ø jude ø

Jude měl hned první den rekordní návštěvnost. Sotva totiž odešla Aura s Rainem, vešla Luna.

"Co brečíš?" zeptala se, jako by Jude neležel na posteli na pokraji života. "Ta holčička, to byla Aura? Rozomilouš, fakt."

"Taky tě zdravím," odpověděl Jude.

Luna mávla rukou. "Mám veškeré informace od Avy. Vím toho o tobě víc, než ty sám. Jdu tě rozptýlit."

"Tolik k lékařskému tajemství."

"Stejně bych to vytáhla z tebe."

"Však já vím."

Luna se pousmála. Došla k němu a sedla si na Rainovu stoličku. "Jsem ráda, žes to přežil. A máš můj obrovský obdiv, ne že ne. Když mi to Ava zavolala, myslela jsem, že dostanu infarkt."

"Okay, vrať se k normálnímu stylu mluvy, tohle nejsi ty," podotkl Jude.

"Neboj. Teď mi řekni, kdo je ta pěkná holka, co ti stála před pokojem? Hnědý vlasy, spíš kratší, krásný oči."

Jude se tlumeně zasmál. "Elsie? Myslíš Rainovu sestru?"

Luna se zatvářila překvapeně. "Ne. Neříkej mi, že je to jeho sestra."

"Proč?"

"Já s ní právě teď flirtovala! Co když to řekne Rainovi? Panebože. Já se asi propadnu do země." Odmlčela se. Pak se na něj zvědavě podívala. "Znamená to, že máš její číslo?"

"Jo," odpověděl Jude. "V tom telefonu, co nepřežil."

Luna zakňučela. "Svět je tak krutý."

Zůstala u něj dohromady asi deset minut, aby ho nechala konečně odpočívat. Jude zůstal pobaven jejím zalíbením v Elsie a i když to nebylo zrovna kamarádské, nemohl se dočkat, až to probere s Rainem. Bylo to pro Lunu. Třeba by mohl u Raina zjistit, jestli má u ní šanci. 

Ocenil její návštěvu. Ocenil, že ho rozptýlila, rozveselila, i když jen na krátkou chvíli. Byl už ale vyčerpaný a cítil, že i když byl vzhůru asi pouhé tři hodiny, potřeboval si zase odpočinout. 

Když usínal, myslel na Auřinu návštěvu. To, jak ho dojala. To, jak se ho zeptala, kdy se vrátí domů. Pravda byla taková, že když byl Jude u Raina, cítil se tam mnohem více doma, než v jeho vlastním bytě. To mu akorát potvrzovalo, že domov nebyl jen místo, ale také lidé.

Myslel taky na Raina a jak ho viděl brečet při pohledu na něj a na Auru. Uvědomil si, že to bylo poprvé, co ho opravdu viděl brečet, předtím totiž jen slzel. A zrovna to bylo dojetím. 

Nemohl se dočkat, až ho bude moct pořádně obejmout. Políbit. Až budou zase spolu.

Spal tak dlouho, že se probudil až kolem druhé hodiny. Na stolku stál oběd. Na židličce byl zpátky Rain a četl si knihu. Jude se pousmál. 

"Nekecej, že čteš knihu," zachraptěl. Rain vzhlédl, překvapen, že Jude je vzhůru a promluvil. Knihu hned zaklapl. Jude si všiml, že to byla nějaká seberozvojová kniha.

"Byla tu sestřička a jelikož jsem jí zakázal tě budit, mám instrukce," prohlásil. Ze stolku vzal hrnek s čajem a dva prášky. "Na bolest," vysvětlil. Pak je pomohl Judemu spolknout a zapít. 

"Nacvičuješ na to, až mě propustí?" rýpl si.

"Samozřejmě," odfrkl si Rain. "Dej mi pár dní a budu jak certifikovaná sestra."

Jude se snažil postupně rozpohybovat alespoň ruce. Nějakým zázrakem neměl zlomenou ani jednu, přece jen prý dopadl nešikovně především na nohy. I tak je měl ale sedřené od asfaltu, což mu stěžovalo pohyby a neuvěřitelně štípalo, a plné modřin. Přesto nedokázal se sám najíst. I když s nimi dokázal pomalu hýbat, až moc se mu třásly.

Rain mu tedy pomohl i s tím. Doslova ho nakrmil. Nebylo to divné, neměli potřebu si z toho dělat srandu a Jude to ocenil. Bude si muset zvyknout, že minimálně první dny sám nezmůže téměř nic a bude potřebovat každou pomocnou ruku. 

"Aura nás dobře dostala, co?" nadhodil Jude. Byli v pokoji zase sami, jelikož jeho rodiče si zajeli na oběd.

Rain se pousmál. "Nečekal jsem to. Nepobíral jsem, jak to celé vzala. Vážně jsem čekal, že nevím, bude až moc nadšená, že tě vidí, že nezůstane v klidu."

"Říkal jsem ti, že to bude v pohodě."

"Ale přiznej to. Taky jsi musel očekávat nějaký výbuch energie."

Jude so uchechtl. "Okay. Bral jsem tu možnost taky v potaz."

Hned ve tři ho čekala opět nějaká vyšetření, a tak se musel s Rainem opět rozloučit. Byl po nich, stejně jak očekával, vyřízený a usnul dříve, než ho stihli dovést zpátky na pokoj. Jestli ho k večeru ještě někdo navštívil, neměl tušení. 

Další dny se jim začala tvořit menší rutina. Rain za ním jezdil dvakrát denně, jednou vždy vzal i Auru, což byly ty kratší návštěvy. Začaly se ale pomalu prodlužovat, jak se mu dělalo lépe. Tři dny mu stačily k tomu, aby volně mohl hýbat rukama. Další pondělí, kdy už Elsie odjela, a tak Aura chodila s Rainem pokaždé, když nebyla ve školce, ji dokonce už i nechal, aby si sedla na postel vedle něj. Vždy mu zdlouhavě vyprávěla, co dělali ve školce, ale miloval to. 

Každé ráno za ním chodila fyzioterapeutka a pomáhala mu rozcvičit horní část těla. Nesnášel to. Bolelo to. Když už u toho Rain byl, sledoval to se starostí v očích. Ale pomáhalo to. A tak se necelé dva týdny po nehodě dokázal poprvé sám přemístit na z postele na vozík.

"Za chvíli budete moct domů!" řekla mu sestřička, když se úspěšně na vozík posadil. Jude pohledem vyhledal Raina, protože on byl ten domov, kam měl po propuštění jít. A taky jeho motivace, aby se uzdravoval co nejrychleji.

Ten den byl taky poprvé, co konečně mohl pořádně obejmout Raina. Smáčknout ho bez toho, aby jim něco zavazelo nebo aby ho něco bolelo. Málem se rozbrečel radostí, protože jen ty lehké doteky a krátké polibky mu už nestačily. Byl jeho bezpečné místo.

Cítil se mnohem lépe. Proto si taky vyžádal, aby ho propustili. 

Jeho rodiče se nejprve tvářili trochu skepticky, když jim oznámil, že bude zůstávat u Raina, když nemá u sebe na bytě výtah. Bylo to ale jen z toho důvodu, ze kterého o tom pochyboval ze začátku i Jude - nechtěl Raina takhle obtěžovat. Věděl, že bude potřebovat pomoc každou chvíli. Stejně tak to nechtěli jeho rodiče a neustále se nabízeli, že může zůstat u nich. A přece jen, Aura byla stále dítě, on stále potřeboval hodně odpočívat. To trochu zpochybnili také.

Jude musel protočil očima. "Tak víte co? Abych vás uklidnil, slibuju, že když mi to tam vyhovovat nebude, pojedu k vám, jo?" slíbil. Ale věděl, že se to nestane.

První noc doma ho v tom utvrdila. Rain mu pomohl se umýt a pak nemotorně přelezl do postele. Jediná nevýhoda byla, že měl Rain docela nízkou postel a bylo mu jasné, že ráno bude mít problémy dostat se zpátky na vozík. Nějak ho to ale nestresovalo, protože věděl, že mu Rain přinejhorším pomůže. Kdyby něco takového nastalo doma, nemohl spoléhat na svého tátu, protože měl problém se zády. 

Těšil se na první noc mimo nemocniční postel. Na pořádnou matraci a více prostoru. Na specifickou vůni Rainova aviváže, až se zamuchlá do peřin.

Na to, až si Rain konečně lehne vedle něj a on na chvíli zapomene, co se mu stalo, že má zlomenou jednu nohu a přetržené vazy v kotníku na druhé. Že s tím bude mít asi ještě problémy. Že se stále často necítil nejlépe. 

Když si Rain taky šel lehnout, nechal Judeho, ať ho objeme. Ať se v jeho náruči uvelebí, jak chce. To mu chybělo nejvíce. "Děkuju, že mi tak pomáháš," zamumlal Jude. Chtěl, aby věděl, že je mu vděčný.

Rain se uchechtl. "Nezačínejme tuhle hru plnou díků, protože já bych ti musel poděkovat doslova za tvou existenci. Což samozřejmě děkuju."

"Máš v plánu mi připomínat každý den, že jsem ji zachránil nebo co?" zeptal se pobaveně.

Rain mu vtiskl polibek do vlasů. "Jo," řekl vážně. "Protože jsi tím zachránil nejen ji, ale i mě."

ø

co kdybych vám řekla, že se blížíme konci

jakože,,, ono to fakt bude už jen tak deset kapitol :'))

já to nějak natáhnu. musím.