ø jude ø

Další týden přijela opět Elsie, aby alespoň opožděně popřála Auře k narozeninám a přivezla jí dárek.

Jude jasně věděl, co měl dělat. Aura byla rozptýlená její novou hračkou, Rain šel udělat všem kávu, a tak sotva si sedla na sedačku, Jude se objevil na vozíku vedle ní.

Elsie se ho lekla, tomu se musel zasmát. "Proboha, já tě zabiju. Kdy se té věci konečně zbavíš?"

"Za necelé dva týdny mi sundají sádru. Uvidím, jak na tom v té době bude můj kotník a jestli budu moct stoupnout alespoň na jednu nohu, přecházím na berle," odpověděl s úsměvem. Pak hned zvážněl. "A teď mi řekni, co Luna?"

"Luna?"

"Taková menší holka s afrem na hlavě. Flirtovala s tebou v nemocnici, když jsem umíral na druhé straně dveří. Můžeš říct, že zná své priority," odpověděl tak rychle, že by mohl konkurovat Eminemovi.

"Vím, kdo je Luna," protočila očima. "Ale proč se na ni ptáš? Nejste náhodou kamarádi?"

Jude se spokojeně usmál. "Víš, kdo je, to je nádhera. Ano, jsme kamarádi, a proto nestydatě zjišťuju, jak na celou situaci nahlížíš ty. Je to má povinnost jako jejího kamaráda a přítele bratra její životní lásky."

Elsie se otočila na Raina. "Raine? On se praštil do hlavy nebo něco?"

Rain si přehodil utěrku přes rameno a opřel se o linku vedle kávovaru. Jude si pomyslel, že vypadal neuvěřitelně dobře a na chvíli nedokázal uvěřit, že tento člověk je jeho přítel.

"Ne, jen pomalu šílí z toho, jak je tady zavřený. A taky má v sobě už dvě skleničky vína, protože se údajně dal na alkoholismus," odpověděl Rain pobaveně.

Jude si odfrkl. "A to si říkáš podporující přítel?"

"Momentálně jsem spíš jak tvůj táta než přítel."

Jude se chvíli snažil zadržet smích a až pak otevřel pusu, aby něco řekl. Rain ho ale přeskočil. "Opovaž se říct něco o tom dvojsmyslu, co jsem právě vypustil z pusy. Už teď toho lituju."

Elsie protočila očima. "Už abych jela domů, proboha. A Auru asi vezmu s sebou."

Jude se na ni zpátky podíval. "Vidíš se s Lunou, když už jsi tady?" zeptal se.

Dávala si s odpovědí na čas, pak ale zamumlala: "Jo."

Jude se spokojeně usmál, odrazil se od sedačky a napřáhl ruce. "Láska vždy vítězí."

Zastavil se docela prudce a když se otočil, stál za ním Rain, který jeho vozík zastavil. Nakrčil na něj obočí. "Ty si ten vozík nějak začínáš užívat, nemyslíš?"

"Co mi taky zbývá," zamumlal uraženě Jude, že jeho jízda byla pozastavena. Rain ho obešel a vzal mu ze stolu sklenčku vína, kterou na ex dopil. Lahev pak vzal do lednice.

"Pro dnešek stačilo, řekl bych."

"Dobře, tati," odpověděl poslušně Jude a zasmál se tomu, jak Rain naznačil, že po něm tu lahev hodí.

Aura poprvé vzhlédla od koberce, kde si celou dobu hrála. "Proč říkáš tátovi tati?" zeptala se ho.

Rain se uchechtl. "No, teď vysvětluj."

Elsie si povzdechla a stoupla si, aby přešla za Aurou. "Pane bože, vy ji budete ještě traumatizovat." Nakonec se ale tomu sama zasmála. 

Rain měl pravdu, sice začal pomalu šílet z toho, jak byl uvězněný na vozíku celé dny a nemohl pořádně nic dělat, na druhou stranu ale nechtěl, aby to skončilo. V momentě, kdy se bude schopný zase sám pohybovat, nebude mít důvod, aby zůstával s Rainem a Aurou každý den. Měl vlastní byt. U Raina nebydlel. 

To byl možná důvod, proč se rozhodl ráno napít. Aby se tomu jen zasmál, i když už teď věděl, že mu  bude chybět Rainova přítomnost v posteli a ten pocit bezpečí, že mu bude chybět každé ráno s Aurou a to, jak jí vozil na klíně na vozíku. Bude mu chybět ta rutina, kterou si vytvořili. 

A jako by jeho tělo slyšelo tu absurditu jeho myšlenek, jeho kotník se zlepšil natolik, že když byl o dvanáct dní později sundat sádru, opravdu se mohl už na kotník postavit a přejít na berle. Doktorka mu kladla na duši, že stále se musí šetřit a chodit co nejméně, protože přece jen ho teď čekalo pár dní, kdy převážně bude více došlapovat na tu nohu, kterou měl ještě nedávno podvrtnutou.

Ten večer se v posteli Jude Raina zeptal. "Pomůžeš mi se zítra sbalit?"

Rain se na něj zmateně podíval. "Sbalit? Kam?"

"Domů."

Rain se uchechtl. Ale ne pobaveným způsobem. "Zbláznil ses? Slyšel jsi doktorku, máš se ještě šetřit. A tři patra po schodech k tvému bytu mi jako šetření nepřijdou."

"Ale-"

"Žádný ale, Jude. Myslím to vážně. Zůstaneš tady minimálně do té doby, než se zbavíš berlí. Prosím."

"Raine..." povzdechl si.

"To chceš odsud tolik pryč ne co?" zeptal se s hranou uražeností. 

Jude se lehce zasmál. "Ne. Miluju to tady s vámi. Ale přijdu si jako parazit. Kdybych ti alespoň mohl něco zaplatit-"

"Ten byt je můj, Jude. Není to tak, že bych platil nájem," odpověděl pobaveně.

"A co elektřina, hm? Jídlo? Nenecháš mě ani přispět."

Rain protočil očima. "Moc to hrotíš."

"Přijde, že si stále připadáš, jako bys mi byl nějak dlužný kvůli tomu, co se stalo, ale vážně, já-"

Nedokončil větu. Rain ho přerušil svými rty, když ho políbil. Položil mu ruku na tvář, pak na boky a přitáhl si ho blíže k sobě. 

Jude mu položil dlaně na hruď a vší silou se od něj odtáhl. "Nesnaž se mě rozptýlit!"

"Nastěhuj se ke mně."

"Cože?"

Rain se se k němu zpátky přitiskl a Jude ho nechal, protože byl až moc v šoku na to, aby mu odporoval. Znovu ho políbil. "Nastěhuj se ke mně," zašeptal. 

Nedělal si srandu. Myslel to stoprocentně vážně. Judeho tělem projela husí kůže ze všecho, co se v tu chvíli dělo. Z Rainových slov, z jeho doteku, z jeho hlasu, když mu řekl, ať se k němu nastěhuje..

"Ty ses zbláznil," vydechl Jude.

"Proč?" zeptal se Rain a dal mu pusu na špičku nosu. "Vyřeší to hned tři věci. Nebudu ti muset zítra pomáhat s balením. A ty budeš konečně spokojený, protože budeš přispívat na energie," řekl pobaveně.

"A ta třetí věc?"

"Uděláš ze mě toho nejšťastnějšího člověka."

Jude nevěděl, co v tu chvíli ze sebou. Mohl vybuchnout z toho, jak moc ho miloval? Bylo to možné? V tu chvíli mu to tak přišlo. 

"Není to moc rychlý?" zeptal se přece jen tiše. Vždy si myslel, že lidé, co se sestěhovávali po pár měsících, byli šílení. Teď byl ale v té pozici taky a přišlo mu to jako ta nejpřirozenější věc, kterou v tu chvíli mohli udělat.

"Sám jsi říkal, že jdeme zkrátka tempem, který nám přijde přirozený. A tohle mi přirozený přijde," odpověděl Rain. "Nepotřebuju tvou odpověď hned. Ale počítej s tím, že ti zítra s žádným balením pomáhat nebudu."

Jude se uchechtl. "Já už asi odpověď vím. Ale pro dramatičnost ti to řeknu až zítra." 

Rain se zasmál. Samozřejmě, že tím mu dal Jude jasnou odpověď, a tak se převalil na něj a obkročmo si na něj sedl. Sklonil se k němu a začal mu dávat lehké polibky na krk. Jude lehce vzdychl  hned chytil lem jeho trika, aby mu ho sundal. ale Rain ho zastavil.

"Nope, to se dneska neděje."

Jude otevřel oči. "Doslova jsi to začal."

"Ale neříkám, že zajdu dál, jak tohle," odpověděl a dal mu další polibek na klíční kost. 

Jude se zamračil. "Proč?"

"Zrovna ti sundali sádru, musíme být opatrní!"

"To říkáš po tom, co sis na mě sedl a vzrušil mě?!"

"Dal jsem si speciálně záležet, abych ti neublížil!"

"No, teď jsi mi ublížil emočně!" Rain se zasmál. Jude frustrovaně vydechl. "Prostě... prostě pokračuj. Na mou nohu neber ohled, omezovala nás až až."

A Rain ho kupodivu poslechnul. Sklonil se zpátky, tentokrát k jeho rtům. A sotva Jude ucítil jeho ruku na svém podbříšku, dveře ložnice se otevřely.

Jude do něj strčil, jak jen mohl, ale nebylo to potřeba, protože Rain z něj sletěl rychlostí blesku. Když zvedl hlavu, Aura ťapkala k jejich posteli a unaveně si mnula oči. "Tati..." zamumlala.

Jude měl co dělat, aby se nerozesmál. Ještě když si Rain začal upravovat vlasy a rovnat triko. "Copak je?" zeptal se. Jude vyprskl smíchy. Rain se otočil a plácl ho po paži.

"Já se bojím," zamumlala Aura. V dalších sekundách jim už lezla do postele.

Jude se nemohl dočkat až tohle bude plnohodnotně jeho život. 

ø

...wait jak to že jsme na 46 kapitolách já teď chtěla napsat, že to zkusím natáhnout na 50 and i was like wait,,,, to nevychází,,, 60 jsem myslela,,, ale to je hodně?? hrůza tohleto