ø rain ø

Proč se rozhodli Judeho přestěhovat, když měl ještě bolavý kotník, když to mohli udělat před jeho opětovným úrazem celé dva měsíce? To byla dobrá otázka. Ale aspoň měli na co vzpomínat.

Ten den dali poprvé Auru na hlídání Judeho máme, protože Elsie nemohla přijet a Luna byla také u ní. Jeho táta jim zase pomohl se stěhováním.

Rain pocítil neuvěřitelnou úlevu, když Auru paní Lewisové předával. Od jejích dvou let nemohl spoléhat na svou mámu kvůli nemoci a sestru nemohl otravovat často. Ještě s tím, jak ho Jude den předtím ujišťoval, že se jeho máma na Auru těší, byl neuvěřitelně vděčný, že mají dalšího člověka, který byl ochotný jim s ní pomoct.

Než Judeho potkal, byl na to sám. Teď už tomu tak vůbec nebylo. 

Netrvalo to dlouho. Judeho táta byl ve vedení balení věcí u něj na bytě, Rain zase u vybalování u něj. U nich. Jude, kterého rozbolel kotník snad po pěti minutách, se motal kolem něj a snažil se ho přemluvit, že jeho šílené dekorace mají v obýváku své místo.

Rain nebyl krutý. Ale také si nehodlal zkazit estetiku tohoto krásného bytu. A Judeho chaos mu ji značně narušoval. Tu a tam mu přece jen něco povolil. Možná byl ale lehce ovlivněn Judeho polibky, kterými ho přímo zasypával, aby si prosadil svou. 

Prakticky spolu žili poslední měsíce a stále to byl ten samý byt, přesto mu to přišlo jiné. To, jak jejich skříň v ložnici byla najednou plná. Do botníku se už nevešlo více bot. V koupelně se začínaly objevovat různě barevné osušky vedle těch Rainových bílých. To, jak začali jezdit do práce bez toho, aby se museli stavovat k Judemu na byt pro nějaké věci. Že Judeho pošta začala chodit sem. Byly to maličkosti, ale právě tyto maličkosti dopomohly k tomu, že se Rain nikdy necítil více doma. 

Kdyby mu někdo někdy řekl, že se s někým dokonce i sestěhuje po pouhém půl roce, vysmál by se mu. Odpověděl by, že po šesti měsících by při troše štěstí seznámil Auru s jeho novým partnerem nebo partnerkou. Jude byl zkrátka jiný.

A když už byli u toho vybalování, Jude našel v komodě, kterou z poloviny vyklízel pro sebe, jeho zásnubní prsten, který měl tenkrát ještě pro Caroline. Protože tenkrát se to málem stalo, opravdu měl v plánu před porodem požádat Caroline o ruku, ale Aura se narodila dřív, než všichni očekávali a už na to nedošlo. 

Připravoval Auru ke spaní, když ho našel. Jude si tak sedl do obýváku a počkal na Raina, až vyjde z Auřina pokoje. 

"Tohle je zásnubní prsten pro Caroline?" zeptal se hned.

Rain vzhlédl a uviděl tu modrou krabičku v jeho rukách. Lehce ho to zaskočilo. Co se asi v tu chvíli Judemu honilo hlavou? Vždy respektoval Rainovu lásku ke Caroline, vždy mu vyjadřoval spíše podporu než žárlivost. Ale najít takhle zásnubní prsten... Rain si musel přiznat, že netušil Judeho reakci. 

Došel k němu a krabičku si přebral. Podíval se na něj. Neviděl ho ode dne, kdy se do tohoto bytu nastěhoval. "Jo," vydechl. Pak se podíval na Judeho. "Promiň."

"Za co?"

"Že jsi ho našel. Že ho ještě mám."

Jude se lehce uchechtl. "Počkej. Myslíš, že jsem tenhle typ? Panebože, vůbec. Vlastně jsem se tě chtěl na to více zeptat."

"Oh?"

"Stihl jsi ji požádat o ruku?" zeptal se jemně.

Rain chvíli zaváhal s odpovědí, ale nakonec zavrtěl hlavou. Nemusí se bát o tomhle s Judem mluvit. Zrovna s ním opravdu ne.

"Měl jsem to v plánu udělat tak týden před tím, než se Aura měla narodit," odpověděl tiše. Nemusel to vysvětlovat dál. Jude samozřejmě věděl, že se narodila mnohem dříve. 

Zaklapl krabičku. Prohlédl si ji ještě z venku.

Jude si k němu přisedl blíže. "Já vím, že bych zrovna tohle já říkat neměl, protože jinak bychom nebyli my," začal. "Ale vždycky mi bylo vašeho příběhu neuvěřitelně líto. A tak bych si přál, aby se to nestalo takhle. Aby Aura vyrůstala i s maminkou."

"Jo..." vydechl Rain. "Ale stalo se to právě takhle. A asi to taky mělo svůj důvod." Odmlčel se. "Víš, to že jsem ji nestihl požádat o ruku, i když jsem opravdu chtěl a plánoval to... Její smrt mě naučila hodně věcí. A jednou z nich je i ta, že s tebou jsem se rozhodl neváhat. Proto nám občas přijde, že na to jdeme strašně rychle. Ale já už nikdy nechci litovat něčeho, co jsem nestihl udělat v čas."

"Nech toho. Já dneska nechci brečet," šťouchl ho Jude.

Rainovi už ale stékala slza po tváři. Ucítil je totiž hned, co jen ten prsten uviděl. "To říkáš ty mně? Když mě tady vyzpovídáváš o Caroline?"

"Chci o ní vědět víc!" bránil se. "Chci vědět, kdo tě naučil tak ze srdce milovat. Že se já můžu cítit teď být tak milován."

Rain se na něj nechápavě podíval. "Snažíš se mě rozbrečet nebo co?"

"Jo. Myslím, že jsem právě trhnul rekord," řekl triumfálně. Pak se ale rozesmál. Vzal Rainovi prsten z ruky. "Necítím ani kapku závisti. I když je to někdo, koho si tolik miloval, měl s ní dítě a chtěl jí i požádat o ruku. Nevím, jestli bych měl. Prostě jen... Asi jsem spíše jen vděčný za to, co pro vás udělala. To, že obětovala svůj život pro Auru, o ní říká hodně jako o matce."

To byla ta druhá věc, kterou Judemu jednou řekl a už nikdy o tom znovu mluvit nechtěl. Caroline mohla žít. Což by ale znamenalo, že by nepřežila Aura. Jen jedna mohla přežít a Caroline rozhodla za všechny tři.

"Tys taky skoro obětoval život pro Auru," zamumlal Rain. "Tak se mi zkrátka potvrdilo, že jsi ten, koho jsem do našich životů hledal. Někdo, kdo by její místo mohl zastoupit."

Jude rychle zamrkal slzy. "Bože, proč si tohle děláme."

"Ty sis začal!"

"Ty ale mluvíš extrémně emotivně!"

"Však ty taky!"

Miloval ho. Tak moc ho miloval. Po smrti Caroline si nedokázal představit, že by to ještě někdy dokázal a přece jen tady byl. Přece jen měl před sebou člověka, který mu opět vnesl smysl do života. 

Když pak o pár dní později konečně zrealizoval svou návštěvu věznice, zastavil se před jejím vchodem. Vzpomněl si na Judeho slova. Vzpomněl si, jak šťastný posledních pár dní byl, když konečně zapomněl na ten nespravedlivý rozsudek a jeho srdce už nebylo jen plné nenávisti.

Měl tohle zapotřebí? Chtěl se snad znovu rozzuřit? Měl mu Callum vůbec co říct, když si to celé pravděpodobně ani nepamatoval? Co by vůbec dělal s informací, kdyby mu řekl, že opravdu plánoval Judeho nebo Auru srazit úmyslně?

Stál tam dobrých pět minut. Název věznice přečetl snad třicetkrát. 

A když se otočil, rozhodnutý, že mu to za to nestojí, stál tam jeho svět, stál tam Jude s Aurou v náruči, usmíval se od ucha k uchu a volal na něj. "Já ti to říkal. Já věděl, že tam nakonec nepůjdeš. Tak pojď, tady paní se nemůže dočkat dinosauřích lívanců."

"S čokoládou!" zvolala Aura. "S tunou čokolády!"

"A koupil jsem jahody," dodal Jude. Rain miloval jahody. Ještě více je miloval na lívancích. "Bude hostina."

V tu chvíli ho opustila veškerá úzkost z toho, jak plánoval navštívit toho člověka. Nepotřeboval to. Ne, když měl Auru a Judeho.

Došel k nim. Jude položil Auru na zem, ta chytila oba dva za ruku a k zpátky k autu došli tak, že ji houpali mezi sebou, zatímco se smála. Nikdy ji neviděl šťastnější jak tyto poslední dny, kdy s nimi Jude naplno žil.

A pravda byla taková, že to samé platilo i pro něj.

ø

NEPROPADEJME PANICE TOHLE NENÍ KONEC KONEC. JEN BYCH CHTĚLA UDĚLAT OFICIÁLNÍ TEČKU TADY. ANO, NAPADLO MĚ TO PŘED PĚTI SEKUNDAMI, TO JSEM CELÁ JÁ, ALE DÁME SI JEŠTĚ BONUSOVÉ TŘI ČTYŘI KAPITOLY :D

pro vysvětlení - měla jsem nápad, jak tenhle příběh ukončit. ten vyžadoval skok o dva roky. přišlo mi to blbé to tak dávat na konec, někam skákat. takže tady je oficiální konec i pro případ, že bych se to někdy rozhodla vydat samonákladem, idk. ale neochudím vás! dáme si ještě tři/čtyři bonusové kapitolky, které budou cute, budete to milovat, ale mně by to přišlo jako jen zbytečné natahování konce, chápeme se :D

takže ty děkovačky si taky nechám ještě na později, hehe.