„Vstávej!" hulákal na ni protivný pištivý hlas budíku. „Tak vstávej, vstávej, vstávej!"

„Vždyť vstávám," zamumlala Rose z polospánku a převalila se na druhý bok. Sen na ni stále čekal hned pod hladinou bdění, na dosah ruky. Jen ještě chvíli. Musím vědět, jak to skončí...

„To teda nevstáváš," odmítal se budík vzdát. Rose si přetáhla peřinu přes hlavu. Tím, jak se zdálo, budík urazila.

„No prosím, jak je libo. Tvoje věc, že přijdeš pozdě."

Teprve ta slova se k ní prodrala vrstvou ospalosti a probudila Zodpovědnou Rose. Dívka zamrkala, strhla ze sebe peřinu a vymrštila se na nohy, přičemž se málem zamotala do rudého závěsu. V ložnici už kromě ní nikdo nebyl, dokonce ani Tilda, která vždycky odcházela poslední.

„Kolik je hodin?" vyhrkla.

„Sedm čtyřicet," zazpíval budík škodolibě.

Rose zaklela a začala hledat v kufru čisté ponožky. Problém byl v tom, že neuměla ráno pospíchat – zkrátka vstávala brzy a dobře si čas plánovala. Teď se zoufale snažila obléct si hábit, zatímco házela do tašky každou učebnici, která jí přišla pod ruku, a proklínala hlavního organizátora včerejšího večírku. Vůbec jsem tam neměla chodit, Merlin ví, že jsem nechtěla, jen kdyby mi ten idiot dal aspoň na chvíli pokoj...

Uznala svůj vzhled za snesitelný – nebo alespoň nezlepšitelný – a vystřelila tryskem po schodech v naději, že si stačí vzít alespoň rohlík k snídani.

Když s ohněm v plicích doklopýtala do Velké síně, bylo sedm padesát dva. Prváci už byli všichni pryč – zkušenosti z prvních dní školy je rychle naučily nechávat si pro přesun dostatek času – na dlouhých lavicích ale stále sedělo dost starších žáků. Stůl nebelvíru byl nejplnější a působil spíš jako vojenský lazaret.

„Nazdar, Weasleyová!" zahulákal James Potter, který měl zřejmě jako jediný z nich výbornou náladu. „Doufám, že ses dobře vyspala."

„Sklapni, Pottere," odsekla a natáhla se pro kousek koláče. „Přišly už noviny?" zeptala se pak, když nikde nespatřila známou sovu.

James zavrtěl hlavou. „Pošta jo, ale noviny jsem ještě u nikoho neviděl. Je to divný."

„Hm," souhlasila s plnou pusou. Mrkla na hodinky – sedm padesát čtyři – a otočila se k odchodu, když tu do síně vlétlo opožděné hejno poštovních ptáků. Rose začala v kapse lovit drobné.

Sova pálená spatřila její zrzavou hřívu a krouživým pohybem zamířila k ní. Dívka si přála, aby ji mohla popohnat pohledem. Každou vteřinou v ní sílil pocit, že se stalo něco strašného.

Nesmysl. Jsem jen unavená, pomyslela si, když před ní sova upustila noviny.

James si ukousnul kus koláče a sledoval, jak Rose Věštce zvedla a zadívala se na titulní stránku. Vzápětí strašně zbledla.

„Ho he talo?" zahuhlal. Rose se na něj ani nepodívala. Polkl a zkusil to znovu: „Co se stalo?"

Hodila noviny na stůl, takže si mohl hlavou dolů přečíst obrovský titulek. Auguron udeřila! A dole podnadpis: Útok na mudlovskou čtvrť dosáhl nevídané brutality.

Odložil nedojedený koláč na stůl a přitáhl si noviny k sobě. Snad půlku stránky zabírala nepohyblivá fotografie mizerné kvality, podle popisku pocházející z mudlovského sledovacího systému. James na ni zůstal zírat.

„Není to Malfoy?" podivil se nahlas.

Dominique sedící opodál se probrala z polospánku. „Cože?"

„Ukaž mi to," dožadoval se někdo další. Potter k nim noviny přisunul, ale Rose noviny sebrala. Rozhlížela se po Velké síni, a když nespatřila to, co hledala, vyrazila ven.

„No tak!" křikl za ní James. „Dej si pohov, dneska stejně nikoho nebude zajímat, jestli přijdeme pozdě."

Zastavila se jen na chviličku. „Nejdu na hodinu, pitomče. Jdu najít tvého bratra."

Nemusela chodit daleko – málem se s ním srazila ve Vstupní síni, teprve mířil na snídani. Popadla ho za rukáv a odtáhla ho k chodbě do sklepení, nevšímaje si jeho protestů. Teprve když byli alespoň trochu stranou, pořádně se na něj podívala. To, co spatřilo, ji vylekalo.

„Vypadáš příšerně!"

„Dobré ráno i tobě," ušklíbl se. Kruhy pod jeho očima vynikly ještě víc. „Chceš něco důležitého, nebo se můžu jít najíst?"

Zrudla – to mám za to, že se starám – a vrazila mu do ruky noviny. Chvíli tam stáli mlčky, zatímco četl. Nakonec už Rose nevydržela.

„Jak to mohl udělat?" vyhrkla.

Bezděky o krok ucouvla, když po ní Albus střelil nevěřícným pohledem.

„Myslíš si, že tam byl dobrovolně? Vážně si to myslíš?"

Před očima jí vyvstala jejich náhodná setkání v knihovně, Scorpiusovy neohrabané pokusy se jí dvořit, jeho smích, to málo, co slyšela o událostech loňského školního roku. Pomalu zavrtěla hlavou.

„Ne," přiznala. „Ale jak-"

„Přinutila ho," zamumlal. „Měla ho v péči kolik týdnů..."

„O čem to mluvíš?" Jenže to už se jí v hlavě všechno skládalo na své místo, a než Abe stihl odpovědět, pochopila.

„Lhali nám" vydechla. „A tys to celou dobu věděl."

„Přišel jsem na to až později," odpověděl.

„Proč jsi nic neřekl? Zatraceně, Abe, myslela jsem si, že jsme kamarádi!"

„A co tě k tomu vedlo? To, jak sis mě celé čtyři roky nevšímala?"

„V poslední době!" odsekla.

„Proč by ti na něm vůbec mělo záležet?" přerušil jí. Zmlkla.

Proč mi na něm vlastně tolik záleží?

„Prostě to není správné," vyhnula se nakonec otázce. „Neměli právo nám to tajit."

„Tohle je válka, drahá Rosie," upozornil ji. „To, co je správné, nikoho nezajímá."

„Zníš, jako by ti to bylo jedno."

„Vážně?"

Ne, nezněl tak a ani tak nevypadal. Ze všeho nejvíc jí bratranec připomínal zvíře zahnané do kouta. „Promiň," zašeptala, ale nezdálo se, že by ji slyšel.

„Jdu na vzduch."

Teprve teď si Rose uvědomila, že už by oba měli být dávno na vyučování. „Neměl bys-"

„Schovej si to pro někoho, koho to zajímá," doporučil jí a podal jí noviny. „Tohle je tvoje."

„Nech si je." Mrkla na zlatý ciferník svých hodinek, ještě naposled v duchu zaklela a rozběhla se. Přála si, aby tak alespoň jednou dokázala být trochu méně zodpovědná.

Abe za ní vykročil mnohem pomaleji. Ve Vstupní síni odbočil na opačnou stranu, prošel branou ven na nádvoří do prudkého deště. Tam se na okamžik zastavil, nechal ledovou vodu, aby mu stékala po obličeji, noviny stále pevně svíral v ruce. Očarovaný papír se ale nepromočil a kamarádův vyčítavý pohled Albuse stále pronásledoval.

O několik hodin později, už v suchém oblečení a s novinami zastrčenými v tašce, vklouzl Abe do učebny přeměňování a spatřil u okna sedět Polly Champanovou. Ještě tohle mi scházelo, pomyslel si kysele. Nezdálo se, že by si ho všimla – díky Merlinovi za drobná milosrdenství – a tak se rychle schoval v poslední lavici a snažil se předstírat, že neexistuje. Znovu na sobě cítil staré známé pohledy, dokonce i od nebelvírských členů Brumbálovy armády. Věděl, na co myslí. Kamarádí se s ním. Harringay... Voldemortův syn... Smrtijed...

Jak jen mohl být tak hloupý a myslet si, že tomu někdy uteče?

Hodinu tiše protrpěl. Když zazvonilo, měl před sebou pergamen pokreslený nesmyslnými čáranicemi a v hlavě naprosté prázdno. Naschvál zůstal sedět, čekal, až ostatní odejdou a on se bude moci tiše vyplížit, svůj příděl štěstí už ale vyčerpal.

„Pottere," ozvalo se nad ním. Z nenávisti čišící z toho jediného slova ho zamrazilo. Nejraději by někam utekl, kamkoliv, jen aby jí nemusel čelit-

Ne.

Nebudu před ní utíkat. Ani před nikým jiným.

Nikdy. Víc.

Co horšího se mu ještě mohlo stát?

Zvedl hlavu. „Ahoj, Polly," pozdravil a nějak se mu podařilo znít téměř nezúčastněně, jako by neměl pocit, že každou chvíli omdlí. „Jak sis užila dovolenou?

Za ta léta si vypěstoval neomylný cit pro její nálady. Teď už opravdu zuří. Sám sebe překvapil tím, že mu na tom najednou téměř nezáleželo; jako by prolomil neviditelnou hranici, za kterou všechen strach ztrácí smysl, a poprvé po dlouhé době se nadechl čerstvého vzduchu.

„Drž zobák!" štěkla Polly, pak umlkla.

Špička Abeho hůlky tlačila do hábitu na její hrudi.

„Stýská se ti po Mungovi?" zeptal se. „Ještě chvíli a přísahám, že tě tam pošlu natrvalo."

I její dech byl náhle velice opatrný. „To bys neudělal."

„Možná," opáčil. „Můžeme to zkusit."

Couvla, přece jen se jí nechtělo. Ve dveřích věnovala Abemu poslední nenávistný pohled. „Ještě si to s tebou vyřídím, Pottere. Dej si pozor, aby sis neudělal větší dluh, než zvládneš splatit."

Poslal za ní kouzlo, ale Polly ucukla a zabouchla za sebou dveře. Rána, se kterou světelný paprsek do dveří narazil, byla přesto velmi uspokojující a Abe si uvědomil, jak moc se díky Brumbálově armádě v zaklínání zlepšil. Kéž by to tak stačilo na něco víc než na zastrašení nějaké studentky.

Věděl, že nebude.

Déšť ustal až k večeru, kdy se studenti i profesoři dávno shromáždili ve Velké síni. Vysokými okna dopadaly na temné nádvoří pruhy světla, přes které se občas mihnul stín ducha nebo netopýra. Ačkoliv ale byla hostina v plném proudu, smích i hovor byly křečovitější než obvykle, napjatější. I nejmenší žáci cítili strach bublající pod pláštěm bezstarostnosti.

Teddy se z hostiny vyplížil hned po úvodním přípitku. Jeho zmizení si všimli jen dva lidé – ředitelka a Vicky Weasleyová, která se letos zaučovala, aby mohla převzít práci bradavické ošetřovatelky. Dohnala Teddyho, když procházel branou na školní pozemky. Ucítil její ruku ve své a vděčně se na ni usmál.

Nohy je nesly známou cestou k Prasinkám.

Hřbitov ležel hned za vesnicí, na půl cesty ke Chroptící chýši. Býval maličký, dokud zde před více než dvaceti lety nepohřbili většinu padlých z bitvy o Bradavice. Teď viděli už zdálky světlo mnoha svíček, a když zahýbali na pěšinku ke hřbitovu, napadlo je, že tak nějak se musí cítit mrtví. Byl Předvečer všech svatých a i chladné stíny jako by se natahovaly k ohňům živých.

Mezi hroby bylo rušno. Kouzelníci z celé země sem v tichosti přicházeli uctít památku těch, kdo zemřeli za lepší svět. Někteří se zdravili nebo objímali, mladého páru si ale nikdo nevšiml a oni nerušeně došli k náhrobku v levé části hřbitova. Teddy pustil Vickyinu ruku a sklonil hlavu ke jménům vyrytým v kameni.

REMUS LUPIN

(10. 3. 1960 – 2. 5. 1998)

NYMFADORA TONKSOVÁ

(18. 1. 1973 – 2. 5. 1998)

Vytáhl zpod hábitu semínko a něžně jej vmáčkl do země vedle hrobu. O několik vteřin později ze země vyrazil stonek, který rychle rostl a sílil. Brzy se květ rozvinul do plné krásy a připojil se tak k řadě dalších, které hrob obklopovaly. Jejich očarovaná semínka dostal Teddy od Nevilla při nástupu do Bradavic a od té doby květiny sázel ke hrobu svých rodičů – jednu za každý rok, po který vyrůstal bez nich.

Až cestou zpátky prolomila Vicky mlčení. „Byli by na tebe pyšní."

Sevřel její ruku pevněji, byl náhle neuvěřitelně vděčný za to, že je tu s ním. Přitiskla se k němu a on ji objal kolem ramen.

„Myslíš, že..."

„Všechno bude v pořádku," slíbil jí. Přikývla, ale nevěřila tomu, ne doopravdy. Vlastně ani on ne.

Svět se měnil. A jak tak šli, vraceli se ke hradu, který oba přijali za svůj domov, zdálo se jim, že mraky nad hradem houstnou a temní.

V Předvečer všech svatých Albusovi školní trest prominuli, následujícího dne už ale jako obvykle v šest hodin klepal na dveře kabinetu profesora Stasheffa.

Večery strávené s ředitelem zmijozelské koleje byly tiché. Chystal přísady do lektvarů, zatímco hubený učitel za svým stolem pročítal stohy esejí nebo se zabýval odbornými knihami. Abe měl klid a něco na práci, takže byl vlastně v rámci možností šťastný. Dnes se mu ale zdálo, že se čas neskutečně vleče. Stasheff byl taky neklidný, bezcílně se probíral domácími úkoly a každou chvíli od čtení vzhlédl a zadíval se do prázdna, než nakonec vzdal snahu práci alespoň předstírat. Místo toho pozoroval Albuse. Ten dělal, že si profesorova upřeného pohledu nevšiml, sklonil se ještě víc nad kořínky asfodelu, které krájel, a přemítal, jestli by měl něco říct. Stasheffa měl docela rád – ke svým studentům byl vlídný a spravedlivý a nikdy nekřičel. Nakonec ale Abe stejně neudělal nic, hleděl si své práce a přál si vypadnout.

„Jste v pořádku, Pottere?"

Stasheffův hlas byl tak tichý, že si Abe na okamžik nebyl jistý, jestli ho vůbec slyšel. Střelil po učiteli pohledem a zjistil, že profesorovy hnědé oči se na něj stále upírají.

„Co? Hm- ano," vykoktal a zrudl.

„Ta situace s mladým Malfoyem..." Stasheff potřásl hlavou. „Jen jsem vám chtěl říct, že mě to mrzí."

Abe sevřel pevněji nůž. Pečlivě si všímal každého odkrojeného kolečka, snažil se soustředit jen na přesně stejnou tloušťku, jako by nic jiného neexistovalo. Moc se mu to nedařilo.

„Jo," zamumlal nakonec. „Mně to taky mrzí."

Zdálo se, že Stasheff ještě něco řekne, ale nakonec sklopil zrak zpět ke svým papírům. Abe, který ho pozoroval koutkem oka, si všiml, že zírá na jediné místo na stránce.

Když odbila osmá, Stasheff vstal, aby ho vyprovodil z kabinetu.

„Přimluvím se u ředitelky, aby váš trest zkrátila," řekl mu na rozloučenou. „Jste pod velkým tlakem. Měla by na to brát ohledy."

„Děkuji, pane." Nevěděl, co jiného říct. Mlčení se protahovalo.

„Tak už jděte, ať nezůstanete venku po večerce," vyzval ho Stasheff. Abe přikývl a bez dalšího slova odešel.¨

Stasheff se za ním díval, dokud Albus nezašel za roh, v obličeji se mu mihla lítost. Pak sevřel rty a odvrátil se. Do dveří strčil tak silně, že člověk očekával prásknutí; ale na poslední chvíli je zadržel, takže se zaklaply tiše a spořádaně.