ø jude ø

Byly dvě hodiny ráno a měl v sobě několik skleniček vína, když se rozhodl, že chce hlídat psy.

Pro vysvětlení - byl student. A jak už to bývá, byl chudým studentem. Za dvacet jedna let svého života neměl pořádnou brigádu a nechtěl s tím ani začínat. Potřeboval ale peníze, a tak si chtěl najít něco nepravidelného. A hlídání se mu jevila jako ta nejlepší možnost.

Jenže to neuměl s dětmi. Nebo takhle, možná uměl, ale neměl ještě šanci to zjistit. V okolí neměl malé děti, ani v jeho rodině, i když měl bratra, který se občas jako malé dítě choval. To nepočítal. Proto děti automaticky vyřadil a zaměřil se na hlídání psů. Koček. Želviček, akvarijních rybiček. Čehokoliv.

Později usoudil, že vybírat si něco takového v nekřesťanskou hodinu a pod vlivem alkoholu nebyl ten nejlepší nápad. Jenže když uviděl ten jeden jediný inzerát, který ho zaujal, vybral by si ho nejspíš tak jako tak. 

Ten člověk poptával hlídání na jednu noc. A byly za to peníze, které by mu vystačily na měsíc. 

Přidáno před čtrnácti minutami. Tak se pousmál, založil si profil, klikl na kontaktní mail a bylo to. Ráno se probudil k odpovědi. 

A tak si Jude domluvil své první hlídání tříleté fenky Aury.

Nikdy nechápal, proč lidi platí za hlídání psa. Copak nevydrží být chvíli sám? Nechápal to, ale byl za to rád. Za dva dny v sedm hodin večer měl být na adrese, kterou měl v mailu, aby strávil několik hodin díváním se na televizi v bytě nějakého zbohatlíka a přitom hladil psa. 

Jak moc se mýlil. Bylo to až komické. 

Protože o dva dny později se na adresu opravdu dostavil. Bytový komplex měl dokonce vlastní recepci a Jude dokonce i ještě jednou z budovy vyšel, aby se ujistil, že nevkročil omylem do nějakého hotelu. 

Tak dlouho se rozhlížel kolem, až ho recepční sama oslovila. "Dobrý den, mohu vám nějak pomoct?"

Podíval se na ni. V jejím hlase bylo slyšet, že si už o něm vytvořila vlastní obrázek nějakého zmateného člověka, který snad nikdy neviděl moderní budovu. Což byla vlastně skoro pravda. Zmatený byl. 

Netušil, co měl dělat. Ohlásit se? Byly dvě minuty před sedmou, třeba měl jen počkat na pana Cartera tady. Sotva otevřel pusu, ozvalo se cinknutí výtahu.

Jude přesměroval svůj pohled právě k němu. A kdyby ten člověk, co vyšel, nebyl tak hypnotizující, naprosto by ho ignoroval, když už mu recepční podala otázku, protože tohle rozhodně pan Carter nebyl. 

Z výtahu totiž vyšel muž, který nemohl být o moc starší. Měl delší, špinavě blond vlasy a potetované ruce, což Judemu nepřišlo jako vzhled někoho, kdo si hledal hlídání pro svého psa. Taky měl vypracovanou postavu a Jude si ihned vzpomněl na ty romantické filmy, kde byli přesně muži, jako byl tento. 

Odkašlal si a odtrhl pohled. Jenže periferně viděl, že týpek si to kráčí přímo k němu. 

"Jude?" zeptal se. "Na hlídání?"

Měl tak moc špatný odhad na lidi, že to nebylo snad ani možné. 

"Ano," odpověděl tlumeně. Když je recepční uviděla, přestala jim věnovat pozornost. 

"Rain Carter," představil se a natáhl k němu ruku. 

Jude si z neznámých důvodů myslel, že bude hlídat nějakou čivavu. Možná jezevčíka. To jméno znělo jako něco malého. Když ale uviděl Raina, nedokázal si k němu takového psa představit. Co když má v bytě obrovskou dogu? Nebo pitbula? C když ho sežere?

Rain o krok ustoupil a naznačil Judemu, ať projde. Jude nic nenamítal a zkrátka se dal do chůze. 

Než se výtah otevřel, Rain mu nabídl, ať přestanou se všemi zdvořilostmi, protože by asi nesnesl, kdyby to Jude oslovoval pane Cartere. "Rain. Rain je v pohodě."

Ve výtahu jeli v tichu. Až před dveřmi do bytu se Jude konečně zeptal. "Takže jaké plemeno mě tam čeká?"

Rain překvapeně nakrčil obočí, zatímco odemykal dveře. "Plemeno?" zeptal se a otevřel.

V tu chvíli si Jude uvědomil, jak šíleně se mýlil. Čekal, že mu okamžitě začne skákat po nohách nějaký čokl, místo toho vešel do klidného bytu. A pohled mu spadl na dva páry maličkých růžových botiček. 

Zůstal zaraženě stát. "Aura asi není pes, co?" zamumlal si spíše pro sebe. 

Rain ho ale zaslechl. Lehce se uchechtl. "Pes? Aura je má dcera."

Jako první vytáhl telefon. Rozklikl jejich emailovou konverzaci, proklikl se na stránku, kde tu noc inzerát uviděl a už se na něj nikdy znovu nepodíval. A v tu chvíli nevěděl, jestli proklínat sebe nebo to víno, co tenkrát vypil.

Protože mezi zvířecími inzeráty se musel nějak prokliknout na stránku, kde lidé hledali hlídání pro své děti. Jude si jen matně pamatoval, jak si zakládal profil, do popisu si vymyslel, jak velké zkušenosti s hlídáním má. Jak rychle vše udělal, aby mu nikdo tak dobrý inzerát neukradl. 

"Sakra," zamumlal. Když zvedl pohled, Rain se na něj díval tázavým pohledem.

"Všechno v pohodě?" zeptal se, když podle jeho výrazu Jude usoudil, že mu bylo naprosto jasné, co se tady teď stalo. Že si Jude celou dobu myslel, že jde hlídat psa a ne tříleté dítě.

"Uhm," vydal ze sebe neurčitě, "možná jen došlo k malému nedorozumění."

"Malému?" nakrčil obočí Rain. "Hlídání psa nebo dítěte mi nepřijde zrovna jako malé nedorozumění."

Jude se snažil nedat na sobě znát, jak rozhozený v tu chvíli byl. Mohl utéct. (Nemohl. Rain stál u dveří). Mohl to nějak okecat. (To taky ne. Jude byl tragéd a to by způsobilo tragédii ještě větší). A tak měl jen jednu možnost.

"Malé nedorozumění, protože mě tohle nijak nerozhodí, že jo. Hlídal jsem už i tolik dětí, že to už ani nespočítám," odfrkl si. "Tak kde je Aura?"

Rain si ho chvíli přeměřoval pohledem. Pro Judeho to byla jako věčnost. Pak se ale bez jediného slova vydal hlouběji do bytu. "Aura spí," oznámil Judemu. "Myslím, že jí není nejlíp, protože normálně má večerku o půl deváté. Nejspíš se ale každou chvíli probudí."

Jude ho následoval do obýváku spojeného s jídelnou i kuchyní. Ta místnost byla obrovská. Celý ten byt byl vlastně obrovský. Proto se v tu chvíli začal rozhlížet, jestli neuvidí nějaké nápovědy ohledně toho, kdo Rain vlastně je. Žil v takovém bytě sám? Nebo měl přítelkyni? Manželku? Kde na to vzal peníze, když byl nejspíše jen o pár let starší jak on sám? 

Měl tolik otázek. Byl zkrátka odjakživa zvědavý, ale tentokrát se této vlastnosti nenechal poddat. Z Raina měl pocit, že by mu stejně neodpověděl jen tak.

Rain mu dal rychlou prohlídku bytu, ukázal, kde najde cokoliv, co by mohl potřebovat. Jelikož nevěděl, kdy se vrátí, Jude měl dle jejich domluvy u něj přespat, a to konkrétně na rozkládací sedačce v obýváku pro případ, že by se Aura probudila. 

"Dojdu pro ni," řekl nakonec. "Stejně by pak neusnula. A musím se ještě rozloučit."

Když Rain zmizel do jejího pokoje, Jude se frustrovaně chytil za vlasy a kopnul do sedačky. Jak mohl být takové nemehlo?

Vlastně, odpověď na to moc dobře znal. Už nikdy nebude hledat brigádu ve dvě ráno s lahví vína v sobě. 

Rain se vrátil s dívkou, která si mnula unavené oči, v náruči. Něco jí cestou šeptal a když došel k němu, promluvil už nahlas. "Tohle je Jude, ten, o kterém jsem ti říkal, pamatuješ?"

Aura se na něj krátce podívala, než zabořila hlavu do ramene svého táty. "Není zrovna komunikativní typ," prohlásil Rain.

Jude si skousl ret. Kdyby nebyl tak blbý, něco by Auře koupil, třeba nějakou sladkost. Místo toho měl v tašce psí pamlsky. Chtělo se mu smát a brečet zároveň.

Pak si uvědomil, že by taky mohl něco říct. S tím nepočítal. Najednou měl hlídat člověka, ne psa, který by se vedle něj jen válel a on by mu věnoval minimální pozornost. "Ahoj, Auro," pozdravil ji s úsměvem, i když se na něj nedívala. "Dneska to budeme muset spolu zvládnout, co říkáš?"

Dostalo se mu nulové reakce. Rain ji položil na zem a zvedl jí hlavičku, aby se na něj podívala. "Jenom výjimečně, dobře? Tatínek si potřebuje zajistit pár věcí. Ukázal jsem Judemu tvé nejoblíbenější hračky. A můžeš jít spát až v devět, co ty na to?"

Aura si hrála s vlastními prsty, ale v tu chvíli přestala. "Tak jo," špitla.

Rain se pousmál a postavil se. "Telefonní číslo na mě je na stole, kdyby něco." Přešel k Judemu blíže. "Je spíše tiché a klidnější povahy. Moc toho nenamluví," řekl tiše. "Může teda jít spát v devět. Kdyby se ti náhodou zdála nemocná, napiš mi hned, prosím."

Jude přikývl, pohled na Auře. Stále mu nedocházelo, že se odkázal na to hlídat dítě. Jeho stupidita neznala hranice, vážně. 

Rain se s Aurou rozloučil. Jude možná očekával slzy nebo vztek, že odchází, ale nic se nedělo. Aura byla opravdu klidná. Seděla na sedačce s poníkem v ruce a jen sledovala, jak její tatínek odchází. 

Jude ho sledoval taky. Když se za ním zavřely dveře, shlédl na Auru a usmál se. Aura se na něj zamračila.

Tohle bude ještě zajímavé, pomyslel si.

ø

neodolala jsem ani první kapitole, takže here you go, enjoy. 

miluju tragéd postavy jako bude jude. be ready.