ø rain ø

Když Rain Judemu řekl, ať spí, jak dlouho bude chtít, nečekal, že bude spát do desíti. Aura už byla dávno ve školce, což na jednu stranu bylo ale dobře. Když ji tam totiž vedl (školku měli pouhých pár minut chůze, proto si nedělal hlavu s tím, že nechává Judeho v bytě samotného), prohodila mezi strohou řečí, že se chtěla s Judem rozloučit a že to s ním byla zábava. 

Vsadil by se, že kdyby se ti dva ráno viděli, nedonutil by ji jít do školky. 

Neměl tušení, jak to Jude dokázal. Od toho, co už tak často nejezdili za babičkou, Aura byla neustále v náladě, v jaké byla ovšem s Rainem neustále - tichá, rezervovaná, skoro až smutná. Nedělal si srandu, když Judemu řekl, že tohle její chování naposled viděl u své matky. 

Auře byly tři roky. A on už tři roky bojoval s tím, jak být pro ni otcem.

Chyběla mu Caroline. Věděla by, co dělat. Možná, kdyby neumřela, Aura by taková vůbec nebyla. Což byla na devadesát devět procent pravda. On byl tím problémem.

S myšlenek ho vytrhly právě se otevírající dveře od pokoje pro hosty. Jude vyšel ven, na hlavě hnízdo hnědých vlasů a oči stále unavené. Rainovi se líbily jeho oči. Možná proto, že měl stejný odstín modré jako měla Caroline. 

Jude se na něj podíval s téměř hrůzou v očích. "Já se strašně omlouvám. Panebože. Ta postel ale byla tak pohodlná-"

"Nemusíš se omlouvat," řekl Rain jednoduše. Stál v kuchyni. Přišel teprve před malou chvílí ze své pracovny, aby si udělal kávu. "Chceš kávu?"

Jude zavrtěl hlavou. "Ne, já mizím, panebože," mumlal si, zatímco se rozhlížel. "Aura?"

"Aura je ve školce."

"Oh."

Nedokázal říct, jestli ho to zklamalo. Na druhou stranu, proč by mělo? Byl nejspíš jen student, co se chytil jen na nabídku peněz. A ještě k tomu si myslel, že bude hlídat psa, což bylo mimochodem něco, co by Raina zajímalo, jak vzniklo. 

Pak se omluvil a vrátil se do pokoje, nejspíš aby se převlékl a sbalil se. Rain nešel zpátky do pracovny, když věděl, že Jude chce odejít, aby ho vyprovodil. Počkal s kávou v ruce opřený o linku a sledoval chodbu, ze které se vcházelo do pokoje pro hosty.

Vyšel o pár minut později s taškou přes rameno a vlasy urovnanými. Rain předpokládal, že se vydá ke dveřím, ale ještě se zastavil. "Když pracuješ z domu, proč chodí Aura do školky?"

To Raina lehce pobavilo, ale nenechal to na sobě znát. Jude musel mít o něm už takové předsudky - třeba to, že se určitě neumí chovat k Auře a proto se chová k němu naprosto jinak. Nevěděl, že Rain se opravdu snažil. Ale zkrátka to nešlo.

A teď se k tomu nejspíš přidal další předsudek. 

"Za prvé, abych měl klid na práci. Za druhé. Aura je dítě. Děti se musí socializovat. Přece ji nebudu mít zavřenou tady se mnou, když na ni nebudu mít čas, když může být s ostatními ve školce," vysvětlil.

Jude nemotorně přikývl. "Ah, jasně. To dává smysl. Uhm, tak já už půjdu."

Pomalu se rozešel ke dveřím. Rain tedy odložil svou kávu a vydal se za ním. Přešel kolem konferenčního stolku, kde stále ležely peníze, které si Jude nevzal. "Děkuju za hlídání, i když to nakonec bylo takovou chvíli," prohodil. Víc toho neříkal. Jude nepotřeboval vědět, jaká je troska, proč se včerejší večer odehrál tak, jak se právě že odehrál. 

"Za nic," řekl tiše Jude, zatímco se oblékal. 

Nastalo zvláštní ticho. Rain nevěděl, co by měl říct. Příště zas? Nevěděl, jestli bude hlídání ještě potřebovat nebo jestli by Jude vůbec měl znovu zájem. A tak raději mlčel. Stejně to vypadalo, že měl z něj Jude respekt a tak další chvíle ticha nevadila. 

Jude se narovnal a zhluboka vydechl. Podíval se na Raina. "Čím se vůbec živíš?" zeptal se zničehonic.

Raina to mírně překvapilo. "Investuju." odpověděl prostě. "Tu a tam nějaké to finanční poradenství."

Jeho slova Judeho očividně zaujala. "Vážně?" podivil se. "To zní cool. Máš vystudovanou i nějakou školu? Nebo sám ses to naučil?" Zatímco se ptal, rozhlížel se kolem sebe. Nejspíš ho udivoval jeho byt. 

"Kdybych měl školu, ještě teď bych studoval," uchechtl se.

Jude se zamračil. "Počkej. Kolik ti je?"

"Dvacet tři."

"Ne."

"Jo."

"Ne. Vždyť mě je dvacet jedna."

"Uhm, gratuluji?" 

Judeho chování ho pobavilo, to musel uznat. Koukal na něj jako na zjevení. Ještě když dodal: "Jsem jen o rok mladší a co jsem dokázal oproti tobě? Proboha, moje sebevědomí právě kleslo na bod mrazu."

"Bereš neplánované dítě v devatenácti, kvůli kterému jsem musel opustit stabilní zaměstnání a riskovat s investicemi jako něco ukázkového?"

"Když vidím tohle," rozhodil rukama, "a kolik nabízíš za jedno hlídání? Samozřejmě, že jo?" 

Raina dlouho nic nerozesmálo, ale Jude v tu chvíli ano. Věděl, že nabídl až moc za hlídání Aury, ale také ho hledal skoro na poslední chvíli, to si alespoň myslel. Nakonec zjistil, že až tak na poslední chvíli to nebylo, ale on se v tom stejně nevyznal. Taky jeho byt musel Judeho ohromit, to se mu nedivil.

"Měl jsem jen štěstí," zavrtěl hlavou.

"Nebuď skromný. Musel jsi pro tohle makat," protočil očima Jude.

A měl pravdu. Když si tohle všechno budoval ve svém dětském pokoji v domě rodičů, spal tak tři hodiny denně. Staral se o Auru, která jako novorozeně potřebovala veškerou pozornost. Po nocích, když přerušovaně spala, učil se trendy v investování, grafy, zkoumal trhy s měnami ale i jiné. Jednou málem přišel o veškeré finance. Ten den měl právě že to štěstí. Že se to nestalo. 

"Každopádně, promiň, jsem otravný. Už mizím. Děkuju za nocleh. A za peníze, asi. Uhm, raději už jdu. Měj se." Jude mumlal páté přes deváté, když otevíral hlavní dveře. Ještě naposledy se zastavil. "Pozdravuj Auru. A zeptej se jí na jména poníků. Pojmenovali jsme celou stáj."

Rainovi bylo jasné, že naráží na jeho včerejší otázku. Že mu dává návod, jak alespoň začít s Aurou konverzaci, která ji bude zajímat. 

"Provedu," odpověděl Rain. "Tak ještě jednou děkuju."

Pak Jude odešel. Rain se ale nevrátil hned do pracovny. Nejprve se vydal do pokoje pro hosty, jen aby zkontroloval, v jakém stavu ho Jude nechal. Samozřejmě neočekával nic než perfektně uklizený pokoj, jako by v něm nikdo nespal. A nemýlil se.

Už skoro z místnosti zase vyšel, když si na posteli všiml kusu popsaného papíru. Když h zvedl, písmo naprosto nepoznával. Muselo být Judeho. Dal se do čtení.

Nejspíš už se nikdy neuvidíme a jelikož mě trochu děsíš, raději ti to jen takhle napíšu. Ale samozřejmě jsem si všiml, že nejspíš máš s Aurou nějaké problémy. Nechci do toho nijak rýpat, ale zkusil sis někdy na Pinterestu (víš co je to vůbec Pinterest?? Nejsi na to starý??) vyhledat, jak vypadá dětský pokojíček? Kdybych měl takový jako Aura, jsem tříleté dítě v depresi taky. I jednadvacetileté. Trochu barvy by neuškodilo. Takže jen takový nápad:D Ps: nechávám ti tady i pamlsky, co jsem přinesl "pro Auru". Nemám psa. Nevím, co bych s nimi dělal.

Nevěděl v tu chvíli, jestli ho to pobavilo nebo urazilo. Nejspíš obojí. Nevěřícně zavrtěl hlavou. "On je neuvěřitelnej," zamumlal si pro sebe.

Ale z pokoje pro hosty se vydal hned do pokoje Aury. Vytáhl telefon. Našel si nějaké pěkné dětské pokojíčky, které mohl skousnout i ve svém bytě, a nakonec ke svému vlastnímu překvapení objednal i malíře. Bylo to naprosto inpulzivní rozhodnutí. 

Také si myslel, že Judeho už nikdy neuvidí. Ale když potřeboval o pár týdnů zase pohlídat Auru, jako první si našel jeho číslo. Hej, nemáš náhodou čas pozítří na hlídání?

ø

ou shit, tak brzy jsem přerušila kapitoly tohoto a free fallu na střídačku. ale free fall mám rozepsaný!!