Zkuste si představit to nejkrásnější město, jaké jste kdy viděli a tento dojem vynásobte dvěma. Dostanete Benátky skrývající se v ranním oparu mořské mlhy lehce osvícené ranním světlem.

Matteovi tenhle pohled doslova vyrazil dech a přestože se díky svému novému asasínskému hávu snažil tvářit důležitě, při pohledu na město mu spadla brada a on zaslechl jen tichý chichot kormidelníka.

Mohlo tomu být jen několik dní nazpět, kdy složil asasínskému bratrstvu přísahu věrnosti, dostal svůj háv v bílých a červených barvách, skrytou čepel, několik vrhacích dýk a svůj vlastní meč. Přesně na tuto chvíli se připravoval celý život, protože asasínem chtěl být už od brzkého mládí, jenom co byl dost velký na to, aby pochopil důležitost asasínské práce. Byl vychováván asasíny a hlavně jejich Mistrem Antoniem, který se ho ujal už jako nemluvněte.

V necelých šesti měsících ho našli i s matkou před dveřmi římského bratrstva, přičemž jeho matka zanedlouho zemřela na následky podchlazení a vyčerpání. Antonio nikdy moc o jeho matce nemluvil, jediné, co za ty roky o ní mohl Matteo vědět bylo, že se jí velmi podobá hlasem a při pohledu do jeho tváře jakoby ji měli před sebou.

Matteo byl téměř vysoký štíhlý hnědovlásek s atletickou postavou zvyklou na neustálou denní námahu v podobě běhání po střechách a doručování tajných dopisů mezi bratrstvem. Měl ostře řezané rysy jako kočka a v jistých ohledech se tak i pohyboval. Nebojoval silou, ale spíše lstí a šikovnými pohyby, které odvaří i schopného bojovníka. Pro Mistra Antonia byl jako vlastním synem a tak nebylo divu, že se mu dostalo daleko lepšího výcviku než jiným učňům.

Proto byl jako první pověřen vlastní misí, na což byl velmi pyšný. Nedávno mu bylo čerstvých devatenáct a přestože už se v tomto věku jiní mladící už dávno považovali za muže, on k tomuto přesvědčení došel teprve po oblečení hávu a převzání svého prvního úkolu.

Poslední dobou Bratrstvo pozorovalo zvýšenou templářskou aktivitu v Benátkách a od několika zdrojů se doslechli, že všeho dění se účastní i sám Velmistr Salvatore, což je pochopitelně začínalo znepokojovat. Matteův úkol spočíval v tom, aby odhalil plány templářů a popřípadě je okamžitě zvrátil.

S žaludkem na vodě vystoupil z lodi a zaplatil kapitánovi. Zhluboka se nadechl a pomalu vešel do města. V Benátkách v této době probíhaly bohaté oslavy trvající celé léto, přičemž se zde sjížděli hosté z celého světa, jen aby viděli pestrou ukázku masek, nejnovější módy, romantické páry plavící se v gondolách nebo úžasné, téměř nadčasové ohňostroje.

Oslavy prozatím trvaly jen týden a místa pro ubytování se pomalu ale jistě plnila a tak první, na co Matteo pomyslel, byl stálý nocleh. Chtěl si ještě dnes projít město a na výzvědnou misi se vydá až zítra, protože jak to tak vypadalo, času měl dost.

Přestože se tvářil nezaujatě, očima zastíněnýma kapucí těkal z budovy na budovu a pozoroval cizí lidi, kteří se po hejnech tlačili někam do středu města odkud právě bylo slyšet bouchání vypouštěných rachejtlí.

"Promiňte, pane," zeptal se jednoho pouličního obchodníka s lacinými šperky. "Hledám ubytování, nevíte náhodou o nějakém volném noclehu ve městě?"

Prodejce se zamračil a pečlivě si Mattea změřil pohledem. Neviděl mladíkovi do očí a to ho patřičně znervózňovalo. Když si navíc všiml vrhacích nožů, úzkého meče a podivného mechanizmu na zápěstí, trochu znejistěl. Osoba před ním se navíc pohybovala velmi ladně a nebylo pochyb o tom, že bymu stačila podříznout krk, ani by nemrkl. I tak se v něm, ale zvyk obchodníka nezapřel: "Možná bych Vám mohl pomoct," usmál se šibalsky. "Avšak do nějaké takové konverzace vstupuji jen s mými zákazníky, je mi líto."

Mladík před ním stiskl rty do úzké linky a obchodník na chvíli doopravdy uvěřil, že mu něco udělá.

"Můžete mi dát ten korálkový náhrdelník," zabručel nakonec znuděně.

"Skvělý výběr," pochvaloval hned muž a přijal Matteovu minci. "Je to mužský náhrdelník a dokazuje, že korálky nejsou jen záležitostí žen. Navíc se tato krásná hnědá barva hodí k Vaší opálené pleti..."

"Vypadám na to, že by mě to zajímalo?" zavrčel otráveně Matteo. "Řekněte mi, kde se můžu ubytovat nebo si svoje peníze vezmu zpátky a vytáhnu to z Vás mnohem nepříjemnějším způsobem."

Obchodník podal Matteovi náhrdelník a ukázal mu na protější ulici, kde měl zahnout, aby našel, co hledal. Stále však po vysokém mladíkovi nejistě pokukoval a Matteo se obával, že mohl v obchodníkovi vzbudit takovou vlnu nejistoty, že by mohl být schopen zajít za strážnými a povědět jim o záhadné a nervlé osobě v kápi, která se svou výbavou rozhodně nevypadá na to, že se chce účastnit karnevalových oslav.

oOoOo

Jakmile Matteo plynulým krokem zmizel za rohem ulice, z davu povykujících tanečnic se vyřítil mohutný muž oblečný v drahých šatech a ihned zamířil k obchodníkovi usmívajícímu se na nad svým výdělkem.

"Kdo to byl?" uděřil muž na baculatého trhovce.

"Kdo byl co?" zeptal se zmateně obchodník.

"Ten muž, co s tebou před chvíli mluvil."

"Netuším," zasmál se obchodník. "Ale byl divný, co?"

Mohutný muž zavrčel a promnul si pěsti.

"Co ti chtěl?"

"Ubytování."

"Kde?"

"Támhle," ukázal muž do ulice, kde zmizel Matteo. Nějak se mu celá situace přestávala líbit a v rámci výdělku cítil k mladému muži větší náklonnost, ale z tohoto chlápka šel strach, takže se nepokoušel lhát.

Muž se rozběhl od stánku, směrem, kterým obchodník ukazoval a s rychlým dusotem těžkých bot se vzdaloval.

"Používat více logického myšlení a nemusel byste se ptát," zavolal za ním ještě troufale obchodník, jen co byl muž pryč z doslechu.

oOoOo

V temné postranní uličce nakonec Matteo našel celkem slušně vyhlížející ubytovnu. Už od pohledu byla bohatě vybavená, na oknech v truhlících rostly nádherné červené muškáty, barva zdí byla tak jasná, jakoby ji malovali teprve včera a všechna okna byla dokořán, aby se budova mola pořádně vyvětrat.

Matteo raději ukryl své vrhací nože z pod tuniku, přes skryté čepele si natáhl rukávy a sundal si kápi z hlavy. Meč bohužel neměl jak ukrýt, ale s tím už se nedalo nic dělat. Nechtěl mezi hosty vzbuzovat pozornost a právdou bylo, že vrhací nože za opaskem a na holenních chráníčích pozornost přitahovaly víc než dost.

Matteo vešel do budovy a ocitl se ve velké síni plné květin a malých stolků, u kterých právě posedávali snídající hosté. Na konci místnosti spatřil cihlový pultík, za kterým stála mile se usmívající mladá dáma. Jakmile spatřila Mattea, vydala se směrem k němu.

"Vítám Vás," volala už z dálky. Teď se všechna pozornost hostů obrátila k Matteovi, který se snažil nečervenat se. Nebyl zvyklý na to, že na něj někdo takhle zírá. V Římě se pohyboval jen mezi svými známými a v podstatě nikdy necestoval dál než pár kilometrů od Říma, takže tohle všechno pro něj bylo úplně nové.

"Máte štěstí, mladý muži," řekla vesele žena. "Máme ještě tři volné pokoje. Budete si přát něco kvalitnějšího nebo Vám postačí nějaký malý kamrlík. Jen abyste věděl, my tady máme všechno. Snídaně, oběd a večře jsou samozřejmostí."

Matteo se musel usmát, když žena začala odříkávat svou rutinně naučenou básničku, kterou si musel určitě vyposlechnout každý z hostů.

"Postačí mi jen něco malého a přál bych si pouze snídani," odpověděl. "Po většinu dne tady stejně nebudu."

Žena tleskla rukama a z kuchyňských dveří vyrazila dívka v zástěře, celá umazaná od popela.

"Sofie," zavolala na ni žena a dívka ihned obrátila pozornost k nim. "Ukážeš tady našemu hostovi jeho pokoj, bude to myslí 23, ano?"

Sofie přikývla a složila před Matteem pukrle.

"Od Vás, mladý muži," oslovila žena Mattea. "Budu jen potřebovat nějakou zálohu. Předpokládám, že dobu svého pobytu zde ještě s určitostí nevíte a proto bych navrhovala, abyste nám zaplatil za dva měsíce, počas kterých se koná karneval a kdybyste se rozhodl odejít dříve, peníze vrátíme. Můžeme tomu říkat záloha."

Matteo zaplatil a rozloučil se se ženou, načež následoval Sofii, která ho vedla někam do prvního patra. Celou dobu nervózně těkala očima na Mattea, jehož kroky nebyly na podlaze vůbec slyšet, zatímco ona dupala jako slon. Sofie se jako malá hodně bála duchů a tento muž jí je svou chůzí, pohyby a bílým oblečením hodně připomínal. Navíc si také stačila povšimnout nějaké věci skryté pod jeho rukávem. Neměla z něj dobrý pocit.

Zastavila se u dveří, na kterých bylo černým uhlíkem napsáno 23 a dokořán je otevřela. Ocitli se menším pokoji s postelí, skříní, psacím stolem a židlí. Z okna tu prosvítaly první sluneční paprsky a dodávaly pokoji alespoň trochu příjemné atmosféry.

"Koupelny jsou v prvním poschodí," řekla spěšně Sofie a šla otevřít okno.

Matteo se zájmem pozoroval její nervózní a roztřesenou ruku, kterou se snažila otevřít okno. Od starších asasínů vždycky věděl, že v obyčejných lidech vzbuzují stach, ale nikdy by nevěřil tomu, že i z něj budou lidé tak nervózní.

"Dovolíte," oslovil Sofii a několika ladnými pohyby přešel k ní a otevřel okno. Dívka zhluboka polkla a nejistě pohlédla na Mattea.

"Nemusíte mít ze mně strach," ujistil ji. Sofie mu nedopověděla a raději ihned zmizela z pokoje.

Matteo zakroutil hlavou a usedl na postel. Chtěl si ještě trochu odpočinout po náročné cestě a prohlídku si nechá až na večer.

oOoOo

"Poslali nějakého zelenáče," prohlásil posměšně člen templářského řádu Velmistrovi.

Salvatore se spokojeně usmál a pokýval hlavou.

"Co o něm víš?"

"Všiml jsem si ho, když vystupoval z lodi, chvíli se procházel po městě a nakonec se dal do řeči s jedním obchodníkem. Obchodník mi řekl, kde je ubytovaný. Máme zakročit ještě dnes?"

Salvatore si upil vína a opřel se o pohovku. Muž před ním poslušně stál s rukama za zády a hlavou skloněnou. Velmistr Salvatore odjakživa budil respekt a přestože to byl oproti některým svým kolegům poměrně drobný muž, jeho tvář s uhlově černými vlasy, pečlivě střiženými vousy a velmi tvrdě vyhlížejícíma nugátově hnědýma očima vzbuzovala respekt i v těch největších hromotlucích.

"Máte velkou hlavu, ale trochu pochybuju o tom, co je v ní," řekl Salvatore. "Jen uvažujte. Zabijeme toho mladíka a na druhý den tu budeme mít pěkně nadurděného profesionála. Dokud bude potřeba, voďte toho kluka za nos a zabijte ho jen v krajní nouzi."

Muž přikývl a snažil se skrývat svou tvář celou zčervenalou tou ostudou.

"Koneckonců," zamyslel se Velmistr. "Mohl by nás tenhle mladý asasín dovést i k jejich základně."

"Výborný nápad, pane."

"Dobrá, dobrá," promnul si ruce Saolvatore. "Chci, abyste ho sledovali ve dne v noci a sem tam mu podstrčili nějaké falešné stopy. Až přijde čas, na který vás a vaše muže předem upozorním, ho zajmete a chci ho mít ihned potom dole v žaláři živého a zdravého, je to jasné? Pokud mu bude chybět končetina, spolehněte se, že každému z vašich vojáků taky. Nějaké otázky?"

"Ne, pane," odpověděl muž a co nejpokorněji odešel z místnosti.