Koncert skončil a s Roxy jsme byly momentálně na odchodu.

Stále se snažím rozdýchávat ten moment. Ten jeden moment, který byl snad nekonečný. A nemohla jsem si nevšimnout těch malých jiskřiček v jeho očích. To byl opravdu tak rád, že mě viděl?

Pomalu jsme se postupně tlačily tou hromadou lidí k východu, což trvalo minimálně 10 minut. Když jsme se dostali ke vstupu, zastavil nás tam jeden hlídač. ,,Je mi líto dámy, ale budete muset se mnou.'' odtáhl nás stranou a přísně se na nás podíval. S Roxy jsme se na sebe vystrašeně koukly.

Pokynul nám ať ho následujeme chodbou, které nebyla pro diváky přístupná a vedl nás kamsi do neznáma. ,,M-my-my něco...provedly?'' odvážila jsem se zeptat, ale odpověď mi nepřišla, tak jsme pouze se strachem, že jsme něco udělaly šly za ním.

Na konci byly dveře, které vedly do další chodby. Takové té, která vypadá jako hlavní a rozvětvují se od ní další vstupy do místností a odbočky do dalších chodeb.

Do jedné z nich odbočil a došel ke dveřím, kde bylo napsáno 'ROOM' a pod tím hangulem Bangtan Sonyeondan.

Děláte si srandu, že ano?

Že to není to co si myslím že to je, že ne?

Prosím, že ne?

Ten ''pán'' zaklepal na dveře a otevřel. My stály za ním, takže jsme nic moc neviděly. Jenže pak ustoupil stranou a nám se naskytl pohled na sedm párů očí a mně se objevily v hlavě pouze 2 otázky.

Jak a proč?