ø rain ø

Neměl tušení, co by měl Auře říct. Jak jí to celé podat. Ale seděla už před ním u stolku v kafetérii a neustále se ptala, proč jsou zase u pana doktora. Musel začít mluvit.

Elsie se šla potulovat po nemocnici, jelikož na to chtěl být Rain sám. Litoval toho. Třeba by jeho sestra byla o něco chytřejší.

Nakonec se rozhodl, že nebude chodit kolem horké kaše. "Půjdeme se podívat za Judem, jo?" řekl první.

Auře se doslova rozzářily oči. "Jude? Je tady? Jooo!"

Rain zavřel oči a zhluboka vydechl. Tohle byla přesně ta energie, které se musel zbavit. Potřeboval, aby byla klidná, ne nadšená a energetická.

"Je tady," přikývl Rain.

"A co dělá u pana doktola?"

"To je složitější. Pamatuješ si na to, jak do tebe strčil a tys spadla? Jak jsi ho pak už neviděla? Věc se má tak, že tě zachránil, aby tě nesrazilo to velké auto, víš? Což ale znamenalo, že se zranil on."

Netušil, jak funguje dětský mozek. Netušil, jestli ho chápe, co přesně si z toho dne pamatuje, jak si vysvětlila to, že Jude ten den zkrátka zmizel. Jestli si uvědomuje, co znamená, že ji zachránil. Ale chtěl, aby věděla pravdu. Za chvíli jí mělo být pět let. Rostla mu před očima.

Aura na něj koukala těma svýma velkýma očima a kopala nohama ve vzduchu. "Stalo se mu něco?" zeptala se.

"Jo. Stalo se mu toho hodně. Není důležité co. Ale... je to vážné, víš?" zeptal se. Aura lehce přikývla. Zpozorněla. Rain měl někdy pocit, že reflektovala jeho emoce, takže když on mluvil vážně a byl smutný, ona částečně taky. "A potřebuju, abys byla velká holka, až za ním půjdeme."

"A už jdeme?"

"Za chvilku. Judeho teď všechno bolí a je unavený, ale chce tě vidět. Což ale znamená určitá pravidla, ano? Až tam přijdeme, musíš být potichu, žádné výkřiky a tak. Taky žádné běhání po pokoji, to ať tě ani nenapadne. Půjdeme za ním spolu, jo? Pomalu a potichu. Nemůžeme mu ublížit, což se klidně teď může stát i neúmyslně. Budeme tam jen chviličku."

Dostalo se mu dalšího přikývnutí. Stále urputně houpala nohama ve vzduchu, což Raina mírně strachovalo z pohledu, jestli přece jen nemá až moc energie. Výraz ale měla vážný. Poslouchala ho.

"A poslední věc," pokračoval. "Možná si plně neuvědomuješ, co se ten den stalo, ale to, co Jude udělal, bylo neuvěřitelně statečné. Takže mu poděkujeme, jo? Jude je náš hrdina."

Pousmála se a prudce přikývla. "Už jdeme?" zeptala se znovu.

Povzdechl si. "Jo. Jdeme."

Když došli k jeho pokoji, stála před ním Elsie. Nešla dovnitř. Uvnitř byli přece jen stále Judeho rodiče. "Vysvětlils jí to?" zeptala se.

"Nějak jo. Snad to bude v pohodě," odpověděl. Pak se rozhodl, že ji raději vezme do náruče. Nejvíc se totiž bál, že ji ovládne euforie, když Judeho uvidí, a rozběhne se k jeho posteli.

Ještě, než ale vešli, ukázal okýnkem ve dveřích dovnitř. "Vidíš je? To jsou Judeho rodiče. Hezky pozdravíš, jo? Jsou tam s ním, aby nebyl sám."

Aura si skousla nehet na palci. Raina to překvapilo, protože to dělala jen, když se styděla. "Bolí ho to?" zeptala se jemně.

Rain přikývl. "Bolí. Ale bude to hned lepší, až tě uvidí."

Pak otevřel dveře. Sotva se na ně Judeho rodiče otočili, Aura hlasitě prohlásila: "Dobrý den!", což přivedlo úsměv na jejich tváře. Rain se musel pousmát taky.

Jude k nim natočil hlavu, jak jen mohl. "Ahoj, princezno," řekl a Rainem projela husí kůže. Ještě včera ráno si myslel, že už ho to nikdy neuslyší říct.

Aura zareagovala úplně jinak, než by všichni očekávali. Včetně ho samotného. Zůstávala totiž v naprostém klidu, jako by si uvědomovala vážnost situace, i když ji Jude oslovil tak, jak to milovala.

Rain s ní došel k jeho posteli, posadil se na stoličku, která zůstávala volná, a Auru si nechal na klíně. Nedokázal v tu chvíli Auru vůbec přečíst. Neměl tušení, co řekne nebo udělá. "Bolí tě to?" zeptala se zničehonic, jako by se neptala před chvíli Raina.

Jude se pousmál. "Jen trošku," odpověděl potichu. "Teď už jen trošku." Byla to ale samozřejmě lež. Rain to viděl na způsobu, jak strnule ležel. Celé ho to ale začínalo dojímat.

"Táta říkal, že jsi statečný. A že jsi náš hrdina," pokračovala dál. Rain se musel uchechtnout. Nečekal, že by ho takhle práskla.

Jude přesměroval pohled na něj. "To říkal, jo?"

"Jo. Protože jsi mě zachránil."

Byl až překvapený, jak si zapamatovala každé jeho slovo. Podcenil ji. Tak moc ji podcenil.

V tu chvíli Jude odvrátil pohled a zadíval se do stropu. Pak Rain uviděl, jak mu po tváři teče slza. To bylo také to, co ho dorazilo. Slzy si vybojovaly cestu na povrch i u něj.

Nečekal, že ho to celé tak dostane. Že to bude probíhat takhle.

Aura se podívala tentokrát na něj. "Proč brečíš?" zeptala se.

Rain se krátce zasmál. Jude v rámci možností taky. "Nic, nic," mávnul rukou. "Jude musí odpočívat, tak mu řekni, co chceš, protože za chvíli půjdeme, jo?"

Aura se tedy poslušně otočila zpátky na Judeho, který se stále díval do stropu a snažil se zamrkat slzy. Moc se mu to ale nedařilo.

Až pak udělala něco, co Rain nečekal. Seskočila mu z klína a dřív, než stihl Rain zareagovat, se Judeho dotkla. Doslova. Položila mu jen ruku na tu jeho obvázanou, a tak si Rain oddechl. Tohle nebezpečné nebylo. Byla opatrná.

"Jude? A kdy se vrátíš k nám domů?"

Aura věděla, jak nasadit situaci korunku. Rain se musel odvrátit. Nemohl jen tak sledovat jeho dceru, jak se opatrně dotéká Judeho a ptá se ho, kdy se vrátí domů. Zhluboka vydechl. Dávala mu kapky. Velké kapky.

Otřel si oči. Vyhýbal se jakýmkoliv očním kontaktům. Zpátky se podíval až ve chvíli, kdy Jude začal odpovídat. "Co nejdříve," řekl slabě. Brečel. Už ty slzy zastavit nedokázal. "Hned, jak mi bude o něco lépe." Jeho ruka se pomalu dala do pohybu. Rain viděl, jak ho i takhle sebemenší pohyb bolí, ale i tak se překonal a chytil Auřinu ručku do té své. Aura se spokojeně usmála.

"Tak jo. My s tátou mezitím připravíme nějaký supr bunkr, jo?"

Jude se tlumeně zasmál. "Myslím, že chvíli do bunkru nebudu moct."

"To nevadí," zavrtěla hlavou. "Já jo. Pohádku mi můžeš přečíst i tak."

Až v ten moment se Rain odvážil podívat na Judeho rodiče. Netušil totiž, jak by na tohle celé mohli reagovat. Neznali Auru, při tom to bylo dítě, pro které Jude obětoval život. Byla to Rainova dcera a s Judem spolu chodili pouze něco málo přes tři měsíce. Všechno se ale u nich stalo tak rychle, ale jak kdysi Jude říkal, bylo to přirozené tempo pro ně pro oba.

Což ale neznamenalo, že to přijmou i jeho rodiče. Že přijmou jen tak to, že Aura po pouhých třech měsících považovala Judeho snad i za druhého rodiče. Že tak nějak si už zkrátka usmyslela, že Jude žije s nimi, že tam je jeho doma.

Proto se bál. Ale když se podíval na jeho mámu a na to, jak také plakala dojetím, vyčetl z toho pravý opak. Což se mu potvrdilo, když se jejich pohledy setkaly. Byla naopak ráda, že si Jude našel rodinu.

Aura ještě Judemu vyprávěla, co mu nachystá, až se vrárí domů, a tak se Rain postavil. Došel k Judeho rodičům. Než stihl něco říct, promluvila jeho máma. "Ona je tak kouzelná," vzlykla potichu. "Naprostý andílek."

Pousmál se. "Jo..." vydechl. Přerývaně se nadechl. "Já jen... je lehce zmatená. Myslí si, že Jude s námi žije, že-"

"Nemusíš nic vysvětlovat, Raine," přerušila ho jeho máma. "Jude je dospělý, nepotřebuje žádné povolení od rodičů, klidně ať už u vás bydlí. My těžko ovlivníme, koho miluje a nemůžeme mu do toho kecat. Jude si vybral vás dva. A jen můj osobní názor, já jsem spokojená. Za ty poslední dva dny sis prošel peklem a zvládáš to skvěle."

Chtěli ho dneska všichni prostě rozbrečet? Zdálo se mu, jako by se proti němu spikli. Než stihl něco říct, ozval se Judeho táta. "Ale no tak, nedojímej ho ještě víc."

Lehce se zasmál. Musel vypadat strašně. Koukl po Auře, jestli stále nedělá něco, čímž by Judemu mohla ublížit, ale ovládala se přímo brilantně. Pak počkal, až si jeho pohledu všimne Jude. Když se na sebe podívali, řekli si milion slov.

Všechno bude v pořádku.

ø

okay, nečekala jsem, že právě tahle kapitola mě dojebe nejvíc, heh. já se fakt rozbrečela ksjks