ø jude ø

Jude snad nikdy nezažil takovou zmatenost, jako když se probudil.

Nejen, že si toho hodně nepamatoval, ale také se vůbec neorientoval v čase. Pamatoval si Calluma. Nepamatoval si už, že chodil do stejné práce jako Rain. Pamatoval si takový detail, jako že byl s Aurou v aquaparku. Nevěděl ale, že s Rainem byli v té době spolu.

Byly čtyři hodiny ráno a on se svíral bolestí, když si vzpomněl, že právě Raina oslovil jako Callum. Člověka, na kterém mu záleželo nejvíce na světě. Probudil se a cítil se strašně. Před očima měl Rainův výraz, když ho tak oslovil. Měl chuť mu okamžitě zavolat, omluvit se mu. Říct mu, že už si vše pamatuje a že ho potřebuje.

Byli u něj rodiče. Jeho máma se probudila něco před šestou hodinou, když Jude na ni zavolal. Potřeboval prášky na bolest, protože to už nemohl vydržet, a na tlačítko sesterny nedosáhnul. Potřeboval Raina, protože to byl v současnosti pro něj ten nejdůležitější člověk a chtěl ho mít sobecky u sebe. A tak taky řekl hned mámě, ať mu půjčí telefon. Ten jeho prý nehodu ani zdaleka nepřežil.

Rain dorazil o půl sedmé. Když ho Jude zahlédl, chtělo se mu brečet. Byl přecitlivělý z prášků, ale zároveň se cítil provinile kvůli včerejšku. A ještě k tomu netušil, co mu Rain řekne. Věděl, co se stalo? Jak se to stalo? Musel. Šlo také o Auru.

Judemu bylo první jen řečeno, co udělal, sám si to ještě nepamatoval. Vzpomínky přišly až později. Nejživěji ta, jak ho přední kapota auta smetla a on letěl vzduchem za doprovodu Auřina breku. Viděla ho? Doufal, že ne.

Viděl nejprve Raina, jak se baví s jeho mámou před pokojem. Mentálně se ho snažil přimět, aby šel už za ním. Pak se jejich pohledy přes okno ve dveřích setkaly a Jude se pokusil po úsměv, ale nemohl. Pravděpodobně měl celý nateklý obličej, nešlo to.

Rain už ale z něj pohled nespouštěl. Během pár sekund domluvil s jeho mámou a pak vešel dovnitř. Hned, jak za sebou zavřel dveře, na něj Jude promluvil. "Prosím, řekni mi, že je Aura v pořádku."

Rain se na něj překvapeně podíval. Asi tohle na začátek nečekal. "Je," potvrdil. "Narozdíl od tebe."

Jude se chtěl uchechtnout. Vydal ale ze sebe neurčitý zvuk.

Rain k němu došel. Kdyby Jude na to měl síly, posadil by se. Nechal by Raina, ať ho objeme. Přišlo mu v tu chvíli, že by jeho dotek vyřešil všechny jeho problémy. Ale v ten moment mohl být rád, že alespoň zvedne ruku.

Rain ho vzal za ruku. Oči měl v tu chvíli skleněné, ale celkově, jak vypadal, Judemu napovídalo, že nebrečel jen teď. Že takhle vypadal už několik hodin.

Posadil se na volnou stoličku. "Já ani nevím, kde začít," zašeptal. Sledoval jejich ruce, ne Judeho. "Jak ti vůbec můžu dostatečně poděkovat za to, jak jsi Auru zachránil?"

"Nemusíš mi děkovat," odpověděl Jude. "Byla to samozřejmost."

"Prý šlo o sekundy. Stačila sekunda a Auru by to smetlo taky. To, jak rychle jsi reagoval..." Přestal mluvit. Hřbetem druhé ruky si otřel slzy z tváře. Jude chápal, že to Rain potřeboval ze sebe dostat, že dokázal něco velkého, ale zároveň si přál, aby to měl už za sebou. Byla to pro něj samozřejmost. Bylo mu jedno, co všechno ho bolelo, co všechno měl zlomené, jak dlouho se bude léčit. Mnohem hůř by se cítil, kdyby na jeho místě byla Aura a on byl v pořádku. Kdyby to neudělal.

Musel situaci trochu odlehčit. "Aspoň mi teď můžeš konečně pořádně věřit, že vy dva pro mě znamenáte všechno a jen tak nikam nepůjdu."

Rain se uchechtl. "Jo, to máš pravdu. To jsi jasně dokázal."

Jude se snažil Rainovu ruku stisknout co nejpevněji. "Promiň za ten včerejšek. Musel jsem ti dát třešničku na dortu, fakt."

"Nemůžeš za to," vydechl Rain. "Nemůžeš za nic, co se poslední dva dny stalo. Ať už to bylo jakkoliv bolestivý."

"Viděla to Aura?" zeptal se opatrně. Bylo to něco, co ho v tu chvíli zajímalo nejvíc. "Viděla mě, jak jsem... byl sražený?"

Pocítil neuvěřitelnou úlevu, když Rain zavrtěl hlavou. "Prý ne. Pamatuješ si tu maminku, co tam byla? Hned ji odvedla. Byla to vlastně Benova žena. A Ben za nimi v tu chvíli přicházel a on byl ten, co ti pomohl."

"Ben? Fakt?" podivil se. V tom všem si naprosto nevšiml, že by na hřiště přicházel někdo jiný. "A... a Callum?"

Až ho překvapilo, jak jen zmíněním jeho jména Rainův pohled potemněl. "Netuším, co s ním je," odpověděl. "Ale jestli to přežil, doufám, že shnije. Udělám všechno pro to, aby to tak bylo."

Jude nepatrně přikývl. Calluma už dál rozebírat nechtěl, jinak kdo ví, kam by jejich konverzace až došla. Rain byl očividně rozzuřený už teď.

Cítil se ale hned lépe, když byl Rain u něj. Ani si dříve neuvědomoval, jak jeho přítomnost potřeboval, teď o to více. "Probudil jsem tě?" zeptal se vyhýbavě. Neměl už sílu na to, aby se bavili o tom, co se stalo. "Když jsem ti volal?"

Rain se pousmál. "Jo. Ale u když jsem první dostal infarkt, proč mi volá tvá máma tak brzy, jsem vděčný, žes mě probudil."

"Můj mobil nepřežil. Musel jsem si půjčit její," uchechtl se. "Promiň. Jen jsem tě chtěl vidět. Slyšet od tebe, že je Aura v pořádku."

"Aura se mě neustále ptá, kde jsi. A já už nevím, jak jí odpovídat."

"Dej mi tak dva dny. Třeba budu vypadat už k světu a budeš ji moct přivést."

Rain se pousmál. "Vypadáš dobře. Na to, že jsi prý letěl vzduchem, vypadáš dobře."

Jude na jeho doteku cítil, jak se třásl. Neznal takového Raina. Rain byl vždy ten vyrovnaný, kterého nikdy nic nevykolejilo. Samozřejmě si uvědomoval, jak vážná tohle byla situace. Jeho dcera byla v ohrožení života. Schytal to Jude. Přesto ho to ale překvapovalo.

"Co se děje, Raine?" zeptal se šeptem. "Buď upřímný."

Byl na pokraji zhroucení, to se dělo. Musel být pro něj velký šok zjistit, co se stalo, ještě větší pak se vypořádat s následky, zatímco byl sám na čtyřleté dítě, které tím také bylo poznamenané. Máma mu říkala, že za ním přijela sestra, ale i tak, jak moc si dokázal od toho stresu odpočinout?

Rain zavrtěl hlavou. "Nic, jen... Bylo to těžký. A teď, když jsi vzhůru, vše si pamatuješ, a vypadá to, že všechno bude v pořádku..." Uchechtl se. "Myslel jsem, že se mi uleví. Ale ta úzkost nějak neodchází."

"Mám někoho zavolat?" zareagoval ihned Jude. "Neber tohle na lehkou váhu. Bylo toho hodně." Z rána už byl poučený. Tlačítko na zavolání sestry měl hned u druhé ruky.

"Ne, to je dobrý," vydechl. "Jen už si přeju, aby to bylo všechno v pořádku. Aby ses vrátil domů, já tě mohl obejmout. Abychom si dali na snídani dinosauří lívance po noci, kdy Aura spala mezi námi. Nejsou to ještě ani dva dny, ale stačilo. A ta myšlenka, že bude trvat, než se uzdravíš..."

"Budu v pohodě, Raine," snažil se ho uklidnit Jude. "Asi budu muset k našim, protože nemám doma výtah, a asi budu chvíli používat vozík, ale-"

"Vaši mají taky patrový dům," namítl Rain.

"Dokud je kuchyň a záchod dole, budu v pohodě," pousmál se neurčitě.

"A spát budeš na gauči? Je to blbost, Jude. Můžeš být u mě."

"Asi budu potřebovat ze začátku pomoc. Nemůžu po tobě chtít-"

"Můžeš. Musíš. Je to to nejmenší, co můžu udělat, když jsi zachránil Auru. Pondělky si vezmu volno, omezím klienty a budu moct s tebou zůstat celou dobu."

"Nechci, aby sis myslel, že jsi mi teď kvůli tomu dlužný. "

Rain se pousmál. "Pozdě. Riskoval jsi kvůli Auře život. Tak mě nech se o tebe alespoň postarat."

Samozřejmě, že chtěl být s Rainem. Chtěl být i s Aurou. Chtěl co nejrychleji zpátky to, co spolu měli, přesně jak Rain říkal. Zároveň mu ale nechtěl být na obtíž. Měl zlomenou jednu nohu. Na druhé vyvrtnutý kotník. Narazil si žebra. Sedřel si o asfalt půlku těla a vše ho bolelo a štípalo. Poranil si hlavu. Byl po operaci. A to si nepamatoval ani zdaleka vše.

"Plně si uvědomuješ, k čemu se upisuješ, jo?" zeptal se Jude.

"Jo. Jako ty ses předvečerem upsal k tomu, že už tě nikdy nenechám odejít," odpověděl tiše a pak se postavil. Lehce Judeho pohladil tak, aby mu neublížil. Jude při tom doteku zavřel oči. "Můžu?" zeptal se pak Rain a Jude jemně přikývl.

Rain se tedy sklonil a opatrně ho krátce políbil. Judeho oko opustila jedna jediná slza. Možná jeho emoce zesilovaly prášky, ale v tu chvíli cítil neuvěřitelnou lásku.

ø

přestoupila jsem na osobák a chtěla si číst. zapomněla jsem v praze knížku. tak je kapitola na světě :]

PŘÍSAHÁM ZME TOHLE NENÍ ŽÁDNÝ SEN NEBO TAK OK ZDÁ SE ŽE MI NĚKTEŘÍ STÁLE NEVĚŘÍTE