ø rain ø

Aura ho potřebovala.

Nevěděl, co je Judemu. Nevěděl, jestli je na operaci, jestli už leží na pokoji, jestli je při vědomí nebo ne, jestli vůbec dýchá.

Ale nemohl nechat Auru o samotě. Pořád se jim nepovedlo ji uklidnit a Raina v jednu chvíli napadlo, že to chce jen Judeho, že ten ji určitě zvládne uklidnit. Jenže to samozřejmě možné nebylo.

Sestřička je dovedla do prázdného pokoje, aby nerušili v čekárně nebo nezatěžovali ordinace. Rain tak měl všechen čas na světě, aby Auru uklidnil, jenže opravdu úspěšný nebyl.

Neměl jí to za zlé. Kdyby on sám byl svědkem něčeho takového, i v jeho věku to muselo být traumatizující. Viděla ten moment, kdy Judeho srazilo auto? Viděla ho bezvládně ležet na zemi? Nemohl se jí na to zeptat, ale zároveň ho to neuvěřitelně zajímalo.

O pár minut později jim sestřička přinesla vodu.
Rain tiše poděkoval a ještě než odešla, zastavil ji. "Můžu vás poprosit?" zeptal se dostatečně nahlas, aby ho přes Auru slyšela. "Jude Lewis. Mohla byste prosím zjistit, jak na tom je?"

Třásl se mu hlas. Když vyslovil Judeho jméno, málem se zároveň i rozbrečel. Tak rozhozený byl.

"Jste rodinný příslušník?" zeptala se nevinně.

Rain neměl sílu lhát ani přemlouvat. A tak jednoduše řekl: "Ne. Ale zachránil život mé dceři tím, že riskoval svůj."

Sestřička ho dlouze sledovala. Pak jen přikývla a řekla mu, že za chvíli bude zpátky.

Rain si oddechl. V tu chvíli Aura znovu vzlykla. "Kde je Jude?"

Rain na ni shlédl. Celou dobu ji držel u sebe a nepouštěl. To, že se neustále ptala na Judeho, ho mátlo. Zvedl ji hlavičku, aby se na něj podívala. Polkl. A pak se zeptal na to, čemu se doteď vyhýbal. "Viděla jsi ho, princezno?"

Aura se jak lusknutím prstu o něco více uklidnila. Rain si pak uvědomil, že jsi oslovil tak, jak jí říkal jen Jude.

Ale neodpovídala. Rain se tedy snažil ji navést. "Strčil do tebe, pamatuješ si to?" Lehce přikývla. Takhle třeba z ní nějaké odpovědi i dostane. "Spadla jsi?" zeptal se. "Bolelo to?"

Dostalo se mu druhému přikývnutí. Rain si odkašlal. "A pak? Viděla jsi Judeho?"

K jeho největšímu překvapení zavrtěla hlavou.

"Oh? Co se tedy stalo?"

Aura chvíli posmrkávala. Rain j pomohl se vysmrkat. "Cizí paní mi zakryla oči. Říkala, že musím pryč. Nechtěla mi říct, kde je Jude, ale šla se mnou pryč," řekla pak pomalu mezi vzlyky. "Moc jsem se bála."

Takže byla tady šance, že to neviděla? Neviděla Judeho po tom, co ho srazilo auto? Pevně v to doufal. Sice u toho nebyl, nevěděl přesně, jak se to stalo, ale věřil, že nejvíce traumatizující část z toho celého by byla právě ta, kdyby viděla Judeho.

Zpátky ji k sobě přitiskl a objal. Nechtěl se jí ptát už více konkrétně, jestli ho viděla, protože jestli tu byla šance, že ne, nechtěl o tom ani mluvit.

"Byla jsi statečná," pošeptal ji. "Ani nevíš, jak jsem na tebe pyšný."

Hned na to se dveře pokoje otevřely. Sestřička byla nejspíše překvapená, že Aura už jen tiše vzlyká. Došla k Rainovi s několika papíry v ruce. "Jude Lewis, říkal jste?" Přikývl. A raději zacpal Auře uši. "Momentálně je na sále. Zastavují vnitřní krvácení," řekla mu sestřička o něco tišším hlasem. "Zatím se zdá být vše relativně v pořádku, tím myslím, že ani jednou ho neztratili. To jsou dobré zprávy. Drží se dobře. Tak do patnácti minut by měl být ze sálu venku. Znáte někoho z rodiny, koho byste mohl kontaktovat?" zeptala se.

Rain ještě zpracovával fakt, že byl Jude na operaci, ale zvládnul přikývnout. Jude jednou volal z jeho telefonu své mámě, to číslo určitě ještě najde. Sestřička ale na něj chrlila dál. Shlédla na Auru.

"Rádi bychom udělali ještě pár vyšetření vaší dceři, jestli souhlasíte? Svědkyně říkala, že měla docela tvrdý pád, tak abychom si byli jistí."

Odkryl Auře uši. Ta se na něj zmateně podívala. "Když se na tebe tady sestřička ještě podívá, zvládneš to?" zeptal se jí. "Budu celou dobu s tebou."

Dostalo se mu dalšího nepatrného přikývnutí.

Když Auru vyšetřovali, na chvílí se z místnosti vypařil. Vyšetřoval ji totiž nějaký doktor, se kterým se dokonce smála a který jí rozptyloval plyšáky. Vytáhl telefon a našel číslo Judeho mámy. Několikrát se zhluboka nadechl, než její číslo vytočil.

"Prosím, Lewisová," ozvalo se automaticky.

Rain zavřel oči. Jak se oznamovalo nic netušící matce, že jejího syna srazilo auto?

"Dobrý den, paní Lewisová, tady Rain," řekl. Zlomil se mi hlas. Opět. Nenáviděl se za to. Judeho máma tak hned poznala, že je něco špatně.

"Děje se něco, Raine?" zeptala se.

A tak se stal tím poslem špatných zpráv. Řekl jí o tom, co se stalo a hlavně jak se to stalo. Že zachránil Auru. A dopadlo to takhle.

Když slyšel její reakci, slzy mu začaly téct po tváři také. "Já se omlouvám, paní Lewisová," řekl nakonec. Nic jiného ho nenapadlo. Nestalo by se to, kdyby se neznali, nestalo by se to, kdyby neměl Auru, nestalo by se to, kdyby tenkrát před skoro dvěma lety nevyvěsil na internet tu nabídku-

"Za co se omlouváš, Raine?" zeptala se ho paní Lewisová. Nesnášel tu bolest v jejím hlase. "Že Jude zachránil tvou dceru?"

"Já nevím," přiznal mezi vzlyky. Byl na dně. Potřeboval chvíli na zpracování, chvíli o samotě.

"Jsi v nemocnici?" zeptala se.

"Jo. Čekám, až skončí na sále, ale nevím, jestli mi něco řeknou."

"Do dvaceti minut jsme tam. Ale hlavně se za nic neviň. Jude udělal to, co bylo správné, a udělal by to samé, ať už by tam stál kdokoliv."

Věděl to. Jude měl tak velké srdce, že by udělal přesně tohle, přesto ho to úplně nepřesvědčilo.

Dočasně se tedy s paní Lewisovou rozloučil, ale hned se do ordinace, kde byla Aura, nevracel. Nemohla ho vidět takhle. Nemohla ho vidět, jak brečel, jak se nedokázal ovládat, jak-

"Pane Cartere?" ozvalo se vedle něj. Stála u něj sestřička, která byla s Aurou v ordinaci. "Rádi bychom vzali Auru k naší psycholožce. Jen abychom věděli, jak jí tohle celé zasáhlo. Jen jsem se chtěla zeptat-"

"Už jdu," přerušil ji. "Můžeme."

"Vlastně jsem vám chtěla říct, že ji tam kolegyně zavede. Bude to asi chvíli trvat a myslím, že by se vám hodila chvíle, kdy si odpočinete."

Rain nakrčil obočí. "Neměl bych tam být s ní? Nevíme, co viděla, co když-"

"Vlastně, dle našich informací toho moc neviděla. Paní, co byla se synem také na hřišti, za ní přiběhla hned, co mohla, a odvedla ji pryč. Její manžel, který za nimi zrovna přicházel, pak pomohl panu Lewisovi a zavolal pomoc. Ale dle té svědkyně Aura neviděla nic, co se stalo po té srážce."

Rain zůstal beze slov stát. Okamžitě zalitoval, že si nezajistil na tu paní kontakt. Nebo na jejího manžela. Byl to někdo od nich z firmy?

Ale Aura. Jestli opravdu nic neviděla, byla tady šance, že si z toho tolik neodnese. Vzplálo to v něm menší naději.

"Oh, okay," vydal ze sebe, aby taky promluvil. Otřel si oči od slz. "Tak jo. Jestli se tomu nebude bránit, můžete ji vzít."

Aura se nebránila. Vyšla z ordinace a objímala dva plyšáky. Raina si mezi ostatními lidmi v čekárně nevšimla. Očividně ho najednou nepostrádala. Rain děkoval bohu, že měl tak statečnou dceru.

Sotva si chtěl sednout, když zase uslyšel své jméno. "Pan Carter?"

Přišla ta první sestřička, která mu o Judem řekla. Bez váhání k ní došel. Jediná totiž vypadala, že je ochotná mu dát informace.

"Pan Lewis byl právě převezen na jednotku intenzivní péče, kde ho budeme den až dva sledovat. Je stále pod anestezií a prášky, ale pokud chcete, můžete se na něj jít podívat. Jeho stav je stabilizovaný. Utrpěl nejspíše poruchu vědomí, takže nevíme, kdy se probudí, ale i když to zní děsivě, věřte mi, že drtivá většina pacientů se z toho dostane."

Rain její informace zpracovával pomalu. Všechny tyhle citlivé informace, kterému by mu vůbec říkat neměli, natož ho za ním pouštět.

"J-jak to, že mi to říkáte?" zeptal se zmateně.

Natáhla k němu ruku a lehce se usmála. "Jsem Ava. Luna Thatcherová je moje sestra."

Luna. Luna, Luna, Luna. "Judeho kamarádka," vydechl.

"Ano. Přiznávám, nepoznala jsem vás hned, dokud jsem neuviděla kartu vaší dcery s vaším jménem. Ale pojďte za mnou. Kdyby se něco takového stalo mému příteli, taky bych chtěla vědět, co se děje."

Rain ji miloval. Nejraději by ji v tu chvíli zulíbal. "Děkuju," vyhrkl a vydal se za ní.

Musel se obléct do nějakého hábitu kvůli hygieně. Mohl být u něj jen patnáct minut. Tvrdili mu, že ho Jude uslyší, pokud na něj bude mluvit, proto by měl mluvit zřetelně a jak normálně s ním mluvil. Při každém oslovení se ho měl dotknout na tom stejném místě, což měl být prý nějaký iniciální dotek. Netušil, co to znamená. Rain tam jen stál a čekal, až ho konečně uvidí.

Pak ho pustili dovnitř. Ava ho dovedla k Judeho posteli a odhrnula závěs, který odděloval postele. Když tak Rain Judeho poprvé uviděl, zjistil, jak šeredně se mýlil.

Protože nedokázal se na něj dívat. Neudržel kamennou tvář. Musel se otočit zády a začal vzlykat. Vina ho polila po celém těle. Nevěděl, za co přesně se vinil. Ale přál si v tu chvíli, aby se vyměnili, aby on byl ten, kdo tam ležel.

Ava k němu došla a položila mu ruku na rameno. "Chcete odejít?" zeptala se.

Zavrtěl hlavou. Jude ho potřeboval. Otočil se zpátky a snažil se ignorovat tu změť trubiček, všechny ty přístroje, dýchací masku na Judeho poraněném obličeji. Snažil se ignorovat každý ten obvaz, který schovával skoro každý centimetr jeho kůže. Sedl si na stoličku u postele, kterou mu Ava přisunula.

Chtěl mu toho tolik říct. Ale v tu chvíli to nedokázal. "Jude," vysoukal ze sebe a dotkl se jeho ruky. Byl tam. Nezdálo se mu to. Přežil a ležel před ním.

Jenže co víc mu měl říct? Jak mohl jednoduše vyjádřit všechny ty pocity? Jak mu vůbec kdy mohl dostatečně poděkovat za to, co udělal, jak se obětoval, aby zachránil jeho dceru?

Upřímně, divil se, že to celé ještě ustál a nesložil se. Rain toho vydržel hodně, ale jen do chvíle, než šlo o jeho milované. A vidět takhle Judeho ho trhalo na kusy.

A tak se nezmohl na nic jiného, než na jednoduché "Děkuju."

Věděl, že se probudí. Věděl, že se probudí brzy. Cítil to. Věřil v to.

Až se tak stane, on u něj bude.

A pak nechá Calluma shořet v pekle.

ø

im so crueeel im so sorryyy

ily all 🫶🫶🫶