ø jude ø

Jude si přál, aby pro něj Rain každý den vymýšlel program a on tak nemusel myslet na to, že ho už za tři dny čekal soud. Jenže pomalu se začínal bát, že by nepomohlo ani to.

Bylo pondělí, takže samozřejmě jeli všichni tři do práce a Auru nechali v dětském koutku. "Půjdeme odpoledne zase na hřiště, jo?" slíbil jí, když se začala mračit, jako by do dětského koutku nechtěla. "Musíme s tatínkem teď pracovat."

Aura nepatrně přikývla a jedna z vychovatelek ji pak odvedla. Jude se narovnal. "Dneska to bylo těsný," prohodil Rain. "Přišlo mi, že málem chtěla udělat scénu."

"Jo," potvrdil Jude, "ale odpoledne půjdeme na hřiště a bude to fajn."

Rain se pousmál a vtiskl mu polibek na spánek. Pak se rozešli směrem do jeho kanceláře.

Jude si všímal, jak se Rainovo chování za poslední dny mírné změnilo. Byl kolem Judeho opatrnější, hlídal si, co řekne, více ho objímal a dával mu lehké polibky kdykoliv, kdy mohl. Musel si všimnout, jak to Judeho uklidňuje, i když se Jude snažil o opak. Snažil se dělat, že se nic nedělo, že ho to nějak neovlivňuje.

Když došli k Rainovi do kanceláře (Jude kvůli tomu celému dočasně přišel i o kancelář), Jako první si na svém počítači rozjel jejich systém. Rozkliknul Rainův časový rozvrh. A podivil se, když ve čtvrtek neměl jediného klienta. "Oh? Proč ve čtvrtek nikoho nemáš?"

Rain si uklízel papíry na stole, aby měli vůbec prostor kde pracovat. Zaťukal si na čelo. "Snad máš ten soud, ne?"

"Jdeš se mnou?" zeptal se překvapeně. Sám nevěděl proč, ale nečekal, že Rain si kvůli tomu vezme i volno v práci. A podle jeho dosavadních informací tam měl být jen Ben za firmu.

"Samozřejmě," uchechtl se, jako by to nebylo naprosto jasné.

"Ben tam ale už bude za firmu," namítl Jude.

"Já tam nejdu za firmu. Jdu tam pro tebe."

Jude z toho byl chvíli vykolejený. Samozřejmě, že šel Rain s ním. Nemohl od něj čekat ani nic jiného, přesto si to myslel. Byl úplně mimo. Snažil se do svého problému netahat další lidi, a proto nejspíš usoudil, že Rain s ním nepůjde. Že mu třeba jen hned zavolá, jak skončí.

Rain si všiml jeho pohledu, kdy byl duchem jinde. Přešel k němu a položil mu ruku na rameno. "Jude? Samozřejmě, že jdu s tebou. Co sis myslel?"

Jude se předklonil a schoval si hlavu do dlaní. "Já ani nevím, co jsem si myslel," zamumlal potichu. "Jsem úplně mimo, promiň. Děkuju, že půjdeš se mnou," řekl, aby tohle téma ukončil.

Nedokázal si představit, jak bude Rainovi pomáhat s prací v úterý nebo hlavně ve středu. Vždyť bude nervozitou nepoužitelný.

"Dopadne to dobře," řekl mu Rain. "Uvidíš."

Celé dopoledne připravoval Rainovi podklady na zasedání, na které nemohl. Jeho práce, to že pomáhal Rainovi, byla vlastně částečně tajná. Jen Frank s Benem věděli oficiálně o všem, co dělal, třeba že i připravoval podklady pro schůzi, na kterou stejně nemohl. To ale spíše kvůli ostatním zaměstnancům, aby si nemohli stěžovat, že někdo, koho čeká soud, se dále podílí na tak citlivých tématech.

Stále je věděl. Byl to on, kdo Rainovi pomáhal všechno připravit. Bylo to takové jejich malé tajemství.

Kolem oběda byl hotový a tak si zrovna dali pauzu na oběd. Zasedání bylo naplánováno na půl třetí, a tak do té doby pomáhal Rainovi s prací ohledně klientů, především těch, které měl na starost dříve on a Rain si je převzal.

Pak ale nastal čas, kdy Rain musel odejít na zasedání. Jude se pobalil, protože většinou celý ten čas trávil s Aurou na hřišti, a tak už si s sebou bral i věci. Rain pak vyjel z garáží autem a vyzvedl je.

"Koupil jsem Auře tohle, tak si dejte, hlavně kdyby měla špatnou náladu," řekl mu Rain, zatímco mu podával balení gumových medvídků. Lehce se pousmál. "Nejlépe Auru podplatíš právě medvídky."

Jude se uchechtl a balení si od něj vzal. Rain hodně kontroloval její konzumaci sladkého jídla, a tak ho překvapilo, že mu dává celé balení jen tak.

Jude mu na oplátku podal materiály k zasedání. "Užij si to. Můžeš se na nás koukat z okna, jak se bavíme."

"Ty jsi tak zlomyslný," zavrtěl nevěřícně hlavou Rain.

"To tě ta slepice ještě nic nenaučila?"

Oba se lehce rozesmáli. Pak už byl ale čas na to, aby se Rain vydal do zasedací místnosti, a tak Jude spojil jejich rty jako takové dočasné rozloučení a jako gesto vyjádření podpory.

"Vyzvednu vás hned, jak skončíme," řekl Rain a kancelář opustil.

Jude si pobral všechny sbalené věci, rozhlédl se, jestli má vše, zamknul Rainovu kancelář a vydal se k výtahům a pro Auru.

Ta měla náladu viditelně lepší jak ráno a hned mu začala vyprávět, jak s nějakou kamarádkou vařily v dětské kuchyňce oběd pro ostatní děti. Kdyby Jude tu kuchyňku neviděl a nevěděl, že všechno v ní bylo ze dřeva (včetně ingrediencí), možná by jí to i plně uvěřil.

Došli na hřiště kousek od firmy. Jude se automaticky podíval do oken tam, kde byl Rain v zasedací místnosti, ale samozřejmě ho neviděl. Rozbalil balíček gumídků a Aura si hned nabrala plnou hrst, připravena s nimi utéct na skluzavku.

"Ale ale, stůj, princezno," zastavil ji Jude. První gumídci, pak skluzavka. Ještě ti zaskočí."

Pobavil s ním sám sebe. Že by chytal rodičovské pudy?

Aura se zastavila kousek od její oblíbené skluzavky a otočila se zpátky na Judeho. Zamračila se na něj, ale začala gumídky v ruce hltat.

"Zkus to ještě pomalu, ať se neudusíš," zavolal na ni Jude pobaveně. Opravdu se divil, když začala jíst pomaleji.

Jude v tu chvíli slyšel pištění pneumatik. Zvědavě se otočil směrem k silnici, která byla od hřiště dobrých několik metrů. Byl to překvapivý zvuk, protože to byla rovná a nevytížená cesta, která čistě vedla kolem jejich firmy dozadu na venkovní parkoviště pro veřejnost.

O to více ho překvapilo, když uviděl rozjeté auto mířící k nim. Chvíli se snažil přečíst situaci. Bylo to nějaké auto údržby a jeli něco opravit? Jude si ničeho rozbitého nevšiml. Třeba to byla městská služba, co šla trochu zkrotit trávník a okolní keře.

Jenže pak zaostřil. To auto nejelo rovně, smýkalo se, jakoby řidič za volantem nebyl schopný auto udržet. Jude si stoupl z lavičky, na které seděl. Další maminka, která měla dítě na pískovišti, také zpozorněla.

Všechno mohlo být jinak, kdyby si dříve uvědomil, co to bylo za auto. Kdyby hned zpochybnil, co osobní vozidlo dělalo mimo silnici.

Protože to bylo Callumovo auto. Bylo to auto, ve kterém několikrát seděl. Měl ho poznat okamžitě. Měl si vzpomenout na to, jak mu právník volal o jeho případy s řízením pod vlivem.

Jenže mu to všechno došlo až moc pozdě. A ještě později mu došlo, že i když sotva jel rovně, mířil k Auře.

Judemu odhodil medvídky, které držel a rozběhl se za Aurou, která už jako zmražená sledovala na ni se blížící se auto.

"Auro!" křikl na ni Jude. "Utíkej!"

Jenže co mohl chtít po čtyřletém dítěti, na které se řítilo auto? On sám by zůstal zaraženě stát.

Jude nikdy nebyl dobrý běžec, v tu chvíli ale mohl konkurovat sprinterské špičce. Jenže v tom zmatku, v té hrůze, že se Auře něco stane, v tom, jak rychle se auto blížilo, nemohl se zastavit a Auru popadnout. Nemohl ji ani za běhu chytit a za sebou odtáhnout, protože už by bylo pozdě. Udělal to, co se mu zdálo nejrychlejší.

Nezastavoval se a plnou silou odstrčil Auru do trávníku. Ani neviděl, jak do něj dopadla, když jeho tělo pocítilo silný náraz a najednou letěl vzduchem. Uslyšel křik - Aury, druhé maminky na hřišti. Uslyšel tu ránu, když auto narazilo do Auřiny oblíbené skluzavky a tak se zastavilo.

Až pak jeho tělo dopadlo na zem. Nevěděl kde je. Před autem? Za? Je Aura v pořádku? Zdálo se mu, že ji slyší brečet. Dokázal ji odstrčit včas? Nejspíš její dopad musel být taky bolestivý, ale mnohem méně, než kdyby ji srazilo auto, rozhodl se dobře, rozhodl-

Auto. Nesrazilo ji auto. Ale jeho ano. Proč nedokázal otevřít oči? Chtěl se podívat, co se děje. Chtěl rozumět, co tak vystrašeně říkala maminka, která byla na hřišti s nimi. Mluvila na něj? Nedokázal říct.

Necítil své tělo. Přišlo mu, že je jen taková ta dušička vznášející se nad svým tělem. Akorát že nedokázal vnímat, co se kolem něj děje.

Až do jedné chvíle. "Jude!" uslyšel Auřin pronikavý křik. Šílela. Brečela na sto honů. Nevěděl, kde je, ale zněla, že je jinak v pořádku.

Chtěl jí utěšit, říct jí, že jsou oba v pořádku, ale nebyli. On nebyl. A v další sekundě se propadl do temnoty.

ø

....

víte, já dokážu být tak krutá, protože vím celý ten příběh a co se stane. takže!! nechte si ty nabídky rakví ještě pro sebe!!

i tak se jdu schovat do protiatomového bunkru, bye