Mělo to ale jeden háček. Elliot se sice nejspíš vrátil do Anglie, ale Remi netušil, kde momentálně bydlel. A rozhodně neměl dostatek financí na to, aby vydražil jedno z jeho děl. To by se nikdy nedoplatil.

A tak vše vsadil na to, že bydlí Elliot tam kde dřív. V domě ve městě, kde to všechno začalo, sedm zastávek od Remiho bytu, kde už několik let nebydlel.

Jedno sobotní dopoledne se tedy vydal na cestu. Vlak ho dopravil do města, jeden autobus ke škole, kde se prošel. Na nástěnce stále hlásili každý Elliotův úspěch. Pak se postavil zpátky na zastávku a čekal na autobus k Elliotovi domů. Taková nostalgie ho v tu chvíli pohltila. Minimálně dvakrát týdně takhle za Elliotem jezdil, ať už sám nebo s ním.

Když se v autobuse posadil, říkal si, jaký je blázen. Proč za ním vůbec jel? Co mu řekne?

Musel se omluvit. To byla jeho priorita. Nic jiného neočekával.

Vlastně tak trochu ani neočekával, že tam Elliot opravdu bude. Byla to téměř hloupost - pravděpodobně měl nový domov v srdci Londýna, někde blízko galerie, kde vystavoval, protože si to mohl dovolit.

Vystoupil a váhavým krokem došel až před vstupní dveře. Trvalo mu dobré dvě minuty, než zvedl ruku a zazvonil.

Nic se nedělo. Zazvonil podruhé. Pořád nic.

Byl naprosto hloupý. Samozřejmě, že tady Elliot nebyl. Otočil se k odchodu.

A v tu chvíli se dveře otevřely. Remi sebou trhl zpátky. Stál tam Elliot, očividně rozespalý, a mžoural na Remiho přes slunce, které si nedalo pokoj. "Remi?" zeptal se překvapeně.

"Takže bydlíš tady," vydechl.

"Dočasně, jo," odpověděl Elliot. "Než mi dostaví byt v Londýně."

Samozřejmě. Nastalo mezi nimi ticho. Tohle byl špatný nápad. Nemohli vrátit čas. Nemohli být takoví, jako kdysi. Od toho, co Remi utekl z toho hotelového pokoje, se neviděli. Uběhl další rok.

Čas jim proklouzával mezi prsty. Už ho ztratili tolik.

Elliot ustoupil. "Půjdeš dál?" zeptal se.

Remi si skousl ret a nepatrně přikývl. "Asi jo," odpověděl.

Jakmile prošel dovnitř a sundal si kabát, Elliot se na něj usmál. S otevřenou náručí si přiblížil k Remimu, jako by ho chtěl obejmout, ale ten ustoupil, zavrtěl hlavou a řekl: "Promiň. Já... já se ti musím omluvit."

Nezasloužil si Elliotovo objetí. Nechtěl žádnou náklonnost, dokud se alespoň neomluví.

Elliot nakrčil obočí. "Za co?"

"Za to, jak jsem tě využil." Když Elliotův zmatený výraz nemizel, pokračoval. "V tom hotelu v Londýně. Měl jsem Jenny, ale využil jsem tě na jednu noc a zmizel. Bylo to... bylo to prostě ode mě hnusný. Lakomý. Vůči Jenny i tobě. A cítím se za to strašně."

"Remi-"

"Takže se omlouvám," přerušil ho. "Za to, jak jsem tě využil, i jak jsem zmizel," ukončil to.

Chvíli stáli v tichu. Elliot očividně nevěděl, co se sebou. Nakonec ho pobídl, ať si jdou sednout do obýváku. Bylo neuvěřitelně zvláštní být u něj doma po tolika letech, co tam trávil čas několikrát týdně. Elliot jim udělal něco na pití a když se z kuchyně vracel, konečně promluvil. "Já ti to neměl za zlé, Remi. Souhlasil jsem. Taky bych se mohl cítit blbě, protože máš snoubenku. Promiň, teď už asi manželku. Ale já toho ani trochu nelitoval. Takže taky v tom nejsem nevinně. Děláme chyby."

Remi sklopil pohled a nasucho polkl. "Já a Jenny už spolu nejsme," zašeptal.

Elliot se pomalu posadil vedle něj. "Cože?"

"Řekl jsem jí úplně všechno hned, jak jsem přišel od tebe. Už rok spolu nejsme."

Elliot očividně nevěděl, co říct. Nastala mezi nimi opravdu dlouhá odmlka. Pak si odkašlal. "Já... promiň."

"Za co?"

"Nevím? Jestli jsme na tebe vyvolal nějaký tlak, abys s tím šel ven-"

"Ne, Elliote, to vůbec," přerušil ho ihned. "Já jen... cítil jsem se strašně. Našel jsem si holku, snažil se jí dělat šťastnou, poslouchal jsem své rodiče na slovo a myslel jsem si, že dělám to nejlepší. Ale doopravdy jsem jim jen neuvěřitelně ubližoval. A ta noc s tebou... jen mi pomohla si to uvědomit. Nemohl jsem takhle se sebou dál žít. Doteď jsem ze sebe znechucený."

"Nemluv tak," zastavil ho Elliot. Tvářil se naprosto zničeně, jako by to Remi řekl o něm. Elliot vždy měl silnou emoční stránku a jestli Remiho stále miloval, bylo Remimu jasné, že tato slova ho musela hodně ranit.

"Já se tak ale opravdu cítím, Elliote. Tyhle poslední měsíce byly snad nejtěžší v mém životě. Samozřejmě jsem vše řekl i rodičům, teď se se mnou nebaví. Nina a Vanessa mě začaly každý den kontrolovat, protože se bály, že si vezmu život. Taková je teď realita."

"Proč jsi mě nekontaktoval?" zašeptal Elliot. Položil mu ruku na stehno a i když měl Remi nutkání, neodehnal ji.

Věděl Elliotovu novou adresu. Když spolu strávili noc, ještě si dlouho povídali. Remi mu zase vyprávěl o tom, jak to měl se životem po absolvování. Po tolika letech se cítil jako doma. V Elliotově náruči.

"Protože jsem se bál," zamumlal. "Bál jsem se, co si o mně musíš myslet, když jsem tě takhle využil a ještě ráno zmizel."

Elliot si povzdechl. "Když jsem se ráno probudil a ty jsi vedle mě nebyl, zamrzelo mě to, to jo. Ale měl jsi snoubenku. Chápal jsem to. A po těch letech, kdy jsem na tebe jen myslel... byl jsem vděčný i jen za tu jednu noc." Když uviděl Remiho výraz, ještě pokračoval. "Lidi dělají chyby, Remi. Má byla, že jsem tehdy odjel."

Remi odvrátil zrak, protože se mu nahrnuly slzy do očí. "Pak by jsi ale nebyl tam, kde jsi teď., řekl tlumeně.

"Možná ne. Možná bych nebyl tak úspěšný. Ale měl bych tebe. Neprožil bych všechnu tu depresi, která mě tam zachvátila. Byl bych méně úspěšný, ale šťastnější. Což bylo to, co táta nepochopil. Ten preferoval, abych byl úspěšnější než šťastnější."

Remi byl unavený. Poslední rok byl tak moc unavený svými emocemi, že v tu chvíli měl už téměř pocit, že omdlí. Chtělo se mu brečet hned z několika důvodů - z minulosti i Elliota. "Ta tvá nejnovější socha. Její název. Je to narážka na nás?"

Otočil se na Elliota zpátky zrovna, když zvedl koutek úst do úsměvu. "Jo," vydechl. "Ale nemyslel jsem, že na to budeš reagovat. Myslel jsem, že jsi už ženatý, co já vím, že máš možná i rodinu."

Remi se na něj prázdně díval. "Takže... za ty roky... nikoho jsi neměl?"

Elliot zavrtěl hlavou. A Remiho oko opustila první slza.

"Já tě musel tak ranit," zašeptal. "Neumím si představit, kdybys mi oznámil, že jsi s někým zasnoubený. Už tak jsi na tom byl špatně a já na tebe vybafl tohle-"

"Remi," zastavil ho Elliot. Jeho ruka se posunula výš, položil mu dlaň na tvář. "Vždyť jsi ani nemohl vědět, když jsem tenkrát odjížděl, že se vůbec někdy ještě uvidíme."

"Já vím, ale-"

"Byla má volba, že jsem dodnes od tebe nikoho neměl. Není to tak, že jsem očekával to samé od tebe."

Remi si povzdechl a zadíval se na obraz před sebou. Musel se uklidnit. Elliotova mu palcem utřel slzy a pak jeho ruka sjela níž, dokud se nezastavila na jeho rychle bijícím srdci. Starostlivě se na Remiho podíval. "Ty jsi úplně rozbitý," řekl tiše. Remiho slzy nabíraly na intenzitě a tak si ho hned přitáhl do objetí. Tentokrát se nebránil. Začal vzlykat Elliotovi do ramene.

"Já se chci vrátit v čase," zamumlal. "Prosím. Já chci, aby bylo zase všechno tak, jako když jsme se potkali."

Elliot ho hladil po zádech. "Když jsme se potkali, já byl ten rozbitý a tys mi pomohl. Tak mě teď nech pomoct zase tobě," řekl a vtiskl mu polibek do vlasů.

Remi neměl tušení, co tím myslel. Teoreticky jim noc nebránilo v tom, aby spolu opět byli. Ale Remi měl pocit, že to nemůže být tak lehké. Že nemůžou být jako dřív.

Uběhlo tolik let. A Remi toho stihl tolik pokazit. Zničit sám sebe. Ale v tu chvíli, když ho Elliot držel, věci na chvíli zase dávaly smysl.

⁕ ⁕ ⁕

zdravim z anglie:]

tady jednu máte. a jelikož nás čeká 4 hodinová čekačka na letišti přes noc, možná bude brzy další 😂