o 2 roky později

ø jude ø

Aura byla nemocná. 

To se nestávalo vůbec často. Jude snad nikdy neviděl dítě se silnější imunitou jak ji. Ale občas si to nejspíš vybrat musela. 

Jelikož s ní minule zůstal doma Jude, tentokrát to padlo na Raina. Jude se tedy cestou z práce stavil v nemocnici v lékárně, protože když volal Avě, co mají dělat (byla taková jejich poradna přes telefon), řekla mu, ať se staví, že pro něj všechno připraví a bude ho to čekat v lékárně.

Ohlásil se tedy u pokladny. Všichni ho tam už samozřejmě znali, protože od té doby, co Luna začala chodit s Rainovou sestrou, sblížili se tak nějak všichni. I Jude s Avou. Občas ji chodil navštívit. A taky tu byl samozřejmě známý jako ten, co skočil pod auto, aby zachránil Rainovu dceru. 

Vyzvedl si tedy nějaké pastilky do krku a vykašlávací sirup. Když odcházel, záhlédl Avu, jak chodí s brečícím miminkem po chodvě.

"Avo!" zavolal na ni, aby si získal její pozornost. Doběhl k ní. "Ale ale, koho to tady máš?" zeptal se. "Můžu?" podíval se na Avu. Ta přikývla a Jude pohladil miminko po tvářičce.

"Nechce se vůbec uklidnit," povzdechla si.

"Kde jsi takovýho prcka vůbec nabrala? Pokud si pamatuju dobře, nejsi porodní sestra," pousmál se.

Ava posmutněla. "Přijela asi dvacet minut zpátky i s maminkou. Maminka je v ohrožení života. A nemůžeme najít nikoho, koho bychom mohli kontaktovat."

Jude lehce zamrzl. Nemělo by ho to překvapovat. Nemocnice byla plná tragických příběhů. "Co se stalo?"

"Víš, je to docela komické vzhledem k tomu, co se stalo tobě pár let zpátky. Protože tuhle maminku také smetl opilý řidič. Na poslední chvíli stihla odstrčit kočárek s touhle princeznou pryč a tak ji zachránila."

Jude shlédl na holčičku v její náruči. Polil ho zvláštní pocit. "A-a jak že je na tom ta maminka?" zeptal se koktavě. 

"Špatně," špitla Ava. "Už dvakrát ji museli oživovat. Nevím... Nevypadá to dobře."

Jude odložil sáček s léky pro Auru na židli vedle nich. "Můžu?" zeptal se Avy a natáhl ruce. Chtěl ji zkusit uklidnit, zkusit ji pochovat. Bylo to pár sekund, co ji uviděl, ale byli součástí podobného příběhu. Cítil, že možná on by jí pomoct mohl.

"Drž jí hlavičku," zamumlala Ava, když mu ji předávala. Jude si ji pomalu přebral. Nikdy tak malé miminko nedržel. 

"Jak se jmenuje?" zeptal se tiše, zatímco ji začal houpat. Tak se to dělalo, že? Zdálo se mu, že to někde viděl. 

"Skye," odpověděla Ava, zatímco je sledovala. Jude si ji lehce přechytl. Místo, aby ji držel v náruči, přitiskl si ji na hruď a palcem ji lehce hladil po hlavičce. Ava se usmála. "Dalšího prcka s Rainem neplánujete? Vypadáš připraveně."

Jude se pousmál. "Zmínka už tu byla. Znamenalo by to samozřejmě i to, že se musíme vzít a naplánovat svatbu není jen tak. Takže myslím, že na to řeč za chvíli dojde."

Jako zázrakem se Skye v jeho náruči začala uklidňovat. Ava se na něj překvapeně podívala. "To jsi jak udělal?"

"Nemám nejmenší tušení," řekl upřímně. Ještě chvíli ji držel a lehce se s ní houpal, dokud nebyla stoprocentně klidná. Dokud na jeho hrudi neusnula. 

"Můj bože, děkuju ti. Nemohla jsem ji vůbec uklidnit," vzdychla Ava, když si od něj brala miminko zpátky. Jude z ní nemohl spustit oči. Z těch malých ručiček, nevinného pohledu. Modlil se, aby nepřišla o rodinu, aby to její maminka zvládla.

"Uhm, myslíš, že bys mi mohla dát vědět, jak to dopadlo? Jestli její maminka přežila?" zeptal se opatrně. "Jen ze zvědavosti."

Ava přikývla. "Jasně." V jejím úsměvu, když odcházela, viděl Jude i něco jiného.

Vydal se domů. Aura ležela v peřinách v obýváku a dívala by se na televizi, kdyby neusnula. Rain vedle ní pracoval na notebooku. 

Došel k sedačce, položil prášky na stůl, posadil se vedle Raina a krátce ho políbil. Jako každý den. Ani dva a půl roku jejich vztahu je o tohle nepřipravilo, protože oba věděli, že to nemohli brát jako jistotu. O tom byli až moc dobře poučeni při Judeho zranění. 

"Všechno v pohodě?" zeptal se Rain šeptem.

"Jo," přikývl Jude. Stručně mu povyprávěl, co se ten den v práci dělo, co se k němu možná ještě nedostalo. Aura vedle nich byla jak zabitá.

Neřekl Rainovi o Skye, i když okupovala jeho mysl celý zbytek dne. Od Avy žádnou zprávu nedostal. A proto překvapil sám sebe, když se druhý den vydal do nemocnice znovu.

Neměl tam co dělat. Aura žádné léky nepotřebovala a věděl, že jede jen ze zvědavosti. Nevěděl, proč Avě prostě jen nezavolal. Nemohl si být ani jistý, že bude v práci. Ale zaparkoval na parkovišti, vystoupil a vydal se dovnitř.

Hned na recepci se zeptal, jestli je Ava v práci. Byla. Sestřička ho odkázala na dětské oddělení, že je dneska výjimečně tam. 

Už to Judeho znepokojila. Ava byla sestra na urgentním příjmu, k dětské sestře měla daleko. Ale poslechl sestřičku na recepci, samozřejmě, a vydal se tam. 

Nebyl připravený na dětské oddělení. To, jak viděl nemocné děti, zoufalé rodiče... najednou pocítil neuvěřitelnou vděčnost, že Aura byla v pořádku. Procházel už s tak těžkým srdcem, nahlížel kam mohl, hledal Avu.

A našel ji. Na konci oddělení byl pokoj s několika postýlkami. Ava stála u jedné z nich.

"Avo?" oslovil ji tiše.

Překvapeně se otočila. "Jude? Co tady děláš?"

"To je dobrá otázka," uchechtl se. "Já sám nevím. Asi zvědavost. Nedala jsi mi vědět." Vešel dovnitř. Pomalu došel až k postýlce, ve které doufal, že neuvidí ta krásná modrá očka ze včerejšího dne. Očka, která mu připomínala jeho vlastní. Protože kdyby Skyina maminka byla v pořádku, byla by v postýlce u ní, ne?

Došel k Avě. A píchlo ho u srdce, když jeho pohled spadl na Skye spící uvnitř.

Nasucho polkl. "Její maminka?"

Ava si skousla ret a pak pomalu zavrtěla hlavou. "Před hodinou ji ztratili na dobro."

Málem si zanadával nahlas, ale neudělal to. Přesto ho to ranilo, jako by šlo o někoho, koho znal. "Proto jsi dneska tady?" zeptal se potichu.

"Jo..." souhlasila. "Je mi jí tak líto."

"Už jste kontaktovali její rodinu?"

"Nedaří se nám nikoho kontaktovat. Nemůžeme nikoho najít. Vypadá to, že byla s dítětem sama nebo nevím. Snad se nám podaří někoho najít, jinak..."

"Jinak co?"

"Jestli se nám nepodaří nikoho kontaktovat a pokud nebudou ochotní se o ni postarat... Bude muset do pěstounské péče."

Jude se sklonil a pohladil ji po tváři. Ničilo ho to. Ničilo ho, že se někomu stalo to podobné co jemu, ale ne s dobrým koncem. Že tady bylo tak dvouměsíční miminko, které přišlo o rodinu. 

Skye se pod jeho dotekem lehce zachvěla, ale spinkala dál. Netušila, do čeho se probudí. Netušila, co za život jí teď čekalo kvůli lidem, kteří lezli za volant, když neměli.

Narovnal se. "Dej mi prosím vědět, jak to s ní dopadne."

"Proč tě to tak zajímá?" zeptala se.

Jude pokrčil rameny. "Stalo se jí něco podobného, co nám. Akorát, že štěstí neměla."

Další týden mu Ava nenapsala, jestli se jim podařilo někoho z její rodiny kontaktovat. A Jude se nachytal, že na to myslel každý den, každý den očekával zprávu, že to přece jen dopadlo v rámci možností dobře a našli jí její rodinu, která se o ní postará.

O osm dní později dostal zprávu. Zatím neúspěšně. Za pár dní si pro ni přijdou pěstouni.

Málem se u té věty rozbrečel. Neměl tušení, co se mu stalo, proč se tak nalepil na příběh téhle holčičky, kterou jen náhodně potkal na chodbě nemocnice. 

Dva dny jedna myšlenka neopouštěla jeho mysl. Dva dny nad ní nepřetržitě přemýšlel. Za ty dva dny se ho Rain zeptal asi pětkrát, jestli je v pořádku, jestli se něco děje. 

A tak mu to na konci toho druhého dne řekl. Jakmile si lehli do postele, Jude nasucho polkl a zeptal se: "Co kdybychom si adoptovali dítě?"

Rain se málem zadusil na čaji, ze kterého v tu chvíli pil.

ø

už vidíte, proč jsem to chtěla tak nějak oddělit?? tohle je skoro jak nový příběh sljskjs