ø rain ø

Rain si vždy myslel, že je spíš ten typ pracujícího člověka, který může plně pracovat z domu, kdy chtěl, kde chtěl. Pomalu ale zjišťoval, že občasné zajití do kanceláře, interakce s lidmi, které naplňovalo to samé, ho neuvěřitelně bavilo. 

Začalo to, že chodil do práce jen pondělky, občas i čtvrtky, když byl nějaký důležitější projekt. Momentálně chodil hned třikrát - pondělí, středy i pátky. A práce ho nikdy nebavila více.

Ráno se probudil, připravil Auře snídani a šel ji probudit. Když měla špatnou náladu a nechtělo se jí vstávat, řekl jí, že uvidí Judeho. Pak si našel nějakou výmluvu, proč za ním i s Aurou zajít, když ho nepotkali náhodou. 

Nebylo dobré, aby toho takhle využíval. Jude byl cizí člověk s vlastním životem, s vlastním partnerem. Ale přitom to bylo tak jednoduché. 

Pak odjel do práce. Auru nechal v dětském koutku, vyjel do patra, kde měl kancelář, ale vydal se na druhou stranu. Párkrát ťukl na Judeho dveře, nakoukl dovnitř, oznámil svou přítomnost a vydal se k sobě. Jude tak do pěti minut přišel k němu, aby mohli pokračovat v práci.

Líbilo se mu nebýt na práci sám. A co si nechtěl připustit - líbilo se mu, že měl k práci právě Judeho.

Takhle probíhala první polovina projektu. Když se pomalu přeléval do druhé poloviny, Rain svou rutinu neměnil. Jenže jeden den zaťukal, nakoukl dovnitř a na sedačce seděl Callum. Jude stál opřený o svůj stůl.

"Oh, pardon, nechci rušit," prohodil Rain, i když myslel opak. Velice rád je vyrušil, ať už řešili cokoliv. Protože Jude musel jít za ním, museli začít pracovat. Podíval se na něj. "Musíme začít."

Ten den s Judem bylo něco špatně. Věnoval mu totiž úplně prázdný pohled. "Jen tady něco dořeším, jo? Budu tam hned jak budu moct."

Rain přemýšlel, že mu zkrátka nakáže, aby byl do pěti minut v jeho kanceláři, ale to by byly čistě sobecké důvody a jeho nechuť ke Callumovi. Jude byl ale nejen jeho kolega ale i kamarád, a tak nakonec přikývl. "Zkus to urychlit, prosím," řekl nakonec.

Jude přikývl. Rain tedy dveře jeho kanceláře zavřel, ale zůstal ještě chvíli stát. Chvíli trvalo, než se uvnitř dali znovu do řeči.

"Nevím, jak ti to mám ještě vysvětlit," řekl Jude. "Myslím to zcela vážně. Všechno."

"Měl jsi špatný den v práci? Naštval tě někdo? Nebo co jsem udělal?" uslyšel Calluma.

"Nic jsi neudělal, Callume," povzdechl si Jude. Očividně tuhle konverzaci neměli poprvé. "Jen prostě necítím k tobě to, co bych měl."

Rain zkameněl. Oni se rozcházeli. To nebyla konverzace, kterou by mohl odposlouchávat. Už se skoro rozešel, když ho Callumova otázka k Judemu ještě zastavila.

"Je tady někdo jiný?"

Až ho překvapilo, jak moc ho Judeho odpověď zajímala. Byl tu někdo jiný? Téměř zatajil dech, aby odpověď nepřeslechl.

"Možná," odpověděl Jude. "Nejsem si ještě jistý. Ale to nemá nic společného s tímhle nebo s faktem..."

Už byl na odchodu. Tohle byla Judeho osobní věc a neměl se vůbec zastavovat před dveřmi. Alespoň chápal, proč měl Jude tak prázdný pohled. Rozchody musely být vždy těžké, ať už k tomu druhému člověk něco cítil nebo ne. To on bohužel nevěděl, protože za svůj život měl jen Caroline. A ta od něj odešla tím nejkrutějším způsobem, za který ovšem nemohla.

Přesto Rain vydedukoval, že Jude dneska v nejlepší náladě nebude. Což samozřejmě chápal. Vytáhnul telefon a napsal jednu rychlou zprávu.

Jude přišel asi po čtvrt hodině. Sotva se na Raina podíval, když přecházel kancelář ke svému místu vedle něj. "Všechno dobrý?" zeptal se ho. Jude pokrčil rameny.

"Tak nějak." 

Rain schválně pomalu rozjížděl vše, co potřebovali. Sotva se čas na jeho telefonu překlikl na půl, ozvalo se ťukání na jeho dveře. 

S úšklebkem vzhlédl. Dovnitř vběhla Aura, jedna z vychovatelek hned za ní. "Tak jsem ji přivedla, jak jste psal," promluvila.

"Děkuju," poděkoval Rain. Vychovatelka přikývla a zase odešla. 

Aura už mezitím samozřejmě stihla být u Judeho. Ten se ale zmateně díval na Raina. "Co tady dělá?"

Rain se pohodlně opřel do židle. Neměl v plánu ještě chvíli pracovat. 

"Denní dávka serotoninu," řekl jednoduše.

To už si Aura ale jeho pozornost plně vydobyla. Donutila ho, ať si ji posadí na klín. "Dlouho jsme se neviděli, chyběl jsi mi," prohlásila.

Viděl, jak se Jude neubránil úsměvu. "Ty mně taky, princezno."

Nevěděl proč, ale pokaždé ho dojalo, když Jude řekl jeho dceři princezno. Říkal jí to vždycky, přesto ho to dostávalo furt stejně, ne-li více a více. Především totiž momenty, jako byly tyto, způsobovaly, že Rain pomalu ale jistě začal vnímat Judeho jinak. Nechtěl si to přiznat, ale jeho tělo mluvilo samo za sebe.

Bylo pondělí a Aura se s Judem viděla naposledy ve středu. Rain se divil, že celý víkend nemluvila jen o něm. 

Měli hodně práce. Za dvě hodiny je čekala schůze s ostatními z týmu, kde měli mít výsledky. Přesto Rain tak nějak nedokázal Auru odvést zpátky dolů, odtrhnout ji od Judeho. Judeho odtrhnout od Aury, protože v tu chvíli vypadal opět upřímně veselý. 

V jednu chvíli se na něj Jude otočil. "Slyšel jsi to, že? Že jsme se rozešli."

Rain přikývl. Nemělo smysl lhát. To, že zavolal Auru, tomu jasně napovídalo. 

Jude se pousmál. "Tak děkuju," poděkoval mu. "Aura je opravdu serotonin."

"Co je to seritonin?" zeptala se Aura, pohled na Rainovi. "A proč jsem to já?"

"Serotonin," opravil ji. "Znamená to, že děláš lidem radost."

Aura se usmála, než se, s pohledem stále na Rainovi, zeptala: "A Jude je smutný?"

Byla to otázka na něj. Nejen, že Aura na něj upírala svůj pohled a čekala, ale Jude se na něj otočil taky. Schválně taky čekal, co řekne. 

V tu chvíli měli oči jen pro sebe. Rain se z jeho pohledu snažil vyčíst, co by měl říct, ale nedokázal to. Neznal Judeho ještě tak dobře a v tu chvíli toho zalitoval. Chtěl by ho znát. Chtěl by ho znát co nejvíce.  "Já myslím, že momentálně ne," řekl nakonec.

Judeho koutek úst se zvedl do úsměvu. "Táta má pravdu," řekl a  až v tu chvíli přerušil jejich oční kontakt a shlédl zpátky na Auru. "Momentálně smutný nejsem."

"A jindy jo?" položila další otázku Aura. Dneska snad mluvila jen v otázkách. 

Tentokrát Rain na něj upřel svůj pohled a čekal na odpověď. S tou si dal Jude docela na čas, div ho Aura nezačala otravovat. Ale nakonec řekl: "Ne, když jsem s vámi."

Později Ranovi rezonovalo v hlavě to slovo. S vámi. Možná nad tím až moc přemýšlel, ale Jude jí mohl odpovědět pouze ne, když jsem s tebou. Přesto řekl s vámi. Přesto zahrnul i ho.

Do pár minut pak šel odvést Auru zpátky do dětského koutku, zatímco Jude začal dohánět práci. Samozřejmě to ale nestihli a když jejich meeting s ostatními začal, Rain se jednoduše omluvil. "Naskytl se menší problém, který nás zdržel. Už je to ale vyřešené a do středy vše doženeme. Pojďme se tedy podívat na to, s čím jste přišlo vy." Krátce se podíval na Judeho. Ten mu neverbálně jen ústy naznačil děkuju.

Rain byl člověk, co se jen tak nenechal zviklat ostatními. Normálně by naprosto netoleroval, že někdo neměl hotový svůj podíl práce, ale tentokrát to byla čistě jeho chyba. On se rozhodl zavolat Auru. Klidně mohli v klidu pracovat.

Naposledy takhle pro někoho měkl, když mu bylo osmnáct. Když se snažil dostat svou dívku snů. Když začal chodit s Caroline. Tehdy mu stačil jediný pohled na ni a cítil se o něco lépe.

Teď mu stačil jediný pohled na Judeho a cítil to samé. A konečně asi začínal chápat, co to znamenalo.

ø

ahhh já to tak zbožňuju a vás zbožňuju a to napětí mezi nimi zbožňuju hhhhhh