Harryho kancelář se zdála stísněnější než kdy dřív. Hory dokumentů, o které nebyla na ministerstvu nikdy nouze, nyní narůstaly každým dnem a hrozilo, že Harryho pohřbí pod sebou – obrazně i doslova. Bezradně zíral na ten chaos a přemítal, odkud začít.

Z myšlenek ho vytrhlo zaklepání. „Dále!" zavolal. Ještě ani nedořekl, když Hermiona vstoupila.

„Jak pokračuješ?" chtěla vědět.

Jen zavrtěl hlavou, neutěšený stav kanceláře mluvil za něj. Ministryně se opřela o volný roh stolu. Byla vyčerpaná stejně jako on, jako všichni. Cítí to taky? přemýšlel Harry. Doléhá na ni ta zodpovědnost?

„Měl bych rezignovat," zamumlal, když se ticho zdálo být neúnosné.

Překvapeně se k němu otočila. „Co tě to zas napadlo?"

„Je na čase si přiznat, že to nezvládám, Hermiono," odpověděl. „Její útěk, Scorpius, všechno, co se stalo... Nemuselo k tomu dojít, kdybych nepodcenil bezpečnostní opatření. Měl jsem dávat větší pozor, měl jsem..."

„Harry."

Její hlas, náhle strohý a úsečný, ho přiměl se zarazit a vzhlédnout.

„Byla to chyba nás všech," řekla mu. „A my ji musíme napravit. Potřebuju tě tady. Potřebuju, abys převzal bystrozory."

„Cože?" Jeho mozku chvíli trvalo, než ta slova zpracoval. Pak se Harry rozesmál. Ukázal na sebe. „Já?" Mávl rukou k podlaze. „Bystrozorové?"

Když se Hermiona i po minutě stále tvářila vážně, začalo mu pomalu docházet, že možná nešlo o špatný vtip.

„Easton jde na odpočinek," vysvětlila. „Nenechá se přemluvit, aby změnil názor, prý to měl udělat už dávno. Na jeho místo musí nastoupit někdo spolehlivý."

„Od bystrozorů jsem odešel už před lety," namítl.

„Protože jsi chtěl. Oba víme, že kdybys to neudělal, nejspíš bys je dávno vedl." Povzdechla si. „Nikdy jsi neměl odcházet."

„Za svým rozhodnutím si stojím," ohradil se. Nikdy nelitoval, že tomu pitomci Davidsonovi řekl, co si o něm myslí...

„S bystrozory to šlo pěkně z kopce, co Davidson skončil," poznamenala Hermiona. „Máme snad polovinu dřívějšího počtu. Poslouchej, nechci teď řešit, co jsi měl nebo neměl udělat, ale bystrozorové jsou kromě Řádu jediná armáda, kterou máme. Potřebujeme je co nejdřív v plné síle."

Pomalu přikývl. „Tak dobrá. Podívám se na to... Postavím je zpátky na nohy. Najdeme ji." S každým dalším slovem si připadal o trochu sebejistější - ještě chvíli a možná by doopravdy přesvědčil i sám sebe.

Pod deskou stolu sevřel ruku v pěst a na jejím hřbetě mu vystouply napůl vybledlé jizvy. Nemám vykládat lži.

Zjevně se vám to ještě nevštípilo dost hluboko.

Teď ručičky ukazovaly o hodinu víc a Harry mířil do Azkabanu na setkání s bystrozorem, který měl být jeho pravou rukou. Chtěl se navíc ve vězení ještě jednou porozhlédnout. Doufal, že třeba narazí na něco, čeho si dosud nevšimli, na nějakou nápovědu či snad klíč k tomu všemu.

Delphinin útěk zanechal pevnost v troskách. Ještě nyní byly na místě týmy ministerských pracovníků, likvidovaly škody a pátraly po nezvěstných vězních. Muže, kterého hledal, nalezl Harry právě s jednou z těchto skupin. Znal ho od vidění – byl to sebevědomý mladík s hrdým postojem a jistými pohyby. Zároveň mu, soudě podle složky v Harryho nové kanceláři, nechyběla pracovitost ani cílevědomost, schopnosti, které mu umožnily se za pouhé tři roky aktivní služby vypracovat mezi přední tváře oddělení bystrozorů.

„Jack Ryan?" zeptal se pro jistotu.

Mladík kývl. „To jsem já."

„Potřebuji s vámi mluvit."

„Jak je libo," souhlasil Ryan, překročil hromady sutě na zemi a následoval Harryho. Jeho spolupracovníci se vrátili k původní činnosti.

„Není vás tady škoda?" nadhodil Harry, zatímco procházeli pobořenými chodbami horních pater. „Bystrozory bychom potřebovali i jinde."

„Easton tu chtěl mít někoho od nás, kdyby se ukázalo, že někdo z těch chudáků může dělat problémy," vysvětlil Ryan. „Ale většina těch, co přežili, je stejně polomrtvá žízní."

Harry na to neřekl nic, jen se rozhlížel. Byl jedním z prvních, kdo se sem dostali bezprostředně po útoku, za denního světla však pobořená pevnost působila mnohonásobně bezútěšnějším dojmem. Kamení, kamení a ještě víc kamení... a k vidění tu nebylo vůbec nic.

Proč jsem se sem vůbec vydal?

Přemýšlel právě, odkud nejlépe začít hovor, když mu pod nohama náhle cosi křuplo. Dřevo?

Sehnul se. Z vrstev štěrku a prachu něco vykukovalo. Sevřel kolem toho prsty a zvednul to, pak předmět rychle schoval do rukávu, když se Ryan otočil.

„Děje se něco?"

„Nic." Harry spěšně vstal a dohonil ho. „Ryane, potřeboval bych ještě jednou zopakovat, co přesně se tu noc stalo..."

Jestli bystrozora jeho požadavek zaskočil, nedal to na sobě znát. „Jak si přejete," souhlasil. „Stačí vám to ode mě, nebo chcete znova vyzpovídat všechny, kdo tu byli?"

„Vezměte mě za nimi."

Zvony na věži kostela svatého Jeronýma začaly odbíjet půlnoc. Jejich zvuk vytrhl Harryho z polospánku. Zamrkal, promnul si oči a ušpinil si u toho brýle, které mu sklouzly až na špičku nosu. Nenamáhal se s jejich čištěním, jen tupě zíral do plamenů v pomalu vyhasínajícím krbu. Únava ho oslepovala stejně účinně jako skvrny na sklech.

V patře klaply dveře, na schodech se ozvaly kroky. Rychle se přes opěradlo křesla ohlédl, pak se upokojil, když spatřil Ginnyiny rudé vlasy a o odstín tmavší pyžamo. Chňapl po hrnku téměř vystydlé kávy, ale ukrýt ho nestihl.

Jeho žena se usadila na područku křesla vedle něj. Pod jejím vyčítavým pohledem se zabořil ještě o kousek hlouběji do měkkých polštářů, Ginny však zřejmě neměla sílu ho kárat.

„Kolikátá už to dneska je?" zeptala se jen.

„Dávno jsem to přestal počítat."

„Měl by sis odpočinout."

„Jen se ještě podívám na tohle," ukázal na hlášení na konferenčním stolku opodál.

„Vždyť už na to ani nevidíš," povzdechla si tiše. Přivinula se k němu a jemně mu vykroutila hrnek z prstů. „No tak. Vím, že zítra zase utečeš do práce před rozedněním."

„Přál bych si, aby to tak nemuselo být," povzdechl si.

V nastalém tichu sevřel Ginny v náručí. Cítil vůni jejích vlasů a slyšel její pravidelný dech hned u svého ucha. Kéž by to tak nemuselo být. Kéž bychom v téhle chvíli mohli zůstat navždy.

Nepatrně uvolnil objetí a posunul se ke straně, aby jí vedle sebe udělal místo. V kapse kalhot ho zatlačil jeho odpolední nález. Zlomená hůlka. Nepotřeboval odborníka jako Ollivander, aby ji poznal – už ji viděl namířenou proti sobě. Ebenové dřevo a pero z ptáka fénixe, dvanáct palců, neohebná.

Hůlka Delphini Raddleové.

Podle všech, kdo byli té noci v Azkabanu, jeden z vězňů pokládaný za naprosto a bezpečně šílené napadl hlídače, který mu přinesl jídlo, a pomohl ostatním dostat se k hůlkám skladovaným ve zvláštní střežené místnosti. Jenže i kdyby se jim to povedlo, copak by Delphini, zjevně hlavní vůdkyně vězňů, mohla utéct a ponechat tam vlastní hůlku – tu nejmocnější, nejcennější ze všech? Tu, která s ní byla od dětství?

Mohla to být nešťastná náhoda, hůlka se mohla zlomit při útoku. Harry by tomu věřil - kdyby pak nenašel další. Takhle zbývalo jediné vysvětlení.

Naši lidé lhali. Ale proč? A jak se vězňům podařilo utéct? Harry věděl, že Delphini nepotřebovala ke kouzlení hůlku, jenže azkabanské cely byly chráněné proti použití jakékoliv magie, včetně kouzel domácích skřítků a dalších tvorů. Tak co se stalo?

Napadlo ho svěřit se Ginny s otázkami, které mu nedávaly spát, a málem by to i udělal. V poslední době ale měli oba tolik práce a Harry nechtěl udělat nic, čím by jednu z jejich mála společných chvil narušil. Ticho se protahovalo, cítil, jak se tlukot Ginnyina srdce zpomaluje. I jemu samotnému se začaly klížit oči, když jeho žena promluvila.

„Mám starost o Albuse."

Zamračil se. „Zase dělá problémy?"

Kývla. „Přišla mi sova od ředitelky, dneska ráno. Rvačka se spolužákem."

„Já toho kluka přetrhnu," zamumlal Harry zlostně. „Jako bychom už tak neměli dost potíží..."

„Harry," přerušila ho. „Měli bychom ho vzít domů. Poslouchej mě," okřikla ho, když viděla, že se nadechuje. „Víš, že mu škola nikdy úplně nesedla, ale teď, bez Scorpiuse... Nemá tam nikoho."

„Má tam sourozence," namítl. „Bratrance a sestřenice. Vždyť Weasleyové tvoří skoro polovinu školy, stačilo by trochu chtít..."

Věnovala mu velmi ošklivý pohled. Harry si povzdechl. „Promiň. Domů ho ale vzít nemůžeme. V Bradavicích," zaváhal, „ je v bezpečí."

Opět se na něj dlouze dívala, zamračeně, jako by luštila nějakou hádanku. „Je tu něco, co bych měla vědět?"

Nechtěl jí dál lhát. U Merlina, dlužím jí pravdu, po tom všem, čím jsme spolu prošli... Ale jeho ústa byla rychlejší a řekla: „Ne. Jen... Taky o něj mám strach. Stavím se za ním a promluvím s ním, ano?"

Jizvy ho zasvědily. Zahnal provinilý pocit a pohladil Ginny po zádech.

Ve škole je v bezpečí.

Bude to tak lepší...

Druhého dne odešel těsně před svítáním, přesně jak Ginny předpověděla, nezamířil však na ministerstvo, ale přímo do Azkabanu. Musel se tam vrátit. Musel tomu přijít na kloub.

Delphinina cela ležela v jednom z nejspodnějších pater, vytesaných přímo ve skále. Na uvolnění cesty dolů se pracovalo obzvlášť usilovně, chodba vedoucí k její cele už byla téměř vyčištěná. Harry nařídil čarodějům, kteří tam právě měli službu, aby se přesunuli jinam, a sám se pustil do magického přesouvání trosek. Bylo příjemné moci alespoň na chvíli vypnout hlavu. Zabral se do monotónní práce natolik, že netušil, kolik času uplynulo, než konečně stanul přede dveřmi, za kterými Delphini strávila několik měsíců.

Zdálo se, že všudypřítomná zkáza se tomuto místu vyhnula. Tmavé dřevo se ani nepoškrábalo, a jen lehce ohnuté mříže v malém okénku naznačovaly, že tu snad není všechno v pořádku. Harry váhavě stiskl těžkou kovovou kliku. Bylo odemčeno.

Co tady vlastně dělám? napadlo ho, když se dveře začaly pomalu otevírat. Co si myslím, že tu najdu? Dávno jsem měl být na ministerstvu. Proboha, máme tolik práce...

Něco tu ale být muselo. Ať se odsud Delphi dostala jakkoliv, ať využila jakoukoliv černou magii, musela zdroj té síly najít právě tady.

„Lumos," zašeptal. Špička jeho hůlky osvítila vnitřek cely. Vše se zdálo být v přílišném pořádku - člověk by málem mohl věřit, že je to tu opuštěné desetiletí. Pokrývka byla čistá a poskládaná, kbelík na výkaly prázdný. Jediný útržek látky ani chomáč vlasů nenapovídal, že by tu kdy někdo přebýval – a už vůbec tu nebyla k nalezení žádná tajná skrýš.

Přemýšlej, nařizoval si. Přemýšlej! Delphini tu přece nebyla první. Utekla ale jen ona. Jen ona to dokázala najít – čím byla jiná?

Samozřejmě.

Vůbec si nebyl jistý, zda svou dřívější schopnost dokáže použít. To, že začal znova rozumět hadí řeči, musela být jen nějaká výjimka způsobená Delphinými hrátkami s časem – jinak si to vysvětlit nedokázal. Když však po chvíli soustředění promluvil, z jeho úst vyšel místo slov sykot.

„Otevři se."

Pomaličku se temnotou začalo rozlévat zelené světlo. Harry přimhouřil oči, pak použil na své brýle čistící kouzlo a písmena se konečně zaostřila.

Klíčem je krev.

Vzpomněl si na stěnu jeskyně, kterou s Brumbálem tehdy před lety navštívili. Věděl ale, že to nebude takhle jednoduché. Klíčem je krev... Salazara Zmijozela. Na to by vsadil vlastní koště.

Tady už nic víc nenajde. A přestože se tohle tvářilo jako alespoň náznak, ve skutečnosti nebyl jeho nález ničím než tisícovkou dalších otázek.