Albus měl toho dopoledne vážně všeho dost. Už několik nocí se pořádně nevyspal; klížily se mu oči a kdesi za nimi cítil neustálé tupé bušení, jako by se jeho mozek rozhodl to vzdát a probourat si cestu ven z hlavy. V ložnici na něj čekala hromádka pergamenů, které musel do konce týdne popsat esejemi, večer ho čekal další školní trest a už ani nevěděl, kdy si naposled s někým normálně popovídal. Když za ním navrch přišel otec, aby mu promluvil do duše, jeho nálada poklesla hluboko pod nulu.

„Albusi. Můžeme si na chvíli promluvit?"

To raději skočím z Astronomické věže, pomyslel si, ale neměl chuť se s ním hádat, ne před všemi těmi lidmi na chodbě, a tak ho poslušně následoval přes chodbu do jedné z mnoha nepoužívaných učeben. Harry se posadil na katedru, Abe zůstal stát hned za dveřmi. Pohled mu sklouzl k tabuli, kterou Protiva počmáral neslušnými výrazy. Jo, to sedí.

„Jsi v pořádku?" začal konečně otec.

„Naprosto."

Upřený pohled zelených očí ho provrtával. „Máme o tebe s mamkou strach."

Abe si založil ruce na hrudi. „Není důvod."

„Slyšeli jsme, že v poslední době s nikým nemluvíš."

„Pět let je poslední doba?" ušklíbl se Albus. „Nemusíš se bát. Zvykl jsem si."

Harrymu došla trpělivost. „Nech toho, zatraceně! Snad mám právo se o tebe starat."

„Aha. Starat," opakoval jeho syn. „Neboj, jsem v pořádku. Proč bych taky neměl být, že? Mého nejlepšího kamaráda unesla uprchlá vězeňkyně, shodou okolností dcera nejmocnějšího černokněžníka všech dob, ovšem jaképak obavy? Velkému Harrymu Potterovi se takové věci stávají běžně. Není třeba o tom někomu říkat pravdu."

Poskytlo mu alespoň malé zadostiučinění, když viděl, jak jeho otci vyprchala z tváří veškerá barva.

„Jak ses to dozvěděl?"

„Uhodl jsem to, ale McGonagallová mi to potvrdila. Ta jediná má trochu slušnosti."

„Doufám, že ti taky řekla, proč jsme to chtěli držet v tajnosti."

„Samozřejmě." Albus se na okamžik odmlčel. „Pověz mi, tati... Měl jsi ten ušlechtilý důvod vymyšlený předem, kdyby bylo třeba někoho donutit, aby si to nechal pro sebe? Aby v zájmu vyššího dobra-"

„Přestaň," pronesl Harry nebezpečně tichým hlasem. „Važ slova, Albusi, a chvíli mě poslouchej. Chováš se jako pubertální fracek. S nikým si nemluv, jestli se ti líbí být osamělý, ale jestli budeš dál vyvolávat potíže, budeš mít problém. S učiteli, s ředitelkou, se mnou. Takže laskavě přehodnoť způsob, jakým jednáš se spolužáky." Nadechl se. „To je všechno. Teď se vrať na vyučování."

Albus se chystal něco odseknout, otcův výraz ho však rychle přiměl si to rozmyslet. Ještě v životě neviděl otce tak rozzuřeného. Naprázdno polkl a zamířil ke dveřím, neopomněl jimi však alespoň pořádně prásknout, aby Harrymu ukázal, co si o jeho doporučeních myslí.

Chodba teď byla prázdná, muselo zazvonit, zatímco spolu mluvili. Abe byl vděčný za příležitost ke zkrocení svého vzteku. Nádech, výdech. Uklidnit se. Dávat emoce najevo by přece ničemu neprospělo.

Měl by jít na vyučování, jak mu Harry řekl, ale usoudil, že má po krk poslouchání dobře míněných rad od lidí, kteří se ani neobtěžovali být k němu upřímní. A problémů měl stejně nad hlavu, tak co záleželo na jedné či dvou zameškaných hodinách? Místo toho vytáhl Pobertův plánek a vyrazil do chodeb hradu, aby se jako už tolikrát marně pokusil znovu najít místnost, ve které tehdy objevil dýku.

O dvě hodiny později se obloukem vrátil zpět do Vstupní síně, bez výsledku a s náladou ještě o kousek horší. Nejspíš by se měl vrátit na vyučování; teď už doopravdy neměl žádnou výmluvu. Kolik je vůbec hodin? Než ale stačil zjistit, kam má jít, rozezněl se chodbami protivný zvuk zvonku a do síně se začali hrnout první studenti. Chtěl se co nejrychleji ztratit v davu, někdo mu ale zastoupil cestu.

„Pottere! Už jsi tak nemocný, že se ani nemůžeš učit?"

Tak tohle mi ještě scházelo, pomyslel si vyčerpaně. „Sklapni, Polly," doporučil jí.

„Zvláštní, že nejsi na ošetřovně. Nebo rovnou u Munga-"

„Drž zobák!"

Snažil se ji pohledem přimět, aby zmizela. Když to nezabralo, vyzval ji nahlas: „Uhni mi z cesty."

„Ne."

„Uhni mi z cesty, než tě prokleju." Odmítal si její urážky nechat dál líbit. Nezdálo se, že by ji náhlý odpor zaskočil.

Usmála se.

„Tak ty mě prokleješ? A jak, smím-li vědět? Strašlivý zmijozelský moták mi přičaruje rýmu! Už se třesu strachy!" Její protivný pisklavý hlas se nesl přes celou síň a studenti se za ním otáčeli. Teď už se k nim upírala pozornost poloviny přítomných. Abe slyšel další hlasy, další posměšky.

Kdysi dávno mu někdo říkal: Nenech se jimi vyprovokovat. Když jim ukážeš, že ti na nich nesejde, přestane je to bavit. Možná Scorpius, jenže ten byl teď pryč. Albus zůstal sám a nedokázal jejich smích snášet ani o vteřinu déle.

Co vlastně udělal? Nevěděl. Měl pocit, že slyší sám sebe křičet, hukot v uších však všechna slova zkreslil. Pamatoval si jen záblesk, který vyšlehl z jeho hůlky, narazil do Polly a odmrštil ji dozadu. Dívka proletěla vzduchem a při dopadu na zem srazila několik přihlížejících, podobná hadrové panence.

Už se nezvedla.

Bylo to horší než všechny jeho dosavadní maléry; horší, než když málem vyhodil do povětří učebnu lektvarů, horší, než když se Scorpiusem loni v září utekli ze školního vlaku, a málem to předčilo dokonce i to, co nastalo, když se pokusili přepsat minulost. Polly, která se několik hodin po incidentu stále neprobouzela, převezli ke Svatému Mungovi, zatímco Abeho si vzala na kobereček McGonagallová a rozzuřeně mu spílala. Albus ale její slova příliš nevnímal - Polly ani trochu nelitoval a na tom, jak ho ředitelka potrestá, mu nezáleželo. Ať si křičí, jak chce, pomyslel si; na takový přístup byl zvyklý. A i kdyby ho vyloučila, co na tom záleželo? Bez Scorpiuse ho k Bradavicím nepoutalo nic.

Před očima mu vířila temnota, jakou každý večer vídal v hlavici dýky bezpečně ukryté pod postelí.

McGonagallová si tiše povzdechla.

„Vidím, že své staré plíce namáhám zbytečně, protože mě stejně neposloucháte," prohodila kousavě. „Takže přejdeme k vašemu trestu. Kdyby šlo o kohokoliv jiného, Pottere, okamžitě bych ho vyloučila. Bohužel však musím přihlédnout k jistým zvláštním okolnostem." Sevřela rty v tenkou linku. „S vaším otcem jsme se shodli, že tam venku byste nebyl v bezpečí. Jste tedy podmínečně vyloučen. Zapomeňte na návštěvy Prasinek i na famfrpálová utkání. Až do odvolání také máte školní trest, o jehož konkrétní podobě rozhodne ředitel vaší koleje. A ještě jedno sebemenší porušení školního řádu a i kdyby před branami stála sama Auguron a čekala na vás, s radostí vás jí předhodím. Rozumíme si?"

Přikývl a doufal, že už mu konečně dá pokoj.

„Výborně." Nezdála se tak docela přesvědčená, ale další přednáška byla zřejmě i nad její síly. „Teď běžte a hlaste se u profesora Lupina."

Znovu kývl. Pohledem zabloudil k portrétu svého jmenovce visícím přímo nad stolem. Stejně jako většina bývalých ředitelů byl Brumbál vzhůru a celou situaci sledoval. Teď na Albuse spiklenecky zamrkal. Asi už mi vážně začíná hrabat, usoudil chlapec.

Protáhl se kolem chrliče a ušel ještě několik kroků, než si uvědomil, že neví, co přesně mu McGonagallová říkala. Typické. Měl... Měl...

Stavit se za někým, vzpomněl si konečně. Za Teddym. Proboha. Co mi zrovna on může chtít? Pokud si od někoho nechtěl nechat spílat, byl to většinou milý a přátelský Teddy. Doufal jen, že tam nečeká i jeho otec – Harry Potter stál na seznamu lidí, na které by rád narazil, až těsně před samotným Auguronem.

Utěšovalo ho jen smutné vědomí, že ten postoj je pravděpodobně vzájemný.

Teddyho kabinet jako by zářil – dojem způsobený kombinací slunečního světla a jásavě žluté barvy, do níž byla místnost laděna. Teddy sám seděl za lehce chaotickým stolem a usmíval se, což Albuse nejspíš mělo uklidnit.

Ze všeho nejvíc se mu chtělo utéct.

„Zavři a posaď se," vybídl ho Teddy. Abe poslechl. Ucítil na sobě zkoumavý pohled, kterým si ho tolikrát prohlížel jeho otec a který tak nenáviděl. Připadal si jako zvíře v kleci.

„Co jste mi chtěl, pane?" zeptal se škrobeně.

„Je tohle nutné, Abe?" povzdechl si Teddy. „Vždyť jsme spolu skoro vyrůstali. Nemusíš mi vykat."

Albus mlčel.

Teddy zavrtěl hlavou. „Nejdu ti vynadat, toho už sis užil dost od ředitelky. Mohlo by tě potěšit, že Polly už se podařilo vzbudit. Lékouzelníci ji ještě vyšetřují a v nemocnici si chvíli pobude, ale zdá se, že z toho vyvázne bez trvalých následků."

„Jaká škoda," zamumlal Abe. Teddy se pousmál.

„Jako profesor bych ti to neměl říkat, ale koledovala si o to. I když jsi nejspíš mohl zvolit nějaký méně... přímočarý způsob odplaty."

Takže jsme zase u kritizování. „Příště se budu snažit víc," přislíbil.

„Snaž se hlavně, aby tě nikdo neviděl, nebo tě Minerva vážně vyrazí," poradil mu Teddy. „A ať nikdo nepřijde k vážnému úrazu," dodal, když si vzpomněl na svou roli učitele. Abe se téměř proti své vůli ušklíbl.

„Ale proto jsem s tebou mluvit nechtěl. Napadlo mě, jestli by ses nechtěl zapojit do jednoho projektu. Vyprávěl ti táta někdy o Brumbálově armádě?"

„No, ano." Abe povytáhl obočí, když mu to došlo. „Vy ji chcete obnovit?"

„Napadlo mě to," připustil Teddy. „Tentokrát by to samozřejmě nebyl ilegální spolek, škola by celý projekt zaštítila. S tím, co se děje venku, by se studentům mohlo hodit, když se naučí něco nad rámec běžných hodin. Scházeli bychom se jednou až dvakrát týdně, podle toho, jak by se nám podařilo se domluvit. Rád bych se taky pokusil členy trochu víc sblížit. V téhle době potřebujeme být jednotní... Tak co říkáš? Půjdeš do toho?"

Abe váhal. Neměl zrovna chuť se sbližovat, tušil, že stát se členem Brumbálovy armády by znamenalo jenom mnohem víc posměchu. Na druhou stranu by mu to opravdu mohlo něco dát - Teddy byl skvělý učitel a Abe věděl, že před sebou hádky nestrpí. A navíc... Čím dál silněji cítil, že se topí v černé bažině. Koloběh nesnesitelných dní a ještě horších nocí ho pomalu, ale jistě ničil. Potřeboval něco nového, co by dalo jeho mizernému životu alespoň nějaký smysl.

Když člověk dosáhne dna, může už jen stoupat.

Přikývl.

„Výborně. První setkání začíná za deset minut."

Na to se Abe necítil ani v nejmenším připravený, nezdálo se ale, že by ho Teddy chtěl nechat vycouvat.

„V učebně patnáct," sdělil mu tónem, který nepřipouštěl námitky. „Dojdi si odložit věci. Sejdeme se tam."

Sledoval Albuse, když vystřelil z místnosti, a zdálo se mu, že v jeho pohybech cítí záblesk nové naděje. Spokojeně se usmál. S myšlenkou na obnovení BA si pohrával už dlouho, nebylo však náhodou, že se k činu rozhoupal právě teď. Harryho mladšího syna měl doopravdy rád a trápilo ho vidět, jak schází. Stejně jako Abe cítil, že tohle by pro něj mohla být příležitost obrátit všechno alespoň na chvíli k lepšímu.

V učebně patnáct ho přivítaly vzrušeně se překřikující hlasy. Couvl a chvíli váhal, nakonec se však přece jen odhodlal vstoupit. Měl v úmyslu tiše zaplout do kouta, ovšem nedostal k tomu příležitost.

„Albusi!"

James se prodíral mezi lidmi přímo k němu. Abe zůstal stát s kyselým výrazem na tváři, v duchu si nadával do hlupáků. Jak jsem si vůbec mohl myslet, že z toho vyváznu tak snadno?

James se zarazil těsně před ním, na chvíli jako by nevěděl, co říct. Všichni je sledovali.

„Dobrá práce," prohlásil nakonec.

Abe si byl jistý, že se přeslechl. „Cože?"

„Ta káča otravovala úplně všechny," pokračoval jeho bratr. „Už bylo na čase, aby jí někdo ukázal. Ještě chvíli tímhle stylem a možná dokonce přiznám, že jsme příbuzní."

Albus netušil, co dělat. Cosi v něm chtělo Jamese ignorovat nebo ho odbýt hrubou poznámkou, pomstít se mu za všechny ty roky, kdy se k němu jeho bratr choval stejně...

Pod ním se rozevírala propast.

James se rozpačitě ušklíbl a zajel si rukou do rozčepýřených vlasů. Abemu to připomnělo roky předtím, než nastoupili do školy, kdy si bývali mnohem bližší. Mamku vždycky vytáčelo, když se James takhle cuchal, ale táta se na Jamese vždycky zvláštně usmál a zarazil její hubování...

„Doufám teda, že se ti ještě nepodařilo zapomenout, že jsi můj bratr," prohodil James, když se Albus stále neměl k řeči. „Tedy, ne že bych se o to nesnažil..."

Albus potřásl hlavou. „Ty jsi vůl, Jamesi," opáčil, ale oba věděli, že to nemyslel vážně.

Propast se rozplynula a místo ní pod nohama po dlouhých dnech ucítil pevnou zem.

První schůzka Brumbálovy armády bylo to nejlepší, co Albus za uplynulé týdny zažil. Nebo možná roky? Nebyl si jistý. Ať už to byla Teddyho práce, že ho ostatní členové rozvětveného klanu Weasleyů konečně vzali na milost, či si to snad zasloužil kletbou seslanou na Polly Champanovou, s kapitánem nebelvírského famfrpálového týmu za zády se ostatní neodvážili si ho dobírat. Poprvé za celé studium měl nedocenitelný pocit, že někam alespoň částečně zapadá.

Když vstupoval do společenské místnosti, bodl ho osten provinilosti. Scorpius byl někde tam venku sám a jen Merlin ví, co tam zažíval. Neměl by se bavit. Neměl by se cítit lépe než za všechny ty roky, kdy se kamarádili...

Jenže sám až příliš dobře věděl, kam vede utápění se v lítosti a zoufalství. Nemohl nic dělat – jediná cesta vedla kupředu.

V ložnici se posadil na široký okenní parapet, částečně se skryl za závěsem a pozoroval jezerní vodu za sklem, dokud ostatní neulehli ke spánku. Pak přešel zpět ke své posteli a navyklým pohybem sáhl pod ni. Nahmatal tvrdé dřevo, pak hladký povrch čarolepy...

A nic. Dýka byla pryč.

Je podivné, jak si lidé vytvářejí vztah k na první pohled nedůležitým předmětům. Dýka byla zvláštní a tajemná a v žádném případě mu nepatřila. Pokud někdo zjistil, že ji Abe odnesl, a vzal si ji zpět, mohl být chlapec rád, že se to obešlo bez dalších potíží.

Jenže co když teprve přijdou?

V dětství mu rodiče často opakovali, aby nevěřil očarovaným předmětům, pokud spolehlivě nevěděl, co jsou zač, spolu s historkou o deníku Toma Raddlea. Ve chvíli, kdy Albus dýku našel, si na to ani nevzpomněl, teď ho však při tom pomyšlení zamrazilo. Řízl jsem se, uvědomil si. A ta věc vsála moji krev...

Nyní si byl téměř jistý, že problémy se dříve nebo později objeví. To ho však ani zdaleka netrápilo nejvíc.

Byla tak krásná, pomyslel si s lítostí. Hezčí než cokoliv, co kdy měl... Pozorování temných vírů v její křišťálové hlavici ho uklidňovalo. Pokaždé, když ho noční můry probudily, mu umožňovala se dát dohromady, začít znovu dýchat, přesvědčit se, že to byl jen sen. Zmocňovala se ho panika. Co budu dělat? Ať měl přes den přátel, kolik chtěl, v noci byl vždycky sám. A věděl, že sám to nedokáže.

Nakonec mu ale stejně nezbylo než si lehnout. A navzdory všemu, co čekal, spal poprvé po dlouhé době klidným spánkem beze snů.