Bylo pět hodin a dvacet tři minut ráno, když Remi vyklouzl z Elliotova pokoje.

I přes to se za Jenny vrátil až skoro o půl deváté.

V tu chvíli cítil totiž neuvěřitelnou nechuť k sobě samému. Vždy se snažil všechny kolem sebe uspokojit, nenaštvat je, ale za jakou cenu? Že jim tak neuvěřitelně lhal? Že je takhle podváděl?

Podvedl Jenny. S mužem.

Využil Elliota. Pro své vlastní uspokojení.

Lhal neustále rodičům, poslouchal je na slovo, i když je doopravdy za to nesnášel.

Proč si to dělal. Proč to dělal ostatním.

Bylo mu dvacet pět, za měsíc dvacet šest, procházel se nějakým londýnským parkem, na který narazil, v šest ráno a tiše vzlykal jako malé dítě. Nemohl takhle fungovat dál. Prostě nemohl. Čtyři roky byla dostatečně dlouho doba na to, aby žil nešťastně.

Největší ironie toho celého byla, že aby ostatním tak neubližoval, musel být lakomý. Musel myslet pro jednou sám na sebe a co ho dělá šťastným. Protože jen tak mohl přestat ostatním lhát.

Vrátil se do svého hotelu. Sotva se za ním zavřely dveře, Jenny se na něj rozkřičela - jaký strach měla, že čekala, jak se vrátí nejpozději v devět a on nikde, že si žádá pořádné vysvětlení.

A Remi jí ho dal. Vzmužil se. Nelhal. Když ze sebe vylila všechen vztek a nechala ho mluvit, řekl jednu prostou větu: "Já už nemůžu, Jenny."

Často dělal unáhlená rozhodnutí. Když šel na první rande s Jenny, šel tam s tím, že s toho nic nebude. Dopadlo to pravým opakem. Když byl rozhodnutý, že by práci v galerii za nic nevyměnil, o deset minut později se rozhodl, že skončí.

Svým způsobem ale tohle unáhlené rozhodnutí nebylo. Tolik let žil s vědomím, že by jí měl říct pravdu. A nenáviděl se za to, že mu to tak trvalo. Jenny byla hodná dívka, nezasloužila si, aby ji tři roky takhle zneužíval, aby se cítil normální.

Nedělal to kvůli Elliotovi a té noci, kterou spolu prožili. Oba byli v životě někde jinde, neměl ani tušení, jestli by z nich zase něco bylo, kdyby Remi neměl Jenny. Nedělal to ani kvůli sobě. Dělal to kvůli Jenny. Zasloužila si někoho, kdo by ji doopravdy miloval. On jí akorát ničil život, i když si myslel, že dělá pravý opak.

Jenny před ním stála jako tělo bez duše, když jí vše vysvětloval. Když jí řekl, že je gay. Že Elliot nebyl jen známost ze školy, že to byl člověk, kterého miloval a dodnes miluje. Že chtěl jen udělat rodiče šťastnými a myslel si, že to zvládne. Že dokáže všechny kolem sebe uspokojit, i když sám pak trpěl. Že ví, jak moc jí ublížil a že si to nikdy neodpustí.

Jenny mu dala pořádnou facku. Remi se nebránil. Zasloužil si to a mnohem víc. Hodila po něm prstenem, který jí koupil. Začala hystericky brečet a křičet a Remi se jí naposledy snažil uklidnit. I když se bránila, objal ji. Řekl jí alespoň to, co pravda byla - že je úžasná holka a určitým způsobem ji opravdu měl rád. Pořád to byl člověk, který pro něj hodně znamenal.

"Jedna noc s Elliotem? To stačilo k tomu, abys ze dne na den změnil názor?" zeptala se mezi vzlyky. "Půjdeš teď za ním?"

"Nepůjdu," odpověděl Remi. "Neví o tomhle. Zítra se vrátíme domů a já nevím, jestli ho někdy ještě uvidím. Sice se prý vrací nastálo do Anglie, ale... Nevím, jestli můžeme znovu fungovat, víš? Takže tohle nedělám, abych tě tady nechal a utekl za ním. Dělám to, protože jsem si uvědomil, že spíše lidem kolem sebe ubližuju, než abych je chránil."

Jenny vzlykala dál. Remi vedle ní tiše seděl a opakoval tiché omluvy. Bylo mu jasné, že kdyby nebyli v cizím městě a na hotelu, utekla by od něj co nejdál. Remi už ale nechtěl čekat na dobu, až se vrátí domů.

Takže zbytek jejich výletu s ním Jenny nepromluvila. Když přijeli domů, zabouchla se v ložnici a Remi ji téměř tři dny neviděl. Šel osobně za jejím tátou a omluvil se. Šel za svými rodiči a vysvětlil jim situaci s Jenny. Řekl jim, že jim celý život lhal. Přitahovali ho kluci. Taková byla pravda. A nemohl s tím nic dělat.

Takže rodiče s ním taky přestali mluvit. Remi si sbalil zatím to nejnutnější a opustil jejich byt, který si koupili a spláceli ho na hypotéku. V tomhle měl Remi alespoň jasno - když už Jenny takhle ublížil, tu hypotéku doplatí. A byt jí nechá. Bylo to to nejmenší, co pro ni mohl udělat, protože jí zahodil tolik let života.

Přespával na sedačce u Niny a Vanessy. Ty stále byly spolu, bydlely spolu a natozdíl od Remiho neřešily, když se někdo divil, že dvě takto dospělé samotné ženy bydlí spolu.

"Myslel jsem, jak všechny zachraňuju," řekl jim, sotva mu otevřely dveře. "Ale všem jsem zkazil životy. Včetně sebe."

Taky jim musel vysvětlit, co se stalo. Nejprve mu to s Elliotem ani nevěřily. Když domluvil, kupodivu mu ani pro dobrý pocit Nona neřekla já ti to říkala.

Začal si pomalu hledat novou práci, protože stále pracoval ve firmě strýčka Jenny. Nemohl už více snést to, jak se tam na něj dívali.

Během měsíce se mu tak obrátil život vzhůru nohama. Stalo se přesně to, čeho se vždycky tak bál. A mohl si za to sám.

Bylo to pro něj těžké období. Byl na tom psychicky hůř, než tehdy po odjezdu Elliota. Když si myslel, úže ho odřízl. To byli ještě teoreticky kluci, vysokoškoláci, kteří neměli velké zodpovědnosti.

Ted byl Remi dospělý. Měl zodpovědnosti, měl lidi, kterým měl být oporou, ne jim takto podkopnout nohy. Tak moc si přál, aby mohl vrátit čas. Aby na tom prvním rande opravdu Jenny řekl, že to nepůjde. Aby to ukončil dřív. Aby nevyužil Elliota na tu jednu noc a nepodvedl tak Jenny. Bylo už ale sakra pozdě.

Byla to taky část jeho života, kdy si několikrát pomyslel, že nemá přece cenu pokračovat. Vanessa s Ninou ho neustále kontrolovaly, jako by si opravdu měl vzít život každou chvíli. Ale nemohl. Minimálně ne dokud se neomluví ještě Elliotovi. Dlužil mu to také.

Remi si našel dvě práce a do toho se snažil tu a tam prodat nějaké své umění. Platil nájem svého nového malého bytu, splácel hypotéku toho Jenny. Nebylo to nejlehčí, ale zvládal. Nic jiného mu ani nezbývalo, musel si odpykat své činy.

Na jeho dvacáté sedmé narozeniny se zúčastnil městské charitativní akce. Věnoval do ní svou krajinomalbu, výhled na město z kopce na jihu. Nečekal, že se vydraží za moc, nebyl nijak známý, ale řekl si, že pro nějakého pamětníka by to mohl být pěkný obraz. Sám charitu pak podpořil koupí pár menších věciček. Na aukci vlastního obrazu ale nezůstal.

O dva dny později mu přišel do schránky dopis. Byly v něm dva papíry. Prvním byl seznam všech pěti obrazů, které se dražily, a jejich cena, za kterou se prodaly. Zatímco ostatní byly kolem sta až dvě stě liber, jeho se prodal za pět set.

Začal číst druhý papír. Bylo to potvrzení o prodání obrazu a věnování výtěžku charitě. Nový majitel - Elliot Quinn.

Remi zamrzl. Elliot tam byl. Znamenalo to, že už je trvale zpátky v Anglii? Viděl ho vůbec Elliot? Jestli jo, nejspíš si myslel, že už je ženatý. Že už možná založil rodinu.

Nebyla to pravda. Ale nevěděl, jestli chtěl, aby Elliot pravdu znal.

O dva dny později mu přišel do schránky další dopis. Elliotovo písmo už nebylo tak úhledné, jako kdysi. Bylo to krátké psaní.

Opožděně všechno nejlepší, Remi. Získat tvou adresu bylo dražší, než jsem si myslel. -E

Musel se zasmát. Koupí obrazu musel Elliot získat i jeho kontaktní informace - to Remi napsal jen adresu. Pole s telefonním číslem k němu domů schválně nechal volné. Nepotřeboval telefonáty od cizích lidí, kteří si jeho obraz koupili.

Elliot ale cizí nebyl. Ani zdaleka. A na chvíli toho zalitoval.

Ten den také Elliot představil světu novou sochu. Byly to dvě mužské ruce, prsty propletené. V intenzitě toho stisku bylo něco naléhavého. Jmenovala se Potřebuju nové vzpomínky, a Remi byl jediný člověk na světě, který tomu názvu rozuměl. Elliot ho volal.

⁕ ⁕ ⁕

UŽ FAKT KONČÍM NAZDAR JDU SPÁT PROTOŽE O PŮL NOCI VSTÁVÁM

ale jako,,, help, já to psaní miluju.

anyway, remi je pěknej mess co? :D taky si to zaslouží sksjsl. ale tak chtěla jsem ukázat, že nikdo není dokonalý :]