ø rain ø

Rain svou mámu navštěvoval docela pravidelně.

Většinou si na to vynahradil čas, kdy byla Aura ve školce. Dlouhou dobu se pral s tím, jestli ji za babičkou, která jí postupně zapomínala, vodit, ale nakonec se rozhodl, že prozatím ne. Bylo to u ní jak na horské dráze - jednou si Auru pamatovala, jednou ne. Nebylo to pro jeho dceru dobré.

Proto za ní chodil sám. Vyprávěl jí o tom, že má dceru, popisoval jí, jak úžasná je. "Vždyť já vím!" Byla jedna odpověď, ta příjemnější. Ta druhá ji ale nahrazovala čím dál častěji. "A kdy ji můžu poznat?"

Dneska se opět opakovala ta druhá situace. Ale bylo to poprvé, co se jí Rain nesnažil vysvětlit, že už ji přece dávno zná. "Brzy," odpověděl tiše se smutným úsměvem na rtech. "Už brzy."

Odcházel se smíšenými pocity. Jestli nemoc jeho mámy bude pokračovat takovým tempem, nebude to za dlouho co začne zapomínat i ho. A pak? Pak bude s Aurou úplně sám.

Rain se opět začal pokoušet někoho najít, když byly Auře asi dva roky a pár měsíců. Neřekl by, že by byl připravený, stále Caroline neuvěřitelně miloval a ještě měl dítě, ale spíše doufal, že mu to pomůže se od Caroline posunout. Třeba by si našel někoho, kdo by mu s Aurou pomáhal.

První rande nebylo ze začátku špatné. Jenže sotva ta holka zjistila, že měl dceru, atmosféra zhoustla. A situace už se zachránit nedala.

Na dalším rande s jinou dívkou tedy Auru nezmiňoval. Řekl si, že to kdyžtak nechá na to druhé. Ale na to nikdy nedošlo, protože první bylo strašné samo o sobě. A to ani nezmínil, že má dítě.

Třetí pokus byl s klukem. Dva dny před druhým rande zjistil, že má jiného přítele.

A poslední pokus byl tu první noc Judeho hlídání, kdy přišel dřív, protože s tou holkou si nesedl už od samého začátku.

Zkrátka neměl štěstí. A najít někoho, s kým by si sedl a ještě přijmul fakt, že má dítě, byl nadlidský úkon.

V jeho pomyslném žebříčku priorit, co od partnera vyžadoval, bylo na prvním místě to, aby nejen Auru akceptoval, ale taky ji měl rád. Bral ji jako vlastní. To bylo něco, přes co nejel zkrátka vlak.

Očividně toho chtěl až moc.

To byla ta hlavní věc, která mu běhala hlavou, když pro jednou opět sledoval Judeho, jak opouští práci s tím samým člověkem jako pár týdnů zpátky.

K Judemu nic necítil, ale věděl, že člověk jako on by jeho požadavky splnil. Měl rád Auru. A Aura milovala ho. Kde najde více takových lidí?

Proto si stáhl seznamku. Jen tak, pro zajímavost. Napsal si do bia, že má dceru. Tak automaticky vyřadil lidi, kterým by tohle dělalo problém. A na seznamce právě byl, když mu do kanceláře vtrhl Jude.

Doslova vrthl. Rain seděl v křesílku pro klienty, protože bylo zkrátka pohodlnější, a Judeho se tak lekl, že mu vypadl telefon z ruky a spadl na zem. Obrazovkou zapnutou nahoru.

"Tady máš ty papíry-" Jude se zastavil. Shlédl dolů. Rain také shlédl dolů. Zrovna tam měl nějakého obtloustlého třicátníka bez trička s kloboučkem na hlavě a prutem na rybaření v ruce. Rain si skousl ret s vědomím, že z tohoto jen tak nevybruslí. Jude se uchechtl. "Tak na starší a pupkatý, vidím?"

"Víš, že existuje něco, čemu se říká ťukání?" zamumlal Rain a popadl svůj telefon. Ještě, než vypnul obrazovku, pal Paulovi dislike.

"To bych pak nezjistil, že jsi na starší a pupkatý," usmál se spokojeně Jude. Papíry, které přinesl, mu položil na stůl.

Byla pravda, že díky jejich konverzaci o Auře před dvěma týdny odpadl ten nepříjemný nátlak mezi nimi. I když si to vyloženě neřekli, začali jakoby od znova. Jako by nikdy neproběhla ta noc, kdy se Rain vrátil domů opilý.

A tahle konverzace tomu byla důkazem.

"Nejsem na starší a pupkatý," odsekl Rain. "To... nebylo to to, co si myslíš."

"Takže se mi tu budeš snažit namluvit, že ti nebyla seznamka? Prosím tě, taky jsem na ni měl účet, moc dobře vím, jak vypadá." Jude se náramně bavil, to šlo vidět. Poprvé totiž byli v opačné situaci - to Rain se ztrapnil a ne Jude.

"Blahopřeji, že už na ní být nemusíš," zamumlal Rain. "Já moc jiných možností nemám."

"Proč ne?"

"Práce a Aura. Nemám se kde jinde seznamovat."

"Nemáš se čas seznamovat, ale stejně někoho hledáš? Budeš mít na ně vůbec čas?" Chvíli se odmlčel. "Myslím, že by sis měl najít někoho tady. Ve firmě. Hele, třeba Gill z účtárny, slyšel jsem, že je volná a myslím, že by ses-"

"Jude," zastavil ho Rain. "Prosím, mlč. Zapomeň na tuhle konverzaci. A měj se, já musím pracovat."

Jude se podíval na hodinky. "Za deset minut začíná zasedání. Spíš by sis měl vyjít," podotkl.

Rain se podíval na svůj telefon a s politováním zjistil, že měl Jude pravdu. Hlasitě si povzdechl.

Šli tedy na zasedání spolu. Opět si vedle sebe i sedli. A sotva skončilo, odchytil si Raina kolega, který byl obecně známý tím, že Raina zrovna nemusel. Hned na Raina začal vyjíždět kvůli nějaké pracovní věci, kterou údajně podělal.

Viděl periferně, jak se Jude zastavil a přesměroval jeho pozornost na ně. Za tu dobu, co tu byl, neměl šanci ještě poznat to, že ho Daniel nesnášel. Jeho důvody byly pouze takové, že byl Rain mladší ale úspěšnější.

"Nech toho," přerušil ho Rain uprostřed řeči, ve které ho obviňoval, že má blbě nějaká čísla. "Je šest. Musím pro Auru. Jestli máš nějaký problém, můžeš mi zítra zavolat a vyřešíme to."

"Něco takového nebudu řešit po telefonu," ohradil se Daniel.

"Dětský koutek zavírá. Musím pro Auru," zdůraznil znovu.

"Tak nemáš psát blbě výsledky," odpověděl Daniel. "Je to tvoje chyba a máš za ni brát zodpovědnost."

Vyčerpaně si povzdechl. A pak k němu přistoupil Jude. "Můžu dojít pro Auru. Počkat s ní, dokud nebudete hotovi."

Rain se na něj překvapeně podíval. "Dneska... Nikdo na tebe nečeká?" zeptal se vyhýbavě. Nechtěl před Danielem použít slovo přítel. Ještě by se Jude stal jeho novým terčem.

Jude zavrtěl hlavou. A tak mu Rain poděkoval a poprosil ho, ať na něj počkají u něj v kanceláři, od které mu dal klíče.

Od jejich prvního setkání v garáži, kdy Aura reagovala na Judeho naprosto zmateně, se potkali jen jednou velice krátce. To už ho Aura tiše pozdravila, ale nebyla stále ve své kůži jako kolem Judeho bývala dříve. Možná bylo riskantní teď za ní Judeho posílat, ale co mu zbývalo? Daniel by mu dělal ještě větší problémy, kdyby ho odmítl.

A tak s ním šel do jeho kanceláře. Zjistil, že to Daniel udělal chybu, ne on. Tak po dvaceti minutách handrkování zase odešel, samozřejmě celý naštvaný.

Když ale vešel k sobě do kanceláře, všechen vztek odešel. Jako první totiž uslyšel Auřin smích. A taky Judeho. Aura mu seděla na klíně a Jude ji něco četl na Rainově pracovním tabletu, který měl univerzální heslo a proto se do něj dostal. Rain si ho stále ještě nezměnil.

Jude k němu vzhlédl, když vešel, přestal číst a lehce se usmál. Aura na něj začala pokřikovat, že tuhle knížku si musí koupit, že je úplně boží.

Rain tak ale poprvé svou dceru ignoroval. Pousmál se na Judeho zpátky. "Děkuju," řekl jednoduše.

Jude si skákající Auru sundal z klínu. Ta se rozběhla k Rainovi a začala ho tahat za ruku, že tu knížku chce. Takovou ji Rain neviděl od Judeho posledního hlídání.

"Nemáš vůbec zač," odpověděl Jude, když se postavil. "Já se s princeznou vždycky rád uvidím," prohodil a další úsměv věnoval Auře. Pak si k ní klekl a rozloučil se. Když se zase postavil, kývl na Raina. "Vidíme se příští týden?"

"Jo," odpověděl Rain. A Jude odešel.

Aura si tu dobrou náladu zachovala i celou cestu domů, kdy mu radostně vyprávěla, jak se dneska v dětském koutku klouzali na skluzavce. Rain dokázal myslet jen na to, jakou radost mu udělal pohled na Judeho s Aurou.

ø

trošku to opepříme, co vy na to