Psali o tom v Denním věštci, v Jinotaji, zkrátka všude. Každý to věděl – ale málokdo si z toho něco dělal. Albus byl jeden z nemnoha bradavických studentů, kterým situace v kouzelnickém světě skutečně dělala starosti. Nebylo tomu tak dávno, co sám důvěrně poznal moc Voldemortovy dcery – i to, čeho je Delphini schopná, aby dosáhla svého cíle.

„O co se pokusí tentokrát?" přemítal nahlas. „Teď už sotva může doufat, že se jí povede Voldemorta oživit. Co udělá?

Scorpius naproti němu vzhlédl od úkolu, který měl rozložený na stolku před sebou. „Co myslíš? Vyhlazení mudlů, nastolení vlády čistokrevných, dost možná dobytí světa. Člověk by čekal, že to ty černokněžníky jednoho dne přestane bavit."

„Nedělej si z toho legraci," požádal ho Albus. „Nevidíš, jak je to vážné? Utekla z Azkabanu, a má s sebou poslední z Voldemortových lidí. To se vůbec nebojíš?"

Scorpius si povzdechl. „Bojím se, samozřejmě se bojím. Taky jsem tam byl. Jenže s tím nic nezmůžu a panika nikomu neprospěje. Tak jako tak můžeme být aspoň vděční, že nás z toho zatím vynechali. Tady ve škole je to někdy peklo, ale pořád lepší než zachraňovat svět."

„Nebo ho ničit," podotkl Albus.

„Nebo," souhlasil jeho kamarád.

Padlo mezi ně ticho. Scorpius se po chvíli opět vrátil k úkolu. Albus slyšel tiché škrábání jeho brku – jediný zvuk ozývající se v knihovně, kromě nich prázdné. V sobotu si s úkoly láme hlavu málokdo; všichni byli venku u jezera a užívali si jeden z posledních krásných podzimních dnů. Z nedalekého okna Abe viděl studenty, jak sedí na břehu a povídají si. Jedna skupinka usazená pod věkovitým dubem dokonce krmila oliheň, která se slunila u hladiny opodál. Hádal, že mezi nimi je i James, i když na takovou dálku si nemohl být jistý.

Jeho pozornost náhle upoutal pohyb v jiné části školních pozemků. Zaměřil tam svůj pohled a zjistil, že od brány směrem k hradu přicházejí dvě postavy. Přimhouřil oči.

„Proč je táta tady a mluví s McGonagallovou?"

Scorpius vyhlédl z okna. „Nejspíš řeší ochranná kouzla kolem hradu," usoudil. „Kvůli Delphini. Neměl by ses divit, tvůj táta je tu přece každou chvíli."

„Vážně?"

„Díváš se vůbec kolem sebe?" žasl Scorpius. „Občas ho tu můžeš zahlédnout. A tak jako tak je to jasné. Vsadím se, že kdykoliv ministerstvo něco řeší se školou, pošlou sem jeho nebo tvojí tetu osobně."

„Tak se netvař tak nevěřícně, nemůžeme být všichni géniové jako ty a teta Hermiona," zabručel Albus. „Ale stejně ti závidím ten tvůj vhled. Někdy mi přijde, že jsi jasnovidec."

„Vypadám snad jako Trelawneyová?" ušklíbl se Scorpius. „To se asi urazím. Teď buď zticha, musím dodělat ten úkol."

Albus si povzdechl a pohodlněji se uvelebil v křesle. Sám by také měl pracovat na úkolech, ale ani maličko se mu do toho nechtělo. Zvládnu to zítra, říkal si.

Znovu vykoukl z okna, ale ředitelka s otcem už zašli za roh. Pozorovat ostatní studenty se mu nechtělo, a tak si místo toho začal čmárat na roh pergamenu, který měl původně vyhrazený pro esej na dějiny čar a kouzel. Bude si muset později najít jiný.

Čas pomalu plynul a ztrácel se v ospalém tichu sobotního odpoledne.

Kdesi v dálce udeřily těžké dveře knihovny do rámu. Vzápětí se mezi policemi rozlehly pomalu se přibližující kroky. Albus vzhlédl.

Kousek od jejich stolku se zastavil Harry Potter a prohlížel si syna unavenýma očima.

„Ahoj, Albusi," pozdravil ho. „Můžu se k vám na chvilku posadit?"

Abe pokrčil rameny. „Klidně."

Teprve když si Harry přitáhl křeslo, přestal Scorpius psát.

„Omlouvám se, že vás ruším. Vidím, že pracujete," začal Harry. „I když asi ne příliš usilovně," dodal potom s pohledem na Albusovu čmáranici, která už tou dobou zabírala většinu pergamenu. „Chtěl bych si s tebou promluvit, Albusi, a s tebou vlastně taky, Scorpiusi, i když nejsem tvůj otec a sotva ti můžu něco nařizovat." Povzdechl si a na okamžik umlkl.

Po chvíli opět promluvil. „Předpokládám, že víte, že Delphini utekla z Azkabanu. Rozeslali jsme zprávy všude, kam jsme mohli, ale obávám se, že většina lidí to nebere moc vážně. Příliš dlouho jsme žili v míru. Nevíme, co chce, ale sotva se dá očekávat, že se rozhodne se někde skrýt a zůstat tam navěky. Všichni musíme být opatrní – a obzvlášť vy dva."

„Proč?" zeptal se Abe.

„To vy jste způsobili její zkázu, Albusi," odpověděl Harry. „Odmítli jste sloužit jejímu plánu, a když vás odvlekla do minulosti, podařilo se vám nás přivolat, abychom ji mohli zastavit. Nemluvě o tom, že nebýt tebe, na konci by mě zabila."

„Když to takhle říkáš, zní to, jako by to celé vlastně nebyla naše vina," podotkl Albus.

„Na to si ona sotva vzpomene," ujistil ho Harry. „Důležité je, že jste její plán překazili. Možná se vám bude chtít pomstít." Zadíval se na svého syna. „Chci, abys dodržoval školní řád i všechna bezpečnostní opatření. Po večerce se drž na koleji, určitě nevycházej z hradu po setmění, a hlavně za žádných okolností neopouštěj školní pozemky. Slib mi to."

Když to lehce zmatený Albus udělal, obrátil se Harry ke Scorpiusovi. „Po tobě žádný slib chtít nemůžu, ale doporučuji ti, aby ses choval stejně. Dřív nebo později nám všem může jít o krk." Pohlédl na hodinky. „Už jsem se tu zdržel dost dlouho, musím jít. Doufám, že si moje slova vezmete k srdci." Vstal. „Mimochodem, mamka tě zdraví, Albusi," dodal ještě, než odspěchal pryč.

„Vypadal unaveně," poznamenal Scorpius, když znova uslyšeli klapnutí zavírajících se dveří.

„To ano," souhlasil Albus. „Nejspíš tam mají pěkný zmatek. Ale stejně nevím, proč dělal tolik povyku kvůli školnímu řádu. Nejsem takový hlupák, abych chodil pryč z pozemků – a Bradavice jsou nejbezpečnější místo na světě, ne?"

„Neříkal nám všechno," usoudil Scorpius. „Je v tom víc, než se zdá."

„Ale co?"

„Copak já vím? Znova ti říkám, že nejsem jasnovidec. Mimochodem, měl bys začít psát ten úkol," poznamenal. „Já ti s ním zítra v noci pomáhat nebudu."

Albus pojednání v sobotu psát nezačal – ani odpoledne, ani později. Vlastně neudělal nic, co mu toho dne bylo řečeno.

Měl v úmyslu svůj slib otci dodržet, ale... nešlo to. Noční toulky po hradě se pro něj v poslední době staly takovou samozřejmostí, že si svůj život nedokázal představit bez nich.

Co jiného měl také dělat... v noci, když ho noční můry probudily ze spánku, v ložnicích byla tma a ticho a všechno se zdálo tak dusivé, tak svírající... Měl nutkání utéct, a kam jinam mohl jít? Díky Pobertově plánku, který dostal v létě od otce, si mohl pro své procházky zvolit opuštěná místa, kde nehrozilo, že ho někdo nachytá. Bylo to lepší než si prostě rozsvítit a muset vysvětlovat probuzeným spáčům, proč je tak pozdě v noci vzhůru.

Nikomu o svých nočních můrách neřekl. Možná by se mu trochu ulevilo, kdyby se svěřil alespoň Scorpiusovi, jenže to by k tomu musel sebrat odvahu. Pravdou bylo, že se za ně styděl. Jeho otec poprvé vědomě čelil Voldemortovi v jedenácti, když byl o čtyři roky mladší než Albus, jeho tvář ho však nepronásledovala ve snech. Necítil, jak mu jeho přítomnost dýchá na záda.

Jsem zbabělec, pomyslel si.

Ano, občas si počínal statečně, ale to nikdy nebyl sám. Jeho otec byl silný vždycky; on selhal, kdykoliv ho ostatní opustili.

Jako tehdy v den Zařazování. Tolikrát jsem si říkal, že se ke mně Moudrý klobouk zachoval nespravedlivě, že mi táta tam na nádraží lhal... Ale ve skutečnosti si za všechno můžu sám. Když přišlo na věc, když mi klobouk seděl na hlavě a prohlížel si mou mysl...

Neměl jsem odvahu požádat.

Nikdy jsem se z toho nevymotal, uvědomil si hořce.

Teď se k jednomu břemenu přidalo další, stejně tíživé. Na okamžik se zastavil u okna a vyhlédl ven na ztemnělé pozemky. Zazdálo se mu, že tam zahlédl pohyb, ale když se podíval znova, byly tiché a klidné – stejně jako v jeho snu.

Slunce září ze všech sil. Jeho paprsky se odrážejí od hladiny jezera, lechtají na chapadlech oliheň, která se líně rozvaluje ve vodě. Pronikají i přes větve starého dubu rostoucího na břehu – tam, kde v polostínu sedí dva mladí lidé.

Jedním z nich je on sám. Ta druhá Delphini Diggoryová.

V jeho bdělých vzpomínkách je její tvář zkřivená zlobou a krutostí. Ve snu se však směje stejně jako toho dne, kdy se s ní Albus poprvé setkal – a ten smích je nejkrásnějším zvukem na světě.

Není nebezpečná. Není vrah. Jenom trochu zvláštní dívka se stříbromodrými vlasy, která mezi ostatní tak docela nezapadá. Delphi, která má méně taktu než delfín, ale je s ní zábava, má pochopení...

A je krásná. Je tak krásná, až to Albusovi vyráží dech.

Povídají si, užívají si dokonalého, příliš krátkého okamžiku vypůjčeného času.

Po břehu jezera k nim náhle kdosi běží. Delphi vyskakuje na nohy, napřahuje hůlku. Albus vidí, jak tvář blížícího se chlapce mění hrůza k nepoznání. A pak-

Zelený záblesk. Tlumený úder. Mrtvé tělo na zemi.

Vytřeštěné, skelné oči, které na Albuse vyčítavě hledí.

Šok, když si uvědomí, co se stalo – co Delphi udělala. Vteřina ticha. Nadechuje se, aby se zeptal – sám neví na co, zkrátka doufá, že to není pravda, že Delphi pro to má nějaké vysvětlení – ale dívka ho přerušuje, než první slovo stačí opustit jeho ústa.

„Hlupáku. Už tě nepotřebuju."

Padá do jezera, které se kolem něj proměňuje ve velké akvárium. Voda ho svírá v dusivém objetí. Albus se snaží plavat, chce se dostat pryč, ke vzduchu, jenže se nedokáže pohnout. Za sklem je ona. Směje se, její smích pozbyl předchozí krásy. Je chladný, vysoký a krutý.

„Kluci jsou tak snadno ovladatelní."

Její slova ho ovíjejí jako hadi, stahují ho hloub a hloub pod hladinu. Abe zvedá hlavu, aby bojoval – nebo snad aby se na ni naposledy podíval. Delphi Diggoryová, i delfín má víc taktu...

Jenže to už není ona. Ta dívka, kterou znal, nikdy neexistovala.

Jenom Delphini Raddleová, dcera lorda Voldemorta, nebezpečná čarodějka a vrah.

Auguron.

Albus násilím odtrhl pohled od školních pozemků. Byl ztuhlý a rozbolavělý a začínala mu být zima. Do svítání zbývaly necelé dvě hodiny – nejvyšší čas vrátit se zpět do postele, aby mohl dělat, že spí, kdyby se někdo z jeho spolužáků rozhodl si přivstat. Pak bude předstírat okázalou nechuť, až do něj Scorpius začne hučet, ať se kouká vzbudit, než zmeškají začátek vyučování. Možná po něm dokonce hodí polštářem. Převleče a půjdou na snídani. Přečká den ve škole, bude předstírat, jak se těší na večerní volno – a přitom se bude ze srdce děsit příchodu noci.

Někdy ho napadalo, jak dlouho takhle vydrží žít.

Noční toulky byly jediným způsobem, jak z toho pekla alespoň na okamžik uniknout. Nedokázal se jich vzdát ani kvůli bezpečí nebo slibu. Koneckonců já nejsem v Nebelvíru nebo v jiné koleji, kde si cení ctností. Jsem ve Zmijozelu. A nejspíš tam opravdu patřím.

Vytáhl z kapsy Pobertův plánek a ujistil se, že mu nehrozí odhalení. Poté pergamen zastrčil zpět na jeho místo v kapse pláště, otočil se a spatřil před sebou dveře. Nebylo by na nich nic zvláštního – kdyby si nebyl jistý, že na plánku nejsou zakreslené.

Zmocnila se ho zvědavost. Neměl by, jenže...

Zajímalo ho to. Měl ještě trochu času. Poblíž nebyl nikdo z profesorů. A i kdyby tam náhodou bylo něco nebezpečného, no... Jeho život byl poslední dobou tak nesnesitelný, že by jakoukoliv změnu uvítal s otevřenou náručí.

S těmi pocity vzal za kliku a otevřel dveře dokořán.