V husté mlze Jack neviděl ani na krok. Držel se u strany ulice, hlavu skloněnou, a těch několika pozdních chodců, kteří se proti němu vždycky na okamžik vynořili, si nevšímal. Navzdory vší okázalé lhostejnosti však nočním šepotům naslouchal pečlivěji než většina čarodějů na Obrtlé.

Tu hospodu znal už dlouho, práce ho tam čas od času zavedla. Dveře visely v pantech stejně polovičatě jako vždycky, stejně tak vývěsní štít, který vypadal, že při sebemenším závanu větru spadne nějakému nešťastníkovi na hlavu. Zevnitř se ovšem linulo přívětivé světlo a hlasy mnoha mužů v různém stádiu opilosti, kteří na sebe pokřikovali.

Za dveřmi bylo několik schodů, kterými sešel do přetopeného lokálu se vzduchem plným cigaretového kouře. Jack se stále s očima na stopkách propletl mezi stoly až ke špinavému baru, za kterým se otáčel rozložitý čaroděj a několik domácích skřítků. Muž zrovna na jednoho z nich hulákal.

„Děláš mi to naschvál, nebo seš fakt takový poleno, co? Koukej to uklidit, nebo ti nedám ani jedinej zpropadenej svrček a ti kreténi nahoře ať se z toho třeba zcvoknou!"

Ryan si odkašlal. Hostinský si ho změřil pohledem bez špetky přátelskosti – ale také bez poznání. Mnoholičný lektvar fungoval spolehlivě.

„Nechrchlej mi tady a sedni si jako všichni ostatní! Tohle poleno," vrazil skřítce pohlavek, „za váma přijde, hned jak se zbaví toho svinčíku, co tu nadělala, a radši se modlete, aby-"

„Nepřišel jsem se napít," zavrtěl Jack hlavou. „Chci dozadu."

„Kam dozadu? Do sklepa? Do mýho bytu? Něco ti povim, panáčku-"

„Akromantulí jed," zasyčel. „Pusť mě dozadu, Murrayi."

Murrayův výraz se okamžitě proměnil. Vztek zmizel. Jeho místo zaujala pokorná úcta, za kterou Jack rozpoznal strach.

„Omlouvám se. Nevěděl sem, že patříte k elitě," zamumlal důvěrně. „Nikdy jsem vás neviděl jít dovnitř."

„Jsem tu poprvé," připustil Jack. „Přátelé mě sem pozvali teprve nedávno."

„Hm," zabručel hostinský, ale dál se nevyptával. Posunkem pozval Jacka k sobě za pult, rozhrnul špinavě zelenou látku zakrývající vstup do zadních prostor a podržel ji, aby mohl zákazník projít. Za závěsem se jako chřtán hladového zvířete rozevírala tmavá chodba se zatuchlým vzduchem.

Murray vyčaroval světlo a vedl Ryana po mírně se svažující podlaze až k padacím dveřím na konci chodby. Zašeptal několik slov. Dveře se s dramatickým zaskřípěním zvedly.

„Po schodech dolů a doleva. Pozor na hlavu, je tu nízkej strop."

Poděkoval. Schody byly velmi strmé, spíš na půl cesty k žebříku, a dřevo sešlapané mnohými páry nohou klouzalo. Když sestoupil až dolů, dveře nad ním se s hlasitým úderem zavřely.

Stál ve tmě a pomalu oddechoval. Po chvíli se jeho oči začaly přizpůsobovat a on nalevo rozeznal matné světlo. Vydal se za ním. S každým krokem hluk z Hadí jámy sílil, až měl Jack pocit, že vstupuje do gigantického včelího úlu. A pak zašel za roh a ocitl se uvnitř.

Hadí jámu tvořila jediná obrovská místnost s vysokým stropem a stěnami ztrácejícími se v nedohlednu. Po dně, asi dvě patra pod Jackem, se hemžili lidé; byly tu stánky a stoly, ohně i hluboké stíny mezi nimi. Většina návštěvníků byla zahalená v tmavých pláštích a mnozí měli na hlavě kápě. Celé to místo působilo jako něco mezi obrovským tržištěm a slumem.

Nejspíš to nebude nic velkého, vzpomněl si Jack na slova svého šéfa. V duchu se ušklíbl. Zdá se, že jste se zase přepočítal.

Od místa, kde stál, vedly dolů schody, tentokrát pěkně široké a postavené z kamene, s tepaným zábradlím bránícím pádu. Jack po něm sešel dolů. Cestou si stáhl kápi přes hlavu.

Hadí jáma ho spolkla.

Čím déle tím místem procházel, tím víc se musel divit. Teprve nyní pochopil, proč došlo k onomu slavnému úbytku zločinu, proč i v poslední napjaté době zůstávala Obrtlá ulice víceméně klidná. Byla to jen špička ledovce, několik menších zlodějíčků a překupníků jako návnada pro bystrozory. Všechno důležité se dávno odehrávalo tady.

Celý první den strávil průzkumem toho podivného místa. Navštívil stánky překupníků kradeného či zakázaného zboží, obchůdky s černou magií i čaroděje nabízející občerstvení velmi pochybného původu. Kromě lidí tu byla i spousta dalších tvorů – skřeti, vlkodlaci, domácí skřítkové, které po reformě zákona jejich pánové raději propustili, než aby jim dávali plat, nebo kteří novým pořádkům nikdy nepřivykli, a tisíc dalších bytostí, které se tak či onak ocitly na samém kraji společnosti. Většina těch chudáků se starala jen sama o sebe a žárlivě si hlídala svoje soukromí, často to poslední, co jim zbylo; v tom anonymním davu se Jack ztratil mnohem snáz, než se původně odvažoval doufat.

Noc přečkal v jednom z mnoha opuštěných zákoutí, odkud vyhnal jeho původní krysí obyvatele, a časně ráno – jak mu alespoň sdělily jeho hodinky – byl opět na nohou. Cítil se jistěji, když už si stačil udělat hrubou představu o rozložení Hadí jámy, a zamířil na místo, o kterém slyšel předchozího dne a do nějž vkládal velké naděje. Přesněji řečeno ke člověku.

Malý obytný přívěs stál na okraji té nejubožejší části Hadí jámy. Jeho okolí jako by se od něj odtahovalo, takže nejbližší přístřešky stály až několik metrů od něj. Jack přešel volný prostor. Na dveřích přívěsu visela překvapivě úhledná cedulka s několika slovy:

Malcolm O'Connor – informace

Jack zabušil na dveře. Pod jeho dotykem povolily. Zevnitř k němu zavanul horký vzduch smrdící zatuchlinou.

„Jen ty dveře třeba vykopněte," ozvalo se zevnitř. „A stůjte tam a větrejte, jak je libo. Miluju zimu."

Jack vstoupil a opatrně za sebou dveře znovu přivřel. Ocitl se ve stísněném prostoru, jehož velkou část zabíral stůl a dvě židle. Na židli proti němu seděl podsaditý muž s dlouhými rozcuchanými vlasy a kruhy pod očima. Za ním visel špinavý závěs naznačující, že přívěs je větší, než se na první pohled zdá.

Jack se posadil na židli naproti muži, který zvedl hlavu od rukou sepjatých v klíně.

„Takže co pro vás může udělat?"

„Slyšel jsem, že jste nejlepší v oboru," začal Jack.

„A vám se to nějak nezdá, co?" ušklíbl se O'Connor. „Takovejch už tu bylo. Věřte si, čemu chcete, ale jestli chcete zas vypadnout, tak to udělejte rychle, ať s váma neztrácím čas."

„Věřím vám," ujistil ho Jack, i když ve skutečnosti tak přesvědčen nebyl. Ale čas hrál proti němu a sázka na jedinou kartu se zdála jako jediná cesta. „Ale umíte udržet tajemství, Malcolme?"

O'Connor přimhouřil oči. „Diskrétnost je v mým oboru základní předpoklad. Nic, co řeknete mezi těmahle zdma," uchechtl se, jako by řekl něco vtipného, „se k žádnejm uším nedostane."

Tak do toho. „Potřebuju vědět, kde se skrývá Auguron."

Malcolm zesinal. Náhle se svému návštěvníkovi vyhýbal pohledem, ruce pod pláštěm svíral v pěst a zase je rozevíral. Když znovu promluvil, jeho hlas byl nakřáplý a chvěl se.

„To- Takový tajemství se hodně prodraží-"

„Dokážete to, nebo ne?"

„Jistěže to dokážu!" ohradil se. „Ale potřebuju čas. Aspoň týden."

„Dva dny," opáčil Jack.

O'Connor váhal. Jackovi neunikl tik, který se náhle zmocnil jeho tváře. „Chci polovinu peněz předem," odpověděl nakonec pomalu. „Bez nároku na vrácení."

Jack si s kamennou tváří vyslechl sumu a pak O'Connorovi hodil váček galeonů, jejichž hodnota několikanásobně přesahovala polovinu sumy, kterou obchodník požadoval. Všechny výdaje hradilo ministerstvo, takže neviděl důvod se příliš omezovat.

Malcolm několik mincí prozkoumal, pak přikývl, zjevně spokojený. Stále se ale Ryanovi vyhýbal pohledem, jako by pouhý pohled na bystrozora mohl být vykládán jako zločin.

Zradí mě, odhadl Jack. Má plnou hubu řečí o diskrétnosti, ale všechny otázky, které se jeví příliš nebezpečné, někomu okamžitě nahlásí.

Velmi rád by se mýlil.

Když se o dva dny později vracel, nic nenasvědčovalo tomu, že by obchodník nedodržel slovo. Okolí obytného přívěsu bylo opuštěné. Jack vstoupil. Malcolm na něj čekal stejně jako minule, ruce měl položené na stole. Jack mu pokývl na pozdrav a zavřel za sebou.

Varoval ho sotva postřehnutelný šramot, když kdosi odhrnul závěs. Otočil se.

Pozdě.

Stačil ještě postřehnout dvojici postav, které se vynořily zezadu. Záblesk rudého světla-

- a pak jen tma.

Probudil se v neznámé místnosti. Kdesi za jeho zády zářilo bílé světlo, které topilo Jackovy nohy v jeho vlastním hlubokém stínu. Jinak v místnosti nebylo nic.

Provazy, které ho poutaly k tvrdé židli, se mu zařezávaly do masa. Zavrtěl se, ale ničemu tím nepomohl, pouta se utáhla ještě pevněji. Mohl pohybovat jen hlavou. Ohlédl se a koutkem oka spatřil pod zdrojem světla tmavší obdélník. Dveře. Zašilhání na odhalenou ruku mu prozradilo, že jeho hodina vypršela – opět měl svou vlastní podobu.

Právě když jeho pozice začínala být opravdu nesnesitelná, zaslechl Jack cvaknutí kliky. Znovu se pokusil otočit hlavu. Vstoupili tři lidé, všichni zahalení v pláštích s kápěmi. Dva zůstali stát na okraji Ryanova zorného pole. Poslední došel před vězně a stáhl si z hlavy kápi.

Tvář pod ní patřila muži o něco staršímu než Jack, s příjemnými rysy zohavenými jizvami. Jackovu pozornost však upoutalo znamení v podobě letícího ptáka vypálené na mužově levé tváři. Bystrozorovy oči se k němu neodvratně stáčely, přitahovány podivným druhem gravitace.

„Jen se dívej. Znáš ho?" Muž se samolibě usmál. „Auguron ho dává jen svým nejvěrnějším." Hledal v Jackově tváři dobře známý strach. Když se nedočkal, úsměv mu z tváře zmizel. „Čas na několik otázek. Jak se jmenuješ?"

Zjistěte to. Za jakoukoliv cenu.

„Tohle není nutné," pronesl.

Muž ho udeřil. Ryan v ústech ucítil krev.

„Jack Ryan," zahuhlal. „Hledám vaši paní, abych jí nabídl své služby."

„Opravdu?" Muž povytáhl obočí, tou představou zjevně pobavený. „A co bys jí zrovna ty mohl nabídnout?"

Jack měl odpověď připravenou. „Informace. Jsem bystrozor. Mám přístup k samotnému Potterovi, dostanu se k veškerým materiálům našeho oddělení, skoro kamkoliv na ministerstvo."

Podmračená rýha na cizincově čele se prohloubila. „Jestli je to nějaký podraz-"

Ryan zavrtěl hlavou. Díval se muži přímo do očí, velmi, velmi dlouho. Ten nakonec odvrátil zrak, pokynul svým společníkům a chvíli se šeptem radili.

„Tak dobrá," otočil se k němu muž nakonec. „Vezmu tě za ní. Ale varuju tě, Auguron pozná, když budeš lhát. A jestli s tebou nebude spokojená..."

Ryanovi se rozbušilo srdce. „Rozumím," skočil muži do řeči. „Kdybyste byli tak laskaví a pustili mě..."

Provazy spadly k zemi. Jack vstal a třel si znecitlivělé ruce. Ti dva s kápí na něj mířili hůlkami, zatímco třetí mu podal ruku.

Jack ji bez váhání přijal a svět kolem se proměnil v divoký vír.

Pět dní od svého prvního setkání s Auguronovými služebníky stál Jack Ryan v kanceláři ministryně kouzel a líčil jí i svému šéfovi události posledních dnů. V půlce hlášení Harry začal znovu pochodovat po místnosti, nedokázal vydržet déle v sedě. Nelíbilo se mu to, ani trochu.

„Takže jste to zjistil?" skočil mu nakonec do řeči. Bystrozora přerušení nevyvedlo z míry.

„Schovává se na ostrově Drear," oznámil. „Je tam staré sídlo, dobře skryté. Zřídila si tam hlavní štáb."

„Drear?" ujišťovala se Hermiona. „Jste si jistý?"

„Naprosto," přisvědčil.

Harry se zamračil. „Je s tím něco špatně?"

Hermiona po něm střelila znechuceným pohledem. Chvíli pátrala v knihovně, až objevila útlý svazek s přebalem z červené kůže; otevřela ho zhruba uprostřed a postrčila knížku před Harryho.

Harry četl:

Pětinoh je nesmírně nebezpečná masožravá obluda, která si obzvlášť libuje v lidském mase. Jeho nízko visící tělo je pokryté hustými rudohnědými chlupy a stejně chlupatých je i jeho pět nohou zakončených koňskými kopyty. Pětinoh žije pouze na ostrově Drear nedaleko nejsevernějšího výběžku Skotska. Drear byl z tohoto důvodu změněn v nezakreslitelné teritorium. Legendy praví, že na ostrově Drear kdysi žily dvě kouzelnické rodiny, McClivertovi a MacBoonovi. Kouzelný souboj, v němž se v opilosti utkali Dugald, náčelník klanu McClivertů, a Quintius, náčelník klanu MacBoonů, skončil údajně Dugaldovou smrtí. Vypráví se, že tlupa pomstychtivých McClivertů pak jedné noci obklíčila sídlo MacBoonových a všechny příslušníky jejich klanu proměnila v nesvůrné pětinohé tvory. McClivertové si až příliž pozdě uvědomili, že proměnění MacBoonové jsou v této podobě nesrovnatelně nebezpečnější (MacBoonovi byli pověstní jako velcí kouzelničtí nešikové). Navíc se MacBoonovi postavili na odpor všem pokusům vrátit jim lidskou podobu. Obludy do posledního vyvraždily všechny McCliverty, takže na ostrově nezůstal ani jeden člověk. Teprve tehdy nestvůrným MacBoonům došlo, že nezbyl-li naživu nikdo, kdo by uměl zacházet s kouzelnou hůlkou, jsou nuceni zůstat ve své současné podobě na věčné časy. Nikdy už se nedozvíme, zda tento příběh je nebo není pravdivý. Jisté je jen to, že nepřežili žádní McClivertové ani MacBoonové, kteří by nám prozradili, co se s jejich předky stalo. Pětinohové neumějí mluvit a zarputile se vzpírají všem snahám Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory některý exemplář chytit a pokusit se o zrušení jeho přeměny, takže musíme předpokládat, že jsou-li to skutečně chlupatí MacBoonové, jak napovídá jejich přezdívka, jsou spokojeni s tím, že zbytek svých dnů prožijí jako zvířata.

Harry knížku zaklapl, zamyšleně se kousal do rtu. „Pětinohové. Myslíš, že je to pravda?"

„Jako bys byl zase poprvé v Bradavicích," vyčinila mu. „Tohle jsou Scamanderova Fantastická zvířata, ne sbírka pohádek. Samozřejmě že je to pravda."

Zvedl ruce. „Dobře, dobře. V tom případě je to jasné."

„Budeme potřebovat každého, koho můžeme sehnat," přemítala. „Musíme zburcovat Řád. Kolik můžeme čekat lidí, Ryane?"

„Je mi líto, nemám tušení. Vždycky, když jsem tam byl, mě dva hlídali, nepustí mě k ničemu důležitému. Moc mi nevěří. Asi vědí, že bych jim mohl říct víc." Zaváhal. „Nejspíš ne moc. Nemá důvod držet si tam mnoho lidí, ne když je celý ostrov zamořený pětinohy."

„Vezmeme s sebou Řád i většinu bystrozorů," navrhla. „Mělo by tu zůstat několik důvěryhodných lidí, čistě pro jistotu, ale budeme potřebovat každého, koho budeme moct sehnat."

Harry přikývl. „Ale rychle. Než zjistí, že její tajemství bylo prozrazeno. Budete se tam muset vrátit, Ryane?"

Přikývl. „Co nejdřív. Ale nesmí si myslet, že jste mě pustili."

„Nechám to na vašem uvážení," rozhodl se Harry. „Vyrazíme v," podíval se na hodinky, „osm? To by mělo stačit. Vraťte se včas, budeme potřebovat vést."

„Svolám Řád, ty, Harry, připrav bystrozory," určila Hermiona. „Sejdeme se na Grimmauldově náměstí. Tady je příliš mnoho očí."