Vzbudila ho bolest. Zabořil obličej do polštáře, napůl se dusil zaprášeným povlečením, vlhké oči pevně sevřené, než pominulo nutkání křičet. Potom ještě dlouho bezvládně ležel, všechnu svou sílu soustředil na potlačení nevolnosti. Nakonec mu ale stejně nezbylo než vstát.

Pošmourné počasí, které panovalo již několik dní, uzmulo slunečnímu svitu barvu a propouštělo ho do pokoje nejasný a zakalený. Scorpius udělal několik nejistých kroků do pološera. Žaludek se mu znovu rozhoupal, a než se chlapec stačil rozkoukat, klečel a zvracel na podlahu.

O chvíli později se trochu sebral a dopotácel se přes chodbu do koupelny, kde si vypláchl z úst kyselou pachuť zvratků, stále napůl ztracený ve snu. Nepamatoval si z něj nic; jen pocit bezmoci a varování, které mu před zasvěcovacím obřadem předala Alyss. Nesmíš vykřiknout. Budou tě sledovat, a jestli dáš najevo slabost...

Tehdy to dokázal, všechen křik, který uzamkl v sobě, se k němu však v nestřežených chvílích vracel ozvěnou. Protože ať Scorpius předstíral cokoliv, nebyl silný.

Oči mu zabloudily k zrcadlu nad umyvadlem; jen na pouhý zlomek vteřiny, i to však stačilo. Cejch na tváři byl jako šlehnutí bičem, nestvůrná připomínka jeho rozhodnutí. Delphini nahradila Znamení zla symbolem svého augurona, kterého umístila mnohem viditelněji. Ať každý pozná mé vyvolené, řekla. Brzy nám bude patřit svět.

Bál jsem se, jak budu moct čelit ostatním, pomyslel si Scorpius s posledním kratičkým pohledem do zrcadla, a přitom nedokážu čelit ani sám sobě.

Přišla za ním stejně jako každé ráno, dnes však byly dveře jeho pokoje otevřené a místnost prázdná. „Scorpiusi?" zavolala, odpovědi se však nedočkala. Pak si Alyss všimla pootevřených dveří na opačné straně chodby a nakoukla do nich.

„Scorpiusi?"

Odskočil od umyvadla, když si jí všiml, než si uvědomil chybu a rozpačitě přešlápl ve snaze své leknutí zamaskovat. „Ahoj. Klidně pojď dál. Jen jsem pil."

Znamení vypálené do jeho kůže přitahovalo Alyssinu pozornost jako magnet. Scorpius s ním vypadal jinak, dospěleji. Napadlo ji, zda bude mít cejch na její tvář stejný účinek. Zasvěcování nové generace Smrtijedů pokračovalo a Alyss věděla, že brzy přijde řada i na ni, aby svou celoživotní službu Auguronovi nesmazatelně zpečetila.

„Jdu se projít ven," oznámila chlapci. „Přidáš se?" Ve skutečnosti šlo spíš o rozkaz než o otázku. Scorpius byl jediným přítelem, kterého v tomto domě kdy měla, a nehodlala ho nechat stáhnout se do sebe. Z jeho naprostého nedostatku nadšení bylo zřejmé, že přesně to by nejraději udělal.

„Totiž, já jsem..." zaváhal a Alyss pochopila.

„Pozvracel ses v pokoji?"

Zarazil se. „Jak to víš?"

„Všimla jsem si toho, když jsem tě hledala," zalhala. Některé věci musely zůstat skryty, alespoň prozatím. „Tinley to uklidí. Tinley!"

Skřítka se s hlasitým prásknutím objevila dřív, než její jméno doznělo. Urovnala si špinavý ubrousek a hluboce se dívce uklonila. „Co si paní přeje?"

„Ukliď u Scorpiuse v pokoji," nařídila jí Alyss. Tinley odkulhala, aniž věnovala jí či Scorpiusovi jediný další pohled. Alyss se kousala do rtu, když se místností rozlehlo klapání skřítčiny protézy. Ačkoliv to nebyla její chyba, některé vzpomínky raději nechávala hluboko pohřbené.

Vrátila se pohledem ke Scorpiusovi a zjistila, že i on sleduje drobnou postavičku zděšeným pohledem.

„Nevěděl jsem, že takhle ještě někde žijí," zamumlal, když Tinley zmizela z dohledu.

Alyss zmateně nakrčila čelo. „Jak – takhle?"

„Takhle!" Mávl rukou ke svému pokoji. „Má na sobě ubrousek," dodal, když si uvědomil, že mu dívka stále nerozumí. „A co se jí stalo s nohou? Vždyť zákon o ochraně práv domácích skřítků je v platnosti už skoro deset let."

„Ochranu práv domácích skřítků?" ujišťovala se, že slyšela správně.

„No jistě. Copak to nevíš? Byl z toho strašný skandál, staré kouzelnické rody se spojily a málem dosáhly vyhození půlky ministerstva. Mluvilo se o tom i v cizině, Británie byla první, kdo něco podobného zavedl."

„Já jsem tady vyrostla," vysvětlila. „A uvědom si, kde jsi. Původní majitelka tohohle domu patřila nejspíš k těm protestujícím, a od chvíle, kdy si tu Auguron zřídila hlavní štáb, se moc nezměnilo. Tak už půjdeme?" Nečekala na odpověď a vyrazila ven z koupelny.

Dohnal ji. „Komu to tu patřilo původně?"

„Moc se ptáš," varovala ho. „Musíš být opatrnější."

Pak už byl naštěstí zticha. Ačkoliv jim v této chvíli nejspíš nic nehrozilo, Alyss v domě neopouštěl stísněný pocit. Člověk nikdy nevěděl, kdo je může poslouchat.

Trochu se uvolnila, teprve když vyšli ven. Tohle byl její svět: rozlehlé zahrady obklopené vysokou kamennou zdí, za kterou jen tu a tam zahlédla tajuplně šumící koruny stromů. S podzimem občas sílící větry přinášely do zahrad jejich listí. Většinou se smísilo s opadanými listy stromů v zahradě, někdy však mezi nimi Alyss nacházela i tvary, které v životě neviděla. Když byla malá, vydržela se jimi celé hodiny kochat a představovat si, na jakých stromech asi rostly, v posledních letech však ztratila o listy zájem – našla totiž něco lepšího.

To místo se nacházelo daleko od domu a bylo skryté za alejí obepínající malý rybníček. Trvalo dlouho, než se tam při svých toulkách odvážila. Teď zarostlou cestičkou obcházela rybníček a zdálo se jí, že se vrací domů.

Před brankou se ohlédla a zjistila, že Scorpius se zastavil kus za ní a sleduje vodu plnou tlejícího listí. „Pojď!" zavolala na něj netrpělivě. „Chci ti něco ukázat." Byla podivně nervózní – ještě nikdy se o to tajemství s nikým nepodělila. Když se za ní Scorpius vydal, připadala si náhle nepříjemně odhalená.

Stiskla kliku z tepaného železa, chladný kov ji zastudil do holé dlaně. Panty již byly zrezlé a ztuhlé, a tak musela do branky vrazit loktem, než se konečně otevřela. Kdyby mi dovolili držet hůlku, mohla bych to spravit jediným kouzlem, pomyslela si rozčileně, rychle však tu myšlenku zahnala. Dávno věděla, že podobné úvahy nejsou k ničemu. A jakmile vešla do oddělené části zahrady, rychle na všechnu zlost zapomněla.

Ačkoliv bylo všude jinde na sníh ještě příliš brzy, tady vše přikrývala tlustá bílá peřina - jen pískem vysypaná cestička vedoucí mezi starobylými jabloněmi zůstávala volná. I teď se k zemi snášely drobné vločky, usedaly jí do vlasů a rozpouštěly se na rukou. Alyss měla ale nejraději to ticho. Nikdy sem nedolehl žádný zvuk zvenčí, dokonce ani ptáci tu nezpívali, jako by zahrádka navěky zamrzla v jediném bezčasém, neporušitelném okamžiku.

Nejspíš proto to bylo jediné místo, kde si připadala v bezpečí.

Čekal mnoho věcí, ale určitě ne tohle.

Následoval dívku zasněženou zahradou a nestačil se divit. Kdo by si byl pomyslel, že se v pustých zahradách Delphina hlavního štábu může nacházet něco takového? Tak... krásného?

Na druhém konci zahrady objímala cestička z obou stran nevelký kruhový záhon. Alyss si bez okolků klekla k němu, přímo do sněhu na kraji pěšiny. Scorpius záhon obešel a zjistil, že se dívka sklání nad jedinou květinou, která si prorazila cestu závějí, s něžnou péčí se jí dotýká a otrhává uschlé lístky. Zaražený usedl na nedalekou lavičku, jejíž bílý nátěr splýval s okolním sněhem, a jen tiše přihlížel.

Chlad se mu brzy začal zakusovat pod kůži. Složil si ruce na prsou, aby se alespoň trochu zahřál, zanedlouho však přestal zimu vnímat. Sledoval okolní sníh třpytící se v mdlém světle, bílé ticho, námrazu pokrývající lavičku.

Možná proto sem ráda chodí, napadlo ho. Když je všude kolem zima, připadáme si méně ledoví. Méně prázdní.

Pořád si připomínal, jak málo toho o dívce vlastně ví. Nemohl tušit, jestli smýšlela podobně jako on, jestli byla jen obětí okolností; ale pokušení pustit alespoň na chvíli všechny starosti z hlavy bylo příliš silné. Stejně by na žádnou z jeho otázek neodpověděla.

Zahradou se prohnal poryv studeného větru, narazil do branky, která zaskřípala a pootevřela se. Scorpius se rázem probral ze snění. Co to bylo?

Prudce se ochladilo. Znamení na jeho tváři v protikladu zlostně žhnulo, pulzovalo jako nějaké zvrácené černé srdce. Sykl a přitiskl si na něj ruku.

„Alyss?"

Dívka klečela stále ve stejné pozici, hlavu skloněnou ke květině, na Scorpiusova slova nereagovala. Přišel k ní blíž a spatřil, že její pohled se upírá do prázdna. Vzápětí se jí oči protočily v důlcích.

„ONA PŘICHÁZÍ," promluvila chraplavým hlasem. „LETÍ NA KŘÍDLECH BOUŘE, PANÍ VĚŠTBY VĚŠTBOU OVLÁDANÁ."

Tohle je taky věštba, uvědomil si. Četl o nich, nikdy se však s žádnou doopravdy nesetkal.

„S SEBOU NESE PRASTAROU MOC, JEŽ BYLA UKRADENA," pokračovala dívka. „TA JEJÍ NEJVĚTŠÍ ZBRANÍ I SLABOSTÍ. KDYŽ SE O SÍLU UCHÁZEJÍ MÍSTO DVOU TŘI, OCITAJÍ SE VŠICHNI NA RAMENECH VAH, A ČÍM JE ONA SILNĚJŠÍ, TÍM JEJÍ PROTĚJŠEK SLÁBNE. NEDOJDE KLIDU, DOKUD NENASTANE ROVNOVÁHA, NEBO DOKUD NEBUDE ZNIČENA..."

Konečně vítr utichl a dívka zamrkala; věštba byla u konce. Alyss se podívala na Scorpiuse s otázkou ve zmatených očích. Pak si všimla uschlých lístků, které se jí vysypaly z rukou, a pochopila.

„Udělala jsem to zase, že ano?" zašeptala. Ještě nikdy ji neviděl tak vyděšenou.

„Říkala jsi..."

Rychle si přiložila prst k ústům. „Ne. Nic jsi neviděl. Nic jsi neslyšel. Rozumíš?"

Zavrtěl hlavou. „Nerozumím."

„Prostě buď zticha!" div nevykřikla. „Neptej se. Zapomeň, co jsi viděl, že jsi tu byl, prosím! Stejně se to nakonec dozví," dodávala šeptem, snad jen pro sebe. „Ale třeba... třeba..."

Otevřel ústa, pak si ale útok rozmyslel. Alyss byla jediným přítelem, kterého tu měl - nemohl si dovolit ji ztratit. A tak jen mlčky přikývl.

„Pojďme pryč," požádala ho. Chvatně opustili zahradu. Ani jeden z nich už se o té události nezmínil jediným slovem.

Večer je Delphini oba povolala, aby se zúčastnili porady. Scorpius měl kolena jako z rosolu, když kráčel chodbou k velké jídelně, strach v jeho nitru hořel tím jasněji, čím klidněji působila Alyss vedle něj. Když vstoupil do místnosti a spatřil Smrtijedy rozmístěné kolem stolu, málem nedokázal udělat další krok. Nakonec se však přece ovládl, upřel pohled do zdi a vešel do síně s hlavou vztyčenou. Ač na sobě cítil jejich pohledy, už ani jednou nezaváhal. Nesmíš jim ukázat slabost.

Usedli na svá místa. Scorpius se po očku díval po ostatních přítomných. Asi polovina Smrtijedů si nasadila masky, ostatní měli tváře odkryté, chlapci však nebyli ani trochu povědomí. Věděl, že ho taky sledují, šuškají si, odhadují ho.

„Takže se přece jen potatil," zaslechl zamumlání.

„Jenže Draco tu není," podotkl někdo další.

Delphini tleskla a upoutala tak jejich pozornost.

„Vítejte!" zvolala do ticha. „Vítejte, mí věrní." Rozhlédla se po síni, jako by chtěla přivítat každého jednoho z nich.

„Dlouho jsme vyčkávali," pokračovala po chvíli ticha. „Dlouho jsme se skrývali. Ta doba skončila. Nastal čas ukázat všem, že jsme zpět v plné síle."

Ta slova vyvolala mezi Smrtijedy výbuch veselí. Jásali, halekali na sebe, tleskali a smáli se. Delphini sledovala chaos se vzrůstajícím podrážděním.

„Dost!" okřikla je nakonec. „Jestli vám můj otec trpěl, že se chováte jako smečka psů, teď na to zapomeňte. Dalšího, kdo promluví bez svolení, předhodím vlkodlakům jako kořist pro další úplněk. Je to jasné?"

Smrtijedi mlčky přikyvovali. Delphini se spokojeně usmála.

„Zaútočíme tady," poklepala prstem na mapu Londýna rozloženou na stole. „Harringay. Obyčejný kousek města, ničím výjimečný, bezproblémový. Žádný důvod k ostražitosti. Plno mudlů. Cílem je způsobit co největší zkázu a zmizet, než stačí dorazit ministerští. Sejdeme se v jedenáct večer. Nějaké otázky?"

Nikdo nepromluvil.

„Výborně. Alyss a Scorpius tady zůstanou. Ostatní můžou jít."

Smrtijedi postupně vstávali, zdravili Augurona zamumláním či kývnutím hlavy a opouštěli místnost. Delphini počkala, až za posledním z nich zapadnou dveře, než se obrátila ke Scorpiusovi.

„Ty se té akce zúčastníš," oznámila mu. „Bude to takový vstupní test."

Cítil, jak se mu z tváří vytrácí veškerá barva. Tušil to, samozřejmě, jenže...

„Pochybuji, že bys zkusil nějaký podraz. Ale pro jistotu – budu tě pozorně sledovat. Pokud mi dáš sebemenší záminku, pokud se budeš držet jen trochu zpátky..." Záměrně nechala větu nedopovězenou.

Vážně to zajde až tak daleko? Vážně bych v jejím jménu dokázal zabíjet?

Koutkem oka se podíval na Alyss, dívka však zarputile zírala jinam. Když se jeho zrak znovu setkal s Delphininýma nemilosrdnýma tmavýma očima, znamení na Scorpiusově tváři zažhnulo a chlapec konečně pochopil, že není cesty zpět. Sklonil hlavu.

„Za Augurona a za chrabrost," zamumlal po vzoru Smrtijedů.

Roli už si vybral – nezbývalo než podle ní hrát.

Až do úplného konce.

Když Scorpius odešel a Alyss zůstala s Delphini v síni sama, sevřela jí srdce ledová ruka. Zachovala však stále stejný nezúčastněný výraz, tak, jak ji to naučili. Ještě nikdy pro ni nebylo tak těžké Auguronův zkoumavý pohled vydržet.

„Již brzy dojde i na tebe, Alyss," promluvila Delphini konečně. Z jejího hlasu zněla nečekaná, téměř mateřská jemnost, Alyss se tím však nedala zmást.

„Bude mi ctí," řekla. Auguron přikývla, takovou odpověď očekávala.

„Nezapomeň – musíš mi vždycky říct, když něco uvidíš, ano?" kladla jí na srce. „Je to opravdu důležité."

Dívka ani nemrkla. „Spolehněte se."

Auguron se usmála. „Napravíš to, co tvoje matka napáchala, Alyss," přislíbila jí.

Přikývla, jako by jí na tom doopravdy záleželo, a zoufale se snažila nemyslet – na pocity, věštby, na všechny lži a tajemství, která držela v sobě. Bála se, že pod tou tíhou brzy praskne. To se však nestalo.

„Společně," zašeptala Delphini, „dokážeme cokoliv."

Uvnitř zuřila bouře.

„Ano."

Na povrch neprosáklo nic.