Toho večera šel Abe na večeři ještě později než obvykle. Nepochyboval, že to, co se stalo Scorpiusovi, jen rozvíří už tak dost hluboké vody posměšků, a chtěl se ostatním pokud možno vyhnout. Vklouzl do Velké síně a posadil se na samý kraj zmijozelského stolu v naději, že na sebe upoutá méně pozornosti, všechno jeho snažení však bylo marné. Stejně ho našli.

„Nazdar, Pottere," ozval se za ním pronikavý dívčí hlas. Albus se ani nenamáhal otočit - znal ho příliš dobře. Polly Champanová; nikoho nenáviděl víc. Byla chytrá, krásná, chodila do Nebelvíru a neobyčejně jím opovrhovala.

Tak do toho, vyzýval ji v duchu pochmurně. Jen si posluž.

„Přišel jsi o řeč?" posmívala se. „Mohla by to být první známka nemoci. Třeba je to nakažlivé."

Takže McGonagallová jim to řekla. Samozřejmě, věděl, že to udělá.

„Možná kdybys dobře poslouchala, věděla bys, že je to kletba, ne nemoc," odsekl.

„Nikdy nevíš. Třeba se spletli."

„V tom případě se ode mě drž dál," doporučil jí. „Co kdyby ses taky nakazila?" Kéž by.

Téměř cítil, jak se Polly usmívá. „Nemusíš mít starost. Ředitelka nám řekla, že tahle nemoc postihuje jen Voldemortovy příbuzné a zmijozelské motáky. Nám normálním nebezpečí nehrozí."

„Jestli jsou všichni jako ty, tak svět vážně lituju."

„Cože?" zeptala se Polly. „Taky máte pocit, že jste slyšeli někoho mluvit?"

Takže je s ní i zbytek její party, pomyslel si. Určitě Jenkins, a dál...

Stále urputně zíral do talíře. „Mně se zdá, že tady něco smrdí. Nemohla bys zmizet? Kazíš mi chuť k jídlu."

„Doufám, že ten tvůj kamarád chcípne," zasyčela. „Nic jiného by si ani nezasloužil."

Věděl, že by se měl lépe ovládat, ale nedokázal to. Jestli okamžitě nesklapne, zavřu jí zobák sám, pomyslel si; a najednou si byl jistý, že by to dokázal. V hlavě mu zaznělo otcovo varování. V žádném případě už neporušuj školní řád, Albusi.

Prudce vstal, zakopl přitom o lavici, ale rychle nabyl ztracenou rovnováhu a spěšně vyrazil pryč ze síně. Za zády slyšel jejich jízlivý smích. Bezmocně stiskl ruce v pěst. Kéž by tak jednoho dne dostal příležitost zakroutit té holce krkem.

Co když o něj přijdu? pomyslel si Albus nešťastně. Zase sám...

Doufám, že ten tvůj kamarád chcípne.

Měl hlad, protože se kvůli Polly skoro nenajedl, raději by ale povečeřel vlastní ruku, než aby se do Velké síně vrátil. Zamířil zpět do sklepení. Možná bych si tam měl nanosit zásoby jídla a pak se tam zavřít a až do prázdnin tam zůstat. Ten nápad se mu zamlouval. Škoda jen, že Komnata nejvyšší potřeby byla zničena během války. Jako úkryt před světem by nepochybně byla vhodnější.

Zaplněnou společenskou místností se mu podařilo bez povšimnutí proklouznout do ložnice. Ta byla díky Merlinovi prázdná. Albus byl vděčný za trochu klidu, kterou mu poskytla, příliš dlouho si ho ale neužíval. Hlady ho bolelo břicho. Teprve teď si uvědomil, že od rychlé snídaně, kterou si dopřál ráno, pořádně nejedl – obědu se pro jistotu vyhnul úplně.

Napřed si říkal, že trochu kručení v žaludku snad přežije, hlad však byl horší, než si myslel, a jeho odhodlání nevrátit se do Velké síně se rychle bortilo. Jenže teď už stejně budou stoly prázdné. Jedině že by...

Vytáhl ze svého kufru Pobertův plánek. V kuchyni nikdy nebyl, ale tušil, kde se nachází. A i kdyby to nevěděl, plánek by mu řekl vše, co potřeboval.

Když natahoval ruku k namalované hrušce, připadal si trochu hloupě, ale stačilo jediné letmé pohlazení a hruška se přeměnila v kliku. Albus ji stiskl a vstoupil.

Sotva si stačil letmo prohlédnout místnost stejně rozlehlou jako Velká síň o patro výš, se spoustou naleštěných mosazných pánví a hrnců rozvěšených na kamenných stěnách a obřím cihlovým ohništěm na protější straně, když se mu kdesi u kolen ozval známý hlas.

„Pane Albusi?"

Podíval se dolů. „Kráturo?" zeptal se zmateně. „Co tady děláš?"

Po válce Harry skřítkovi nabídl svobodu, Krátura se ale rozhodl u Potterů zůstat. Abeho otec mu nabídl plat, což Krátura k velké nelibosti tety Hermiony rázně odmítl. Hučela mu ovšem do hlavy tak dlouho, že se teď raději schovával, kdykoliv se ministryně kouzel objevila na Potterovic prahu.

„Krátura sem občas chodí pomáhat, když jsou pan Albus, pan James a slečna Lily ve škole," vysvětloval starý skřítek. „Krátura tu kdysi pracoval. Co by si pán přál?"

„Nenašlo by se tu něco k jídlu, Kráturo?" zeptal se. „Skoro jsem nevečeřel..."

Jako by těmi slovy stiskl kouzelné tlačítko. Kráturovi se rozzářily oči stejně jako skřítkům, kteří se rázem objevili u něj, a pak celá ta malá armáda začala před Abeho vršit jídlo rychlostí, jaké by se i babička Weasleyová mohla pouze obdivovat.

„Ehm... Já nemyslel na hostinu, spíš malou večeři," upřesnil. Jeho žaludek se ozval s bolestivým zakručením. „Dobře, možná trochu větší..."

„Nedělejte si starosti, pane Albusi, snězte, na co budete mít chuť, a o zbytek se Krátura postará," ujistil ho skřítek. Albus začal zkoumat, co před něj předložili - stejný výběr, jaký byl k dispozici nahoře v síni. Naložil si velkou porci kuřete s hranolky a s chutí se začal cpát.

Když trochu utišil svůj hlad, prohlédl si stůl před sebou pozorněji a zaujala ho jedna zvláštnost.

„Poslyš, Kráturo," zamumlal ještě s napůl plnou pusou, „proč vlastně dáváte ke každému jídlu i větrové bonbony?"

„Napřed kvůli profesoru Brumbálovi, protože je měl rád," odpověděl skřítek. „Potom se z toho stal zvyk. Pán dojedl?"

Albus přikývl. „Ano. Mohl bych dostat ještě něco s sebou, prosím?" dodal. „Spíš ke snídani-"

Ještě ani nestačil domluvit a několik domácích skřítků už mu podstrkovalo různé zákusky a dobroty. Vzal si od nich, co se mu vešlo do kapes, a zbytek s trochu rozpačitými díky odmítl. Vzápětí sklouzl pohledem na své hodinky a zarazil se. Vůbec si neuvědomil, jak je pozdě.

„Musím jít, Kráturo," vyhrkl a jen doufal, že se po něm zatím nikdo nesháněl. Zaváhal. „Nevadilo by ti, kdybych sem občas zašel?"

„Vůbec ne," ujistil ho skřítek. Zdálo se, že je Albusovými slovy upřímně potěšen. „Pan Albus může přijít, kdykoliv bude chtít."

„Díky." Albusovi se trochu ulevilo. Bylo příjemné vědět, že alespoň na jednom místě jím zjevně nepohrdají.

Skřítek mu věnoval zvláštní pohled. „Dejte si pozor, pane Albusi. Nad Bradavicemi se stahují mračna. Brzy to vypukne. Dejte si pozor."

Zlatý medailonek na Kráturově krku se zaleskl, když skřítek Albuse vystrčil ze dveří. Než se stačil zeptat na cokoliv dalšího, dveře se před ním proměnily zpět v obraz ovocného zátiší.

Pozdě v noci ležel ve své posteli a s otevřenýma očima naslouchal pravidelnému oddechování spících spolužáků. Bylo mu trochu špatně od toho, jak se v kuchyni přejedl, a nevolnost ještě umocňovala prázdnota, která tu zbyla po Scorpiusovi.

Nakonec už nedokázal jen tak nečinně ležet, nechtělo se mu však jít ven. Místo toho sáhl pod matraci, kde byla k rámu postele čarolepou připevněna věc, kterou našel předešlé noci. Jeho tajemství.

Dveře se pomalu otevírají. Místnost za nimi přetéká harampádím. Albus si chvíli myslí, že se snad ani dál nedostane, pak ale postřehne úzkou uličku mezi nábytkem naskládaným na jedné straně a horami odložených věcí na straně druhé. Zavře za sebou dveře a proplete se až na konec, najde zde však jen další skříně.

Náhle postřehne, že jedna z nich je pootevřená. Vezme za madlo. Skříň je prázdná, její dno však Albus nespatří - někdo ho totiž vyřízl a vytvořil tak skrytý průchod za hradbu z nepořádku. Abe se jím protáhne. Naštěstí je na svůj věk drobný a hubený, takže mu to nečiní žádné zvláštní potíže.

Na druhé straně to vypadá úplně jinak. Je tu čisto a uklizeno. Prostoru dominuje masivní stůl, kolem něj jsou ve vzdálenosti několika kroků rozmístěny další skříně, pečlivě uzamčené.

Až na jednu.

Zdá se, jako by někdo ve spěchu odcházel a zapomněl na ni. Dveře skříně nejsou ani pořádně dovřené. Albuse napadá, že by do toho neměl strkat nos, ale teď už nemůže odejít. Je k zbláznění zvědavý.

Pomalu skříň otevře. Napůl čeká, že bude plná pokladů, ale ve skutečnosti je tam jenom jeden. Opatrně se ho dotkne a ucukne, jako by se bál, že ho popálí. Když se nic nestane, zvedne nález, aby si ho mohl prohlédnout na světle.

Je to dýka, jednoduchá a elegantní. Čepel z tmavého kovu se leskne jako zrcadlo, pod ní jen tak, aby se neřeklo, úzká záštita. Rukojeť zahaluje tmavá kůže. Nakonec jeho pohled sklouzává k hlavici tvořené vybroušeným křišťálem, v němž víří temnota.

I teď se Albus dlouze díval do kamene, sledoval, jak mlžná substance víří v nahodilých obloucích, a pomalu se začínal uklidňovat. Přesto ale věděl, že spát by nedokázal. V temnotě za jeho víčky na něj číhala ona.

Byl vděčný za záhadu, která mu poskytovala dost materiálu na přemýšlení. Kdo tam dýku dal? Proč? Co to vůbec bylo za místo? Proč nebylo na plánku? Jeho dědeček ho jistě musel najít – pokud ovšem v čase jeho studií existovalo. Abe nepochyboval, že na hradě jako Bradavice je něco takového klidně možné.

Jenže proč tam teď ta místnost byla? Kdo ji postavil? Za jakým účelem?

Jeho myšlenky se stejně jako stíny v kameni pohybovaly v nekonečných zmatených kruzích. Byl příliš unavený. Sám neměl šanci tu hádanku rozluštit.

Sám...

Bezmyšlenkovitě si s dýkou pohrával, otáčel ji mezi prsty. Kov byl mrazivě chladný. Hladový.

„Au!" vyjekl vzápětí. Pustil dýku a vrazil si do úst krvácející ukazováček.

Když znovu pohlédl na zrcadlovou čepel, zdálo se mu, že se kov v místech, kde ho poskvrnila jeho krev, lehce zachvěl. Vzápětí se do něj krev začala vsakovat.

Albus dýku nevěřícně zvedl. Nic nespatřil. Letmo se rozhlédl a ujistil se, že ostatní stále tvrdě spí. „Lumos," šeptl pak. Znovu si čepel prohlížel. Bez poskvrnky.

Zdálo se mu to, nebo temnota v kameni získala rudý nádech?

Zhasnul hůlku a potmě si ovázal prst kapesníkem. Pak dýku velmi opatrně vrátil zpět do úkrytu; rázem usoudil, že si té záhady užil až příliš.

Bolest mu však vyčistila hlavu a on si náhle s neotřesitelnou jistotou uvědomil jednu věc. Scorpius není nemocný. Kletba, která zabila jeho matku, na něj nemá žádný vliv.

Neznělo mu to neuvěřitelně. Spíš si říkal, jak si to předtím mohl neuvědomit.

A proč mu lhali.

Měl chuť se okamžitě zvednout a dostat ze svého otce pravdu, ale i kdyby ho teď našel, k ničemu by to nebylo. Do svítání zbývalo šest hodin. Albusovi se ten oceán času rázem nezdál až tak temný – prudký oheň vzteku přehlušil všechen strach.

Neřekli mu, co se doopravdy stalo. Nikomu to neřekli.

Proč?

Oheň náhle začala dusit temná vlna strachu. Světlo se ztratilo v temnotě.

Možná je skutečnost mnohem horší než verze předložená veřejnosti.

Možná je Scorpius v milionkrát horším nebezpečí.

Možná se mě to týká víc, než jsem tušil.