Byl to zvláštní pocit, který cítil vůči Remimu.

Samozřejmě ho miloval, o tom nebyl pochyb. Zároveň k němu cítil ale až neuvěřitelnou důvěru, která ho jistým způsobem děsila. Nikdy totiž nikomu tolik nevěřil.

Byl si jistý, že k němu bude Remi vždy upřímný. Že spolu budou, ať se stane cokoliv. Že jestli budou mít jednou šanci se vzít, bez váhání to udělají. Nikdy si nebyl ničím jistější, což možná ani zdravé nebylo, ale takhle to cítil.

Když to Remimu jednou řekl, zasmál se. Byli v Elliotově studiu a malovali. Remi s uměním skoro přestal, ale soužití s Elliotem ho donutilo zase popadnout štětec. Pár jeho obrazů se dokonce snažil i prodat, což bylo něco, v čem odmítal veškerou Elliotovu pomoc. Ten by totiž mohl jeho obrazy prodat za vysoké částky lusknutím prstů.

"A víš co?" řekl Remi. "Já myslím, že máš pravdu."

Remi k němu došel, vzal jeho ruku a štětec namočil do béžové barvy na Elliotově paletě, i když ho měl špinavý od modré, se kterou pracoval na svém plátně. Elliot ho zmateně sledoval. Remi roztáhl jeho prsty a pozornost nechal na prsteníčku. Dvěma jistými tahy mu na něj namaloval ošklivý, béžovo-modrý prsten. "Tak," usmál se spokojeně. "Dej lidem ještě pár let a bude to realita. Já tomu věřím."

Elliot se uchechtl, zatímco si prohlížel svůj dokonale nedokonalý prsten. "To je snubní nebo zásnubní?"

"Narážím na svatbu. Manželství. Samozřejmě, že snubní."

Barva se otiskla Elliotovi i na prostředníčku, ale nevěnoval tomu pozornost. Vzhlédl k Remimu.

"Tak jo. Já jen, že v reálných zásnubách nám vlastně zákon nebrání."

Takovou odpověď Remi nejspíš nečekal, protože mírně vytřeštil oči překvapením. "Jako... Jako ne. Ale co když budeme zasnoubení dvacet let?"

"Tak budeme zasnoubeni dvacet let. Možná doživotí, co my víme. Byl by to ale krůček blíž," vysvětlil.

Remi se usmál. Opět vzal Elliotovu ruku a namalovaný prsten začal smývat. "Tak to se omlouvám. Přeskočil jsem jeden krok."

Elliot si ho se smíchem přitáhl k sobě a objal za pas, protože jak seděl a Remi stál, nic jiného mu nezbývalo.

A v tu chvíli ho napadla nová socha.

Jestli v té době už měl nějaké jméno, tato socha ho vyšvihla do vesmírných výšin. Musel na to trochu technicky, protože potřeboval do sochy zakomponovat také malý trezor. Vytvořil tak krásnou sochu se jménem Pandořina skříňka, kdy vytesal lidské srdce se malým trezorem uprostřed. Když ji představil světu, prohlásil, že obsah trezoru odhalí ve chvíli, kdy bude mít stejná práva jako ostatní a že do té doby bude socha vystavena v jeho galerii v Londýně, kde Remi pracoval.

Remi, který také nevěděl, co je uvnitř. Nevěděl, že každý den prochází v práci kolem dvou snubních prstenů ze zlata, o kterých Elliot doufal, že jednou budou zdobit jejich ruce se vším všudy.

"Elliote," spráskla před ním jednou ruce Vanessa. "Víš, že jsme nejlepší kamarádi navždy. A nejlepší kamarádi si říkají věci. Nemají před sebou tajemství a-"

"Neřeknu ti, co je v tom trezoru," odpověděl pobaveně. Byl opět ve svém studiu a pracoval na jedné malbě. Vanessa, Nina i Scott před chvílí přišli na večeři, na kterou je s Remim pozvali, protože se dlouho neviděli. A Van očividně první zamířila za Elliotem, který měl v plánu do poslední chvíle, než přijdou, malovat, a tak ještě nestihl studio opustit.

Vanessa protočila očima a otočila se na patě. Vydala se pryč.

"Ani Remi to neví!" zvolal na ni ještě v pudu sebezáchovy.

Remiho tolik netížilo, že to neví, což Elliota překvapilo. Vsadil by se, že kdyby byli o pár let zpátky, ještě na vysoké, umíral by zvědavostí. Ten čas od sebe je opravdu změnil.

Poklidil to nejnutnější, svlékl si zástěru, kterou na malování občas nosil, a vydal se za ostatními. Přivítal se s Ninou, rýpl si, že má Scott pěkný dlouhý knír (promluvil sarkasticky, ale on mu opravdu slušel, což mu později řekl už upřímně), a jakmile se mu všichni usadili v jídelně, šel pomoct Remimu s nachystáním jídla.

Remi se taky naučil opravdu vařit. Ne, že by vyloženě neuměl, ale žádná sláva to taky nebyla. Teď byl schopný udělat výborný, středně propečený steak, který by byl hodný královské večeře. Proto mu Elliot nemusel pomáhat s vařením, Remi si raději vše dělal sám.

Nachystal vodu s citronem a i se skleničkami je donesl do jídelny. Smáli se tam zrovna nějaké vtipné vzpomínce z vysoké, která se ale Elliota netýkala, a tak se moc nechytal. Remi na ně pořvával z kuchyně, protože on byl očividně hlavní aktér.

Když se o pár minut později všichni usadili k jídlu, dohnali vše, co o sobě nevěděli. V životě Niny a Vanessy se stalo jen to, že po všech těch letěch a poznámkách, proč bydlí stále spolu a nenajdou si raději partnery, oznámily rodičům pravdu, což až na Vanessinu matku proběhlo až překvapivě v klidu. Scott a jeho manželka zase očekávali dítě.

Vanessa s Ninou začaly pištět, čemuž se Elliot musel zasmát, protože takhle reagovaly taky na všechno, když byli na vysoké. Nastala tak velká objímačka a gratulace.

"A co vy?" zeptal se Scott, aby pozornost nebyla už více na něm. Kývl na Elliota s Remim. "Nějaké novinky?"

"Kromě toho, že Elliotova socha se vyčísluje na několik miliónů?" dodala Nina.

Oba se zasmáli. Podívali se na sebe. Žádné velké noviny neměli, narozdíl od jejich přátel. Elliot pokrčil rameny. "U nás asi nic."

"Já chodím do práce, Elliot celé dny maluje nebo sochaří a to je momentálně vše," pokračoval Remi.

"Jen přemýšlíme o dovolené. V Americe. Že bych Remimu mohl ukázat, kde jsem tak dlouho vlastně žil."

"Oh, to je velký!" zatleskala Nina.

"Počkej, máš tam ještě tátu?" zeptala se Vanessa.

"Ne, to vůbec. Po tom všem s Remim jsem se s ním sice přestal bavit, ale jel se mnou zpátky do Ameriky a pak se mnou i přestěhoval zpátky sem. Bydlí furt v našem domě, je v důchodu a dělá kdo ví co. Upřímně nemám tušení."

Ucítil pod stolem Remiho ruku na svém stehně. Elliot o svém otci téměř nemluvil. Vždy to pro něj byl opravdu důležitý člověk, to ale skončilo ve chvíli, kdy dopomohl tomu, aby s Remim přerušili kontakt, i když musel vidět, jak mizerně na tom je.

"Aha," špitla Vanessa. "Tak, změna tématu."

V tu chvíli se Remi zvedl a přešel k počítači v rohu místnosti, který Elliot od nedávna vlastnil. Přišel mu totiž mail a počítač se tak rozsvítil, protože vyplý nebyl. A pro Remiho byly maily důležité, protože-

Práskl do stolu. "Tak přece jen máme novinu!" vykřikl nadšeně a otočil se k ostatním. "Jeden z mých obrazů se právě prodal za víc, než všechny mé dosavadní obrazy dohromady."

Nastal chaos, jak všichni začali oslavovat. Elliot radostí tak smáčkl Remiho v objetí, až skoro nemohl dýchat. Když ho pustil, Remi ho krátce políbil a zašeptal mu do ucha: "Za to ti koupím ten pořádný zásnubní prsten."

Elliotovi poskočilo srdce.

Oba se tak začali živit tím, co je opravdu bavilo a naplňovalo. Žili spolu a byli šťastní. Tak si Elliot život s Remim vždy představoval. Věřil, že po tom všem, čím si prošli, čím si on sám prošel, si to zasloužili.

A o dvacet let později se otevřela i Pandořina skříňka.

⁕ ⁕ ⁕

AAAAAAA KONEC.

musím být rychlá. literally jsem na cestě do práce, kam dojdu tak za pět minut. anyway.

DĚKUJU DĚKUJU DĚKUJU

podpora u tohoto příběhu byla pro jednou zase legendární. já vás za to miluju, fakt jo. ani nevíte, kolik pro ně znamenáte ❤️

opět nemám oznámení, že hned vychází nový příběh. on je v plánu, nějaká FINALLY oddechovka, tak snad se mi to tentokrát povede. protože už tohle měla být pddechovka, haha ha.

ten by mohl vyjít až tak na začátku září, protože do konce prázdnin jsem busy af 🫠

well. no. konec. co víc dodat. budu ráda, když mi dáte vědět, jak se vám příběh líbil a vidíme se u dalšího~