Když jeli Elliotovým autem k Remiho rodičům, uvědomil si, že už si skoro nepamatuje cestu.

Byl si tak jistý, když řekl Elliotovi, aby tady zabočil doprava. Špatně. Bylo to až na další křižovatce. Přitom to byl jen nějaký rok a půl. Elliot mu později vysvětlil, že za to nemůže, že to bude jen jeho mozek, jak se snažil vystrnadit jeho rodiče z hlavy, protože mu ublížili. Když tenkrát utekl od Michaela, prý téměř zapomněl, kde s ním vlastně bydlel.

Neodepsal rodičům na dopis, prostě se v jejich domě ukázal. S přítelem. Ať si to vezmou, jak chtějí.

Kéž by byl jeho přístup k tomu opravdu takový. Doopravdy mu ale záleželo na tom, co si jeho rodiče budou o Elliotovi myslet. Táhlo mu na třicet a bál se jak teenager, co jeho rodiče řeknou na jeho přítele. Přišlo mu to směšné. 

Elliot zaparkoval na příjezdové cestě a byl připraven vystoupit, ale Remi mu položil dlaň na stehno, aby ho zastavil. "Ještě potřebuju chvíli," zamumlal.

Elliot se zabořil zpátky do sedačky. "Jak jen dlouho budeš chtít."

A tak tam v tichu seděli ještě dobrých pět minut a dívali se před sebe na ty krásné květináče v oknech. 

"Jsi nervózní?" zeptal se Remi. 

Elliot pokrčil rameny. "Nevím. Tvé chování mě trochu znervózňuje. Jako bych se jich měl bát."

"Taky že jo."

"Ale prosím tě. Už je to pár let, co všichni vědí o mé sexualitě. Já už jsem obrněný. A fakt, že jsou to tví rodiče, na tom nic nemění, ať si o mně myslí, co chtějí."

To trochu Remiho uklidnilo. Nebál se ani tak toho, jak se budou chovat k němu samotnému, ale jak k Elliotovi. Začal si říkat, že možná udělal chybu, když Elliota požádal, aby jel s ním. I když, byl si skoro jistý, že kdyby před odjezdem Elliotovi řekl, ať nejezdí, udělal by pravý opak.

A tak si rozepnul pás. Elliot se pousmál a vystoupil z auta taktéž. Hned, jak zabouchli dveře, Remi periferně zahlédl v okně svou mámu. "Máma na obzoru," řekl tiše, "a sleduje tě." Což byla pravda. Jeho máma měla pohled upřený na Elliotovi, jako by její vlastní syn nestál pár kroků od něj. 

Elliot se ale jen zasmál. A pak na jeho mámu v okně zamával. V tu chvíli zmizela jako pára nad hrncem.

"O můj bože," zamumlal Remi. "Tohle bude katastrofa."

Zazvonil. Byl si jistý, že měl někde doma zahrabané klíče od domu, ale nechtělo se mu je hledat. Stejně si nebyl jistý, jestli by jeho rodiče uvátali, kdyby si jen tak přišel domů, jako by mu to tam patřilo. 

Co si ale Remi pamatoval bylo, že cesta od okna v obýváků k hlavním dveřím trvala maximálně deset sekund. A tohle bylo více jak deset sekund. 

Až moc přemýšlel. Nejraději by si dal facku na místě. 

Pak se na patě otočil k Elliotovi. "Vlastně... mohl bys ještě chvíli počkat v autě?" zeptal se. "Chci se jen ujistit, že se k tobě budou chovat normálně. Vážně netuším, co od nich čekat."

Elliot zvedl jeden koutek úst do úsměvu a přikývl. "Jasně, jestli ti to přidá klidu na duši."

"Doufám, že jo."

Elliot mu krátce stiskl ruku, než se vydal zpátky k autu. Zrovna když otevřel dveře auta, otevřely se i ty před Remim. Stála tam jeho máma a kousek za ní i otec. Nastalo ticho. Remi si odkašlal.

"Ahoj," zkusil to tiše.

Ticho pokračovalo. A pak jeho máma k němu došla, skoro mu padla do náruče a rozbrečela se. "Remi, Remi," opakovala jeho jméno stále dokola. A z její reakce a reakce táty, který stále stál s nečitelným výrazem na chodbě, usoudil, že celou jejich situaci bral otec hůře.

Stál tam a po roce a půl naprostého ticha mezi ním a jeho rodiči, objímal mámu. 

Když jí pustil, zvedl zase pohled k tátovi. Ten k němu natáhl ruku. Potřásli si na přivítanou. A to bylo vše. 

Když všichni tři stáli na chodbě, nevyzouval se ani nesvlékal, i když to bylo nejspíš něco, co od něj rodiče čekali. Elliot byl v autě. A jestli mu řeknou něco ve stylu, že ho tam nechtějí, odjede s ním. Byl rozhodnutý. 

"Já... přivedl jsem s sebou někoho," začal opatrně. 

"Elliot?" zeptala se jeho máma a Remi, který nervózně propaloval pohledem podlahu, překvapeně vzhlédl.

"Jak-"

"To, že miluju bulvár, se nezměnilo," odpověděla jeho máma. "Takže jsem vás viděla na tom jednom jediném časopisu." Kývla ke stolku, kde vždy odkládali poštu. A kromě pár neotevřených obálek tam byl taky onen časopis, kde byli s Elliotem vyfoceni. Jeho máma si ho i koupila.

Vydechl, aby se uklidnil. A pak spustil. "Elliot chodil na stejnou vysokou. Byl na jiném oboru o rok výš. A byli jsme spolu už tehdy, nějakých osmnáct měsíců. To jedno léto jsem nezůstával primárně kvůli práci, ale kvůli němu. Pak odabsolvoval a dostal místo na prestižní škole v Americe. To se stalo to všechno s Jenny. Ale už je natrvalo zpátky v Anglii. A my... mys jsme tak zpátky. Spolu," vysvětlil.

Jeho táta doteď neřekl jediné slovo. Jeh máma stáhla rty do úzké linky. Jestli chtěli něco říct, Remi je ještě nenechal. "Vzal jsem ho s sebou nejen proto, že chci, abyste ho poznali. Ale nevím, jaký na tohle máte názor." Podíval se na tátu. "Ale hádám, že ne takový, jaký bych si přál. Říkám vám to tady, abyste pochopili, že tohle není jen fáze, ze které se dostanu. Miloval jsem ho před sedmi lety, miluju ho i teď. A proto vás chci poprosit. Můžete si o nás myslet, co chcete, ale prosím, chovejte se k němu, jako byste se chovali ke mně. Sám si toho zažil už dost."

Jeho táta se uchechtl. Remi k němu trhl hlavou, když začal mluvit. "Jeho sochy spatlaniny se prodávají za tisíce, jak si on mohl něco vůbec zažít?"

Remi zaťal ruce v pěst. Jeho táta byl vždy ten méně nadšený z toho, že se Remi rozhodl studovat umění. Byl mu vděčný za to, že mu to nakonec umožnil, ale tam to končilo. "To je to, o čem mluvím," řekl tišeji. "Elliotovy sochy jsou žádané, protože se tam sám vypracoval. Neměl to vždy lehké."

"Nebyl jeho otec náhodou ředitelem? Je jasný-"

"Tati!" okřikl ho Remi. "Přesně proto jsem chtěl, ať nejprve počká v autě. Nerozumíš umění. Nikdy bys neviděl, jak výjimečný Elliot opravdu byl mezi ostatními studenty, jeho táta ředitelem nebo ne."

"To mu neberu. Jen si myslím-"

"Byl obětí domácího násilí," řekl tvrdě Remi. "Člověk, kterýmu věřil nejvíce, a ne, nebyl to jeho táta, mu zlomil nakonec dvě žebra. Psychické problémy má doteď. Myslím, že se mu vše nosí jak na pozlaceném talíři?"

Tak ho konečně umlčel. Jeho máma na něj zděšeně koukala. Remimu se chtělo téměř brečet, že jim musel říct něco takového, aby je umlčel.

Máma se otočila k tátovi a něco mu pošeptala. Pak se podívala zpátky na Remiho. "Přiveď ho. Já ho ráda poznám. A jestli se otec bude chovat nemístně, může si jít zase leštit ty svoje dětský autíčka."

Jak Remi později pochopil, mezi jeho rodiči už to taky nebylo tak pohádkové, jako to bývalo, což ho vůbec nenapadlo, že by se mohlo stát. V tu chvíli se ale jen otočil a šel pro Elliota.

"Já věděl, proč tě nebrat hned," povzdechl si. "Táta měl trochu nemístné poznámky. Ale máma... ta se mi zdá v pohodě. Takže ať se tam stane cokoliv, jsem na tvojí straně, jo?"

"Klídek," snažil se ho neustále uklidňovat Elliot. Remimu připadalo, že mu nedocházelo, že ho rodiče opravdu nemusí přivítat s otevřenou náručí. Vždyť mu to nemohlo být tak jedno. 

A tak šli. Elliot nasadil svůj profesionální výraz, který míval třeba při otevírání jeho výstav, kterých se zúčastnil. Přivítal se s jeho mámou, se kterou prohodil i pár slov, potřásl si rukou s otcem, načež je Remi začal hnát všechny hlouběji do domu, ať mu jeho táta nestihne nic říct. 

Máma pro ně měla připravený oběd, i pro Elliota, se kterým nepočítali. Nebo možná díky tomu časopisu jo, to nevěděl. Atmosféra u stolu nebyla zrovna nejlepší, ale hned po obědě se jeho táta zvedl a opravdu šel leštit jeho sbírku starých modelů aut, která se mu rozrůstala už několik let. 

Pak se vzduch trochu pročistil. Jak jim jeho máma řekla, nebylo pro  ni lehké přijmout Remiho sexualitu a stále s tím bojuje, ale pak se otočila na Elliota a řekla mu: "Jsem ale ráda, že má konečně někoho, s kým se cítí dobře. A neubližuje lidem kolem sebe."

Významně se na Remiho podívala. To jeho mámě vadilo nejvíce. Jak svým chováním, jeho lžemi, ubližoval lidem kolem sebe, hlavně Jenny. A taky mu to dávala od té chvíle pěkně sežrat, jelikož to často připomínala. Remi ale věděl, že si to jistým způsobem zasloužil.

Nejezdili za jeho rodiči často, Remi spíše jezdil když už sám, ať se jeho táta nemusí bát že přeleští svá autíčka, protože to bylo to, co dělal pokaždé, když už přijel i Elliot. Jeho máma je přijímala. Neřekl by, že vyloženě podporovala, ale vždy oba přivítala se vřelou náručí a talířem teplé polévky na stole. A to něco znamenalo. 

⁕ ⁕ ⁕

ale ale, to mi to psaní vázne najednou. asi proto, že není žádné drama :]