Draco Malfoy, zhroucený v jeho kanceláři. Očividně zoufale potřeboval pomoct a stejně zoufale si to odmítal připustit. V Harrym se svářil pocit viny – mohl jsem tomu zabránit, měl jsem tomu zabránit – se vztekem na celý svět, a právě ten nakonec převážil. Snad takhle bude Malfoy alespoň o něco přístupnější.

Ten syrový, bezprostřední žal byl přesto zdrcující a oživoval všechny potlačené vzpomínky na válku s Voldemortem; strach, bolest a smrt znovu všude kolem, jako by na ničem, co za těch dvacet let dokázali, vůbec nezáleželo.

„Draco," začal nakonec, „chápu, že je to pro tebe rána, ale potřebuji s tebou mluvit. Ministerstvo se k celé té věci musí vyjádřit a vzhledem k tomu... Zkrátka to chci probrat s tebou."

„Víš, že tam Scorpius nebyl dobrovolně," zavrčel Malfoy.

„Já tomu věřím," ujistil ho Harry. „Jenže máš pro to nějaký důkaz?"

Poprvé za celou dobu Draco vzhlédl. „Cože?"

„Důkaz," opakoval Harry. „Novináři to nenechají jen tak. Už teď kolují fámy o tom, jak to opravdu bylo s tou nemocí-"

„Takže na mě hodláš hodit řešení problémů, které sis sám nadělal," konstatoval Malfoy tiše. „Já jsem ho viděl, Pottere. Viděl jsem jeho oči. Prosil toho mudlu o odpuštění."

Tohle nám ještě scházelo. Harry v duchu zasténal. „Byl to hrozný šok. Může se samozřejmě stát-" pokusil se ho uchlácholit, jenže Draco ho ani teď nenechal domluvit.

„Nic se mi nezdálo! Stál jsem tam, chápeš? V Harringay Gardens, jen pár metrů od něj. Viděl jsem ho."

Lže? přemítal Harry. Ne. Ale ani se mu to nezdálo, tím jsem si jistý.

„Jestli jsi tam byl, proč jsi nic neudělal?" zamračil se. Vyznělo to o něco útočněji, než zamýšlel...

„Na to," procedil Draco mezi zuby, „se zeptej Yanary Harperové."

... na druhou stranu, už mu vážně docházela trpělivost.

„To je zase kdo?" vyjel.

„Nestarej se."

Harry prudce udeřil dlaní o stůl. „Děláš si ze mě legraci?" rozkřikl se. „My pátráme po vrahovi tvojí matky, hledáme Scorpiuse a právě se snažíme zajistit, aby to nevypadalo, že Malfoyovi jsou přece jen rození Smrtijedi! A jediné, co chci na oplátku, je trocha zatracené spolupráce! Takže kdyby ses laskavě uráčil s námi sdílet informace-"

„Jak neobyčejně záslužné," odtušil Draco, šedé oči jiskřily zlobou. „Potter a jeho sebranka opět zachraňují situaci. Škoda že nejsou vidět ty výsledky, co? Zatím se vám všechno jen pěkně hroutí pod rukama, ale přiznat si, že něco nedokážete, to je pod vaši úroveň. Do toho, Pottere. Vylžete se z toho. Děláte to vždycky a jde vám to skvěle. Nemyslím, že mě k tomu potřebuješ. Já už ti nemám co říct."

„A já mám tvojí arogance právě po krk," odsekl Harry. „Fajn. Běž. Seber se a vypadni!"

Přes zvýšené hlasy ani jeden z nich neslyšel zaklepání. Draco vstal, posměšně Harrymu pokynul a s brašnou pod paží vyrazil ke dveřím, kde se málem srazil s Hermionou. Přelétla pohledem celou scénu – brunátného Harryho napůl vztyčeného nad stolem, odstrčenou židli, papíry na zemi – a povzdechla si.

„Posaď se, Draco."

„Ne, díky. Jsem na odchodu."

„Posaď. Se."

Chvíli se navzájem probodávali pohledem a Draco se už už nadechoval, aby jí odsekl něco urážlivého. Pak se náhle něco zlomilo. Malfoy se nahrbil, vztek z něj vyprchal a nahradila ho nekonečná rezignace; zdál se teď mnohem křehčí, místo jedovatého hada jen utrápený muž na konci sil.

„A teď," ministryně se významně podívala na Harryho, „si všichni promluvíme jako rozumní dospělí lidé, jasné?"

Když si Hermiona něco umanula,bylo opravdu těžké jí oponovat.

„Nemůžu uvěřit, žes mě sem vážně zatáhnul, Malfoyi," zavrčela Yanara, zatímco se s návštěvnickými cedulkami na pláštích prodírali davem v atriu ministerstva. Černovláska nebyla ani trochu ve své kůži, rozhlížela se kolem sebe jako šelma zahnaná do kouta a zatínala ruce v pěst, kdykoliv nějaký ministerský úředník prošel příliš blízko nich.

„Dlužíš mi to, Harperová," odsekl tiše. „Za Harringay. Přestaň se ošívat, jsme tu na pozvání samotné ministryně."

„A to mě má jako uklidnit?"

Nevšímal si jí a přivolal jim výtah. Když se před nimi zlatá mříž rozevřela, trochu zlomyslně postrčil Yanaru dovnitř mezi dvojici vystupujících bystrozorů. Vyhnula se jim na poslední chvíli a vztekle se na Draca zamračila, ale neřekla nic.

V pátém patře přistoupilo několik zaměstnanců ministerstva. Yanara se stáhla ke stěně, držela se co nejdál od nich a nespouštěla z nich podezíravé oči. Kouzelníci byli z jejího chování úplně stejně nervózní. Cesta jako by se natáhla na celou věčnost, a když se výtah zastavil o patro výš, využili všichni příležitosti k útěku. Dracově společnici se na tváři rozhostil výraz pochmurného zadostiučinění.

Podlaha se jim znovu se škubnutím pohnula pod nohama.

„Druhé patro," oznámil prázdný ženský hlas. „Odbor pro uplatňování kouzelnických zákonů. Ústředí bystrozorů, kanceláře Oddělení nepatřičného užívání kouzel, Ústředí administrativních služeb Starostolce, Odbor pro zneužívání mudlovských výtvorů, Oddělení prosazování magického práva."

Po celou dobu hlášení sváděla Yanara vnitřní boj, nakonec však přece jen z výtahu vystoupila. Draco ji pro jistotu popadl za paži.

„Hele, nejsem malý děcko," ohradila se a pokusila se mu vytrhnout.

„Harringay," procedil a sevřel ji pevněji. Nechtěl na to myslet, znova už ne, hlavně ne teď, když ho od setkání s Potterem a Grangerovou dělilo jen nějakých deset metrů, ale myšlenky mu stále znova utíkaly do temné ulice, jako se jazyk stále vrací k mezeře po vypadlém zubu.

„Snažila jsem se ti pomoct, jasný? Jak jsem kurva mohla vědět, že tam ten tvůj kluk bude?"

Několik lidí sedících na lavičkách u stěn se po nich ohlédlo. Draco sklonil hlavu a přidal do kroku.

„Prostě už buď konečně zticha," zasyčel. K jeho údivu ho poslechla.

Nechci tě už nikdy vidět, přeříkával si znovu slova, která na ni křičel poté, co je oba přemístila zpět k jeho bytu. Prostě vypadni! Vypadni! Chtěl, aby to udělala, opravdu ano.

Bohužel si byl vědomý toho, jak moc ji potřebuje.

Zaklepal na dveře Potterovy kanceláře a počkal, než se ozvalo: „Dále!" Pak vtáhl Yanaru dovnitř. Potter seděl za stolem, napůl skrytý za štosy papírů. Když spatřil příchozí, odsunul lejstra stranou.

„Draco. Měl jsi dát vědět, že přijdete. Hermiona tu bude každou chvíli, tak se zatím posaďte. Vy budete Yanara Harperová?" obrátil se k tmavovlásce.

„Jo, to souhlasí," kývla. Méně nadšeně už znít nemohla, ale rozhodla se zachovat si hrdost a usedla na nabízené místo bez protestů.

Grangerová dorazila přesně o jednu minutu a třicet šest vteřin trapného mlčení později – Draco sledoval čas na hodinkách. Vlastně tu nechtěl být o nic víc než Yanara, ale příležitost pomstít se jí alespoň takhle mu připadala příliš lákavá. Navíc někde v hloubi duše opravdu doufal, že mu ministerstvo dokáže pomoct – že všechno, co předchozího dne vmetl Potterovi do tváře, nebyla pravda.

Pak nastala fáze vyptávání. Yanara na většinu otázek odpovídala jednoslovně a cokoliv navíc z ní museli těžce páčit. Draco se celou scénou bavil, bylo to jednodušší než se snažit doopravdy něco dělat. Po půl hodině připomínal Potter obzvlášť nestabilní roh třaskavce a dokonce i paní Dokonalá působila čím dál rozčileněji. Malfoy zrovna došel k názoru, že tohle nakonec vůbec není ztracený čas, když trpělivost šéfa bystrozorů přetekla.

„Tohle je naprostá ztráta času. Přišli jste vy dva při tom šťourání alespoň na něco užitečného?" Už se nenamáhal ani s křikem.

Zničená ulice znovu vplula na okraj Dracova vědomí. Škubnul sebou, jako by ho ten obraz bodl. Už těch nesmyslů bylo dost, ne? Scorpius tě potřebuje, potřebuje každou trošku pomoci, kterou mu můžeš dát, a ty zatím... Náhle mu ze sebe bylo na zvracení.

„Hadí jáma," řekl tiše. Yanara ho pod stolem kopla do nohy. Nevšímal si jí a pokračoval: „Je to zločinecké doupě, vchází se tam z Obrtlé. Yanara se tam dostala." Další nakopnutí, ale už bylo pozdě.

Potter chvíli vypadal, že znovu vybuchne, nakonec ale jen složil hlavu do dlaní a vyčerpaně si promnul oči. Hermiona černovlásce věnovala pohled s takovou směsí očekávání a tiché hrozby, že se Yanara nepatrně přikrčila a zvedla ruce na znamení míru.

„Tak jo, fajn," zabručela. „Ale nedostane se tam každej. Vchod je v hospodě U smrtiplášťovy ruky. Hostinský se jmenuje Murray. Musíte mu říct heslo – tenhle tejden by to měl být akromantulí jed, ale někdy se to mění jen tak, bez varování. Aspoň tak mi to řekli."

Tentokrát Draco pod stolem kopl ji, a tak jí nakonec nezbylo než vyklopit všechno z toho mála, co zjistili.

„Ty jsi opravdu kretén, Malfoyi," prohlásila Yanara, když se pozdě večer vrátili do jeho bytu.

„Že to říkáš zrovna ty," odsekl spíš ze sportu. Na další hádku už neměl chuť ani energii. „Kafe?"

„Dneska spíš tu whisky. Pokud sis jí teda nevymyslel."

„Koukám, že jak jde o alkohol, slouží ti paměť dokonale," ušklíbl se a vytáhl láhev ze spodní police kuchyňské linky. „Ale dneska ti nějak vypadávala."

„Fakt nevím, co tě sakra přimělo těm vrtákům z ministerstva všechno vyklopit," rozčilovala se. „To je pravidlo číslo jedna, jasný? Nikdy neříkej víc, než musíš."

„Potřebujeme pomoct," namítl. „Ministerstvo má na rozdíl od nás prostředky ke skutečnému boji."

„Chtějí nás z toho vyšachovat," odsekla. „A to si líbit nenechám."

Postavil před ně sklenice a usadil se do křesla naproti Yanaře. „Asi to zní divně, po tom všem... ale já Potterovi věřím," přiznal. „Zachraňování lidí a ušlechtilé sebeobětování je to jediné, co mu kdy šlo."

Jeho společnice se zhluboka napila. „Podívej se, můžeš s nimi spolupracovat, když na tom trváš. Můžeš využít jejich pomoci. Ale nikdy, nikdy se na nikoho slepě nespolíhej, jinak skončíš s nožem v zádech." Rozvalila se v křesle a položila si stále obuté nohy na stolek. „Vydám se tam zítra," rozhodla se. „Zjistím, co se dá, a budu sledovat jejich lidi. Bystrozor v akci je noční můra, pokaždý je poznáš, když víš, co hledat."

„Fajn. V tom případě jdu s tebou."

„Zapomeň."

„Na nikoho se nespoléhej," opakoval její vlastní slova. „Když mě poučuješ, měla bys počítat s možností, že se tím budu řídit."

Vydala hluboký, procítěný povzdech a namířila hůlku na lahev, která k ní poslušně připlula a dolila jí. Netrefila se úplně přesně. Draco s nelibostí sledoval drahou whiskey odkapávající z hrdla láhve na světlou opěrku křesla.

„Jak chceš," souhlasila po chvíli přemýšlení. „Ale dávej si bacha, Malfoyi. Hadí jáma je mnohem drsnější než Obrtlá, jestli nebudem opatrný, skončíme za chvíli mrtvý. Takže by bylo dobrý mě poslouchat."

Pokrčil rameny. „Nic ti slibovat nehodlám."

„Tvoje škoda. Ale jestli se nám něco stane kvýli tvý umanutosti, sama tě dodělám, jasný?"

„To zní jako obchod," ušklíbl se.

„Malá přátelská dohoda." Postřehla, že jeho pití zůstalo netknuté. „Hele, nehodláš mě nechat, abych se v tenhle naprosto příšernej den ožrala samotná, že ne?"

Propletenec bolesti a viny stále čekal, připravený Draca v první nestřežené chvíli zadusit. Zatnul zuby a silou vůle si ho přestal všímat, nehodlal na to ale zůstat sám. Sevřel v dlani sklenici.

„Žádný strach," ujistil Yanaru s hořkým úsměškem. „Na to, abych ti přenechal celou láhev svého nejlepšího pití, tě až moc nesnáším."

„Pořád tomu nemůžu uvěřit," řekl Harry poté, co za návštěvníky zapadly dveře. Nervózně pochodoval po stísněné kanceláři sem a tam. „Hadí jáma. Jak nám to mohlo uniknout?"

Hermiona zavrtěla hlavou. „Taky to nechápu. Asi nebude zas tak důležitá, jinak bychom o ní museli alespoň něco zaslechnout..."

Pochybovačně potřásl hlavou. „Snad. Vyrazím co nejdřív. Nevěřím té ženské, ani co by se za nehet vešlo, musíme sledovat stopu, dokud je teplá."

Jeho kamarádka povytáhla obočí. „Ty vyrazíš?"

Kývl. „Nemůžu tohle svěřit někomu z bystrozorů. Nejsou ani zdaleka tak dobří, jak by měli být, a tohle je životně důležité."

„Ty tam jít nesmíš."

„Proč?" vyštěkl.

„Tohle není válka s Voldemortem, Harry," povzdechla si. „Už nebojujeme sami, chápeš? Nemůžeme dělat všechno. Nauč se konečně delegovat práci." Spatřila jeho odmítavý výraz a varovala ho: „Zakážu ti to, jestli budu muset!"

Konečně se vzdal. „Dobrá," zamumlal. „Pošlu tam Ryana. Je nejlepší z těch, co máme."

„Všichni jsou dost schopní, myslím, že si starší bystrozory idealizuješ," nesouhlasila. „Ale Ryan je dobrá volba. Je jinak něco nového?"

Zavrtěl hlavou. „Nic zásadního. Uvízli jsme na mrtvém bodě." Konečně se zastavil a vyhlédl z okna. Obraz londýnských ulic byl zalitý sluncem. Ve skutečném Londýně tam nahoře pršelo.

„Před nějakou dobou jsem byl v Bradavicích, podívat se za Albusem," promluvil. Zdálo se mu, že svůj vlastní hlas slyší z velké dálky. „Vmetl mi do tváře, že lžeme ve jménu vyššího dobra. Nemyslel jsem si, že ta slova ještě někdy uslyším. Tohle všechno... Pomalu mě to ničí." Slova se z něj řinula jako hnis z rány. Byl si jistý, že jestli někdo může chápat, jak se cítí – ty bezesné noci, pochybnosti a hluboké vyčerpání – je to právě Hermiona. Nespletl se.

„Ron už se mnou skoro nemluví," přiznala. „Je čím dál odtažitější. Mám pocit, že ho ztrácím, ale nechápu proč." Hlas se jí na konci zlomil.

„Všechno je špatně," zašeptala. „Mám pocit, že jsme někde udělali chybu, ještě než to všechno začalo... Ale teď už nevede cesta zpátky, že ne?"

„Ne. Asi ne."

Hermiona odevzdaně přikývla, pak se sebrala a znovu se skryla za masku ministryně kouzel. Obdivoval, jak dobře ji dokázala udržet. Kéž bych to uměl také.

„Musím jít. Ať Ryan vyrazí co nejdřív."

Přikývl, ale nemohl se zbavit pocitu, že už je stejně pozdě.