?"

"Na ulici ne," zamumlal.

Rain nevěděl proč, ale Jude vypadal, že váhá mu o tom říct. Bylo to poprvé. Říkali si všechno, nic před sebou netajili, vždy věděli, co se přesně děje s tím druhým. Komunikace byla základem jejich vztahu.

Všiml si samozřejmě, že Jude byl posledních pár dní trochu mimo.Párkrát se ho zeptal, jestli se něco děje, ale on jen zavrtěl hlavou. A Rain čekal, až mu o tom sám řekne. Že by na to konečně došlo?

Uchechtl se. Dal Judemu paži kolem ramen a stáhl si ho k sobě. Nemotorně ho objal. "Tak mluv. Dělej. Víš, že mi můžeš říct cokoliv."

Jude se tlumeně zasmál a lépe se uvelebil. Zůstal ale ležet částečně na Rainově hrudi. "Asi poprvé se bojím tvé reakce," přiznal se.

"Proč?"

"Protože je to velký. I to, co ti teď řeknu. Máš pravdu, tohle odněkud přišlo. Pamatuješ si, jak jsem jel do nemocnice Auře pro léky?" Rain přikývl. "Potkal jsem Avu. Měla dítě."

"Ava má dítě? Od kdy?" zeptal se překvapeně Rain.

Jude ho lehce plácl po hrudi. "Ne takhle, proboha. Je sestra. Stará se o pacienty. Měla dítě pacienta."

Rain se musel své blbosti zasmát. Jude pokračoval.

"Byla to holčička. Ava chodila po chodbě a snažila se ji uklidnit. Jsou jí... tak dva měsíce, možná tři. Jmenuje se Skye."

"Asi vím, kam tohle míří."

"Nevíš! Protože víc, co se stalo, proč byla v nemocnici? Její maminku smetl opilý řidič. A ona ji zachránila, když na poslední chvíli odstrčila kočárek. Prostě-"

"Zkrátka podobný příběh tomu, co se stalo tobě," řekl chápavě Rain.

"Jo. Akorát my měli šťastný konec. Skye ne. Její maminka nepřežila, nemůžou najít žádnou rodinu a za pár dní si pro ni přijdou pěstouni. A jestli jí rodinu opravdu  nenajdou, bude odkázaná na nejistý život."

Už to celé chápal. Chápal i to, proč se Jude tak nějak bál mu o tom říct. "Oh," vypadlo z něj. "Takže ty chceš adoptovat dítě teď ted. A chceš tuhle konkrétní holčičku."

Jude už neodpovídal, jen se na něj otočil a lehce přikývl. Když ale Rain dlouho nic neřekl, šeptem se zeptal: "Je to moc šílený?"

"N-ne, není."

"Zakoktal ses."

Rain se uchechtl. "Protože je to velký. Ale ne šílený."

Jude si viditelně oddechl. "Panebože, ani nevíš, jak moc tě miluju. Jiní by mě poslali někam, že je ti naprosto šílený."

"Jako takhle. Myslím, že jsme připraveni na dítě. Jak finančně, tak zázemím nebo tím, že oba to chceme. Ale víš jak to chodí. Adoptovat tohle konkrétní dítě... Museli bychom všechno strašně urychlit. Nevím, zasnoubit se zítra, vzít se za týden na úřadu. Co když si mezitím Skye někdo adoptuje, než my se postaráme o všechno tohle? Jsme tady v nevýhodě."

"Kolik si myslíš, že takových dětí nakonec najde domov?" zeptal se Jude.

"Jestliže tebe okouzlila takovým způsobem, jsem si jistej, že to dokáže i s ostatními," pousmál se Rain. "Navíc je to skoro novorozeně. Ty mají mnohem větší šanci v adopci."

"Měli bychom o něco více času. Stále se snaží najít někoho z její rodiny. Třeba nás ani potřebovat nebude. Ale ještě ani není možné ji adoptovat. Stále..." přerývaně se nadechl. "Stále není oficiálně bez rodiny."

"To je otázka dní, Jude," povzdechl si Rain.

"Já vím," řekl zklamaně. Rain si ho přitiskl k sobě blíž.

"Ale jestli to opravdu chceš, jsi si opravdu jistý... Půjdu do toho s tebou," řekl nakonec Rain. "Ale první, první mi musíš tu princeznu ukázat."

Jude vystřelil z lehu do sedu a otočil se. "Vážně?! Vážně by sis se mnou chtěl adoptovat dítě, které jsem potkal před týdnem a viděl dvakrát v životě a my kvůli tomu budeme muset uspíšit úplně vše?"

Rain si skousl ret. "Okay, tohle už zní trochu šíleně," připustil. Jude se ale jen rozesmál, chytil jeho tvář do dlaní a začal ho doslova bombardovat polibky.

"Zavolám Avě, jestli je Skye stále u nich v nemocnici. Mohli bychom tam hned ráno zajet," začal plánovat energeticky. "Možná bych mohl Avě pomoc s nalezením její rodiny. Čím dřív budeme vědět, jak na tom Skye je, tím lépe. Samozřejmě, že jí přeju, aby zůstala u své rodiny. A taky bychom měli- Bych mohl-"

Jude se zastavil. Pomalu shlédl na Raina. "Taky bych tě asi mohl požádat o ruku, co?"

Rain se rozesmál. Od Judeho by snad ani nečekal nic jiného. Chytil ho za ruku. "Myslím, že tohle zrovna ještě pár dní počká. Minimálně dokud nebudeme vědět, jestli Skye najde svou rodinu nebo ne."

Jude se k němu sklonil a spojil jejich rty v pomalý polibek. Když se na centimetry odtáhl, zašeptal: "Já už asi ale nechci ani čekat."

"Jak to myslíš?" zeptal se Rain, ale to už se Jude od něj odtáhl a slezl z postele. Přešel k jejich skříni a začal se hrabat ve svých zimních svetrech. Nebyla zima. Rain se na něj nechápavě díval.

Byl blbý, že mu to nedošlo hned. Byl blbý, že to pochopil až ve chvíli, kdy se Jude otočil zpátky a držel v ruce malou krabičku. Musel se zasmát. "No to si děláš srandu."

Jude se usmál a zavrtěl hlavou. "Ne. Sice jsem si to představoval o něco romantičtější, ale právě jsi mi potvrdil, že mě děláš tím nejšťastnějším člověkem pod sluncem. Že bys pro mě udělal cokoliv. A ať už to se Skye vyjde nebo ne... Tohle nám vyjde určitě. Pokud teda řekneš ano, samozřejmě."

Rain si přetáhl peřinu přes hlavu. Nemohl sledovat, jak se k němu Jude blíží s prstenem v ruce, bylo to až moc emocí najednou. I když to byl jejich moment, vzpomněl si na Caoline. Vzpomněl si na to, jak plánoval před ni pokleknout a požádat ji o ruku.

A teď, když si odkryl hlavu, klečel před ním na jednom koleni Jude. Tedy, alespoň se o to pokusil, protože mu přitom křuplo přesně v tom kotníku, který měl problémový, a tohle se nestalo poprvé. Takže Rain věděl, že nic vážného se v tu chvíli nestalo, ale to křupnutí samo o sobě Jideho bolelo vždy hodně.

Zakňučel, zavrávoral a musel se chytit okraje postele. Rain si nemohl pomoct a hlasitě se rozesmál. "Panebože, že tohle nikdo nenatočil."

"Jsem rád, že jsem tě pobavil," zamumlal Jude, zatímco seděl na zemi a držel se za kotník.

Byla to rutina. Rain došel pro led a Jude si ho ke kotníku přiložil. Stačilo pár minut a bylo po otoku i po bolesti.

Takže to udělal i v tu chvíli. Donesl Judemu led a přiložil mu ho ke kotníku. Jude před ním otevřel krabičku s prstenem. "Tak? Budeš mi přikládat led na kotník do konce našich životů?"

Oh, jak moc Rain tohoto člověka miloval. Neodpověděl. Věděl, že nemusí, že jeho odpověď byla už dávno jasná a nijak neočekávaná. Druhou rukou si přitáhl Judeho k sobě a políbil ho tak, aby měl odpověď jasnou.

"Víš, tohle bylo mnohem lepší než nějaká romanťárna. Tohle jsi totiž byl stoprocentní ty," řekl nakonec. Pak led odhodil. Jude mu navlékl prsten. Rain mu pomohl se vyškrábat na nohy, což bylo stejně téměř k ničemu, protože oba hned skončili v posteli zamotaní v sobě.

Rain nepotřeboval velká gesta. Rain jen potřeboval u sebe lidi, které miloval.

ø

to vaše přemlouvání, ať z toho udělám druhý díl 🤨🤨🤨

v nejlepším se má skončit!! a já bych to pokazila druhým dílem 😩