Remi následoval Elliota.

Když na výstavu přišel, nečekal, že by ho tam potkal. Myslel si, že byl jen na otevření své výstavy. Co tam dělal více než týden po tom?

Naprosto ho zamrazilo, když ho uviděl. To jak mu téměř zašeptal do ucha jsi to ty. Nevěděl, jestli má první zpracovávat fakt, že na jeho nejslavnější soše byl zobrazen on sám, nebo to, že Elliot se před ním objevil. Promluvil s ním.

A Remi mu představil jeho snoubenku.

Tím to celé trochu zabil. Požádal Jenny o ruku před dvěma měsíci, kdy už opravdu nezvládal tlak jejich rodin. A takhle to dopadlo.

Elliot stál před ním jako solný sloup, než se otočil na Jenny a zeptal se jí, jestli by si mohl Remiho na chvíli půjčit, protože potřeboval názor jiného umělce na něco. Jenny se zachechtala a pustila Remiho.

A tak šel teď za Elliotem, kdo ví kam. Nevěděl, jak bude reagovat nebo o čem budou mluvit. Byl momentálně strašně moc zmatený a jeho hlava doslova nezpracovávala, že Elliot je po čtyřech letech reálně před ním.

Elliot ho zavedl někam, kde by Remi nejspíš nikdy přístup neměl. Ocitli se sami v místnosti, která vypadala jako nějaká luxusní jídelna. Elliot se opřel o stůl, zatímco Remi zůstal nervózně stát u dveří.

"Jak se máš?" zeptal se ho.

Remi nasucho polkl. "Já? Dob-"

"Upřímně," přerušil ho Elliot a zvedl k němu pohled. Bylo to reálné. Elliot byl přímo před ním a díval se na něj. A stačilo mu pár sekund, aby poznal, jak nešťastný Remi je. "Řekni mi naprosto upřímně, jak se cítíš. Prosím."

"Nechci od tebe nějaké lekce," zavrtěl hlavou Remi. "Jsem v životě tam, kde jsem plánoval být od začátku. Je jedno, jak se cítím."

Elliot sebou cukl, jako by chtěl k Remimu natáhnout ruku, ale zastavil se. "Nemělo by ti to být jedno. Myslel jsem, že ti to, jak jsme byli spolu, otevřelo trochu oči. Že můžeš být šťastný."

Remi zatnul ruce v pěst. "Nemluv o nás!" štěkl po něm. "Nemluv o nás, když jsi odjel. Nedávej mi tady životní lekce. Očividně jsem pro tebe nikdy nic neznamenal, jak si řekl v tom rozhovoru."

Elliot si povzdechl. "Řekl jsem to takhle, protože kdybych řekl pravdu, kdybych řekl, že jsem měl tebe, asi bych se tam na místě rozbrečel. Jsou to více než čtyři roky a já se furt cítím, jako by to bylo včera."

"Zapomněl jsi na mě. Tak mi to alespoň přišlo. Nenapsal jsi. Když ses proslavil, nikdy jsi nemluvil o tom, žes někoho miloval. Ale slíbil jsi mi, že na mě nikdy nezapomeneš," řekl tiše. "Musel jsi vědět, že ty rozhovory vidím. Že čtu vše, co jsi řekl. Bylo ti to vše úplně jedno. Narozdíl ode mě jsi měl prostředky mě kontaktovat. Měl jsi peníze na to připlout zpátky. Ale víš co? Je to jedno. Stěží si pamatuju naši poslední pusu. A tak by to asi mělo zůstat."

Elliot hleděl do země. Nepatrně si hrál s vlastními prsty. "Babiččina mikina," zamumlal.

"Cože?" zeptal se Remi. Skoro mu nerozuměl, a tak se o krok přiblížil.

"Měl jsi na sobě tu velkou mikinu, co ti dala babička. A tepláky. Přijel si na kole, bylo po jedenácté večer, čtrnáctého července. Já se chystal za tebou. Rozběhl ses, objal jsi mě, až jsme skoro spadli. Hodně jsme brečeli. To byla naše poslední pusa. Takže si mysli, co chceš, ale já nezapomněl. Na nic. Jen bylo těžké na tebe neustále myslet, tak jsem to jen dusil v sobě. V čemž mi fakt, že jsi mi neposlal jediný dopis, asi i pomohl."

Remi zamrzl na místě. Nejprve z toho, jak moc do detailu si Elliot pamatoval jejich poslední pusu. A pak z toho, že mu nenapsal jediný dopis. Vážně si to dovolil říct?

"Psal jsem ti dva dopisy," sykl, "které jsi rozhodl ignorovat. Šel jsem za tvým tátou, než za tebou jel, s jedinou prosbou. Ať mi ještě jednou napíšeš. Taky jsi to očividně ignoroval."

Elliot k němu překvapeně vzhlédl. Byl očividně zmatený. "Nic mi nepřišlo, Remi."

Remi začal vrtět hlavou. "Nehraj si se mnou, Elliote. Už to dost bolelo předtím."

"Ne, Remi, vážně. Nic mi nepřišlo."

Remi nesnášel ten fakt, že i po tolika letech se zas Elliot tolik nezměnil. Že v tu chvíli zkrátka viděl na jeho očích, že nelže. Opravdu neměl tušení o nějakých dopisech.

"Posílal jsem ti dva dopisy. McKinley Ave, číslo sto sedmdesát-"

Elliot zavrtěl hlavou. "McHimley. Ne McKinley. Ulice McKinley je na druhé straně města."

Řekl to tak potichu, že ho sotva Remi slyšel. Ale uslyšel ho. Uslyšel, že jediným důvodem, proč Elliotovi nedošly dopisy, byla špatně napsaná adresa.

Nevydržel to. Do očí se mu nahrnuly slzy. "Děláš si srandu, že jo," špitl. "Řekni mi, že si děláš srandu."

Elliot opět jen zavrtěl hlavou. "Nevím, jestli jsem ti ji já napsal špatně nebo ty sis ji špatně opsal-"

"Chápeš co to znamená?!" přerušil ho s křikem Remi. "Myslel jsem, že mě ignoruješ. Že jsi mě odřízl. Že ti bylo naprosto jedno, jak se asi cítím. Rodiče mi dohodili holku. A jediný důvod, proč si s ní začal, byla myšlenka, že už tě stejně vůbec nezajímám! Otevřel jsi mi oči, vážně jo, ale tímhle je zase zavřel!"

Elliotovy oči se taky zaplnily slzami. "Nekřič na mě!" řekl v klidu. Tedy, v klidu v rámci možností. "To ty jsi odřízl mě! Přesně jak si to řekla tátovi!"

Kámen úrazu. Elliotův otec.

V Remim jakoby přepnulo. "Co ti řekl táta?"

Seděli tam asi dalších deset minut, než přišli na to, co se vlastně stalo. Remimu přišel první Elliotův dopis. Elliotovi odpověď už kvůli špatné adrese ne. Druhý Elliotův dopis už Remimu nedošel. Provizorně? Ztratil se. To se v té době stávalo docela často. Druhý dopis od Remiho kvůli adrese taky samozřejmě nedošel. A jejich příběhy se setkaly v jednom okamžiku. V okamžiku odjezdu Elliotova otce do Ameriky.

"Já že jsem mu řekl, že tě chci odříznout? Ať ti to vyřídí?" zeptal se vyděšeně Remi.

"To mi přesně řekl," zašeptal Elliot. "Hned, jak přijel."

Remi se musel otočit, aby Elliot neviděl, jak se hroutí. Celou dobu si myslel, že ho Elliot nemiluje, že ho prostě vymazal ze svého života. A celou dobu za tím stála jen špatně napsaná adresa a nejspíš Elliotův otec? Nic z toho nebyla Elliotova chyba? Ani jeho samotného?

Remi začal chodit s holkou. Už tři roky trpěl ve vztahu s holkou, zasnoubil se. Vše pod vědomím, že dělá své rodiče šťastné, což už bylo to jediné, co ho zajímalo, když byl Elliot z jeho života kompletně pryč.

Nejprve na zádech ucítil Elliotovu ruku. "Remi," řekl jemně. Když se Remi nehýbal, Elliot si stoupl, přešel před něj a dřepl si. "Remi," zopakoval, ale jeho hlas se zlomil.

Nezvládal to. Chtěl raději umřít na místě, než cítit všechny ty emoce najednou. Smutek. Vztek. Zmatení.

Lásku.

Lásku, protože Elliot byl u něj. Držel ho za ruku, stíral mu slzy z tváře a nakonec, nakonec ho taky držel v objetí.

A o pár místností vedle stála jeho snoubenka.

"Já v hloubi tušil, že bys mi to neudělal," zašeptal Elliot.

Remi mu omotal ruce kolem pasu. "Mně to taky přišlo divný. Ale tak to prostě bylo."

Cítil se tak chvíli jako za starých časů. Kdy bylo všechno v pořádku. Po tak dlouhé době objímal Elliota a bylo to jiné, než objímat Jenny. Jestli někdy uvažoval nad tím, že možná přece jen k Jenny cítí něco víc, než povinnost dělat ji šťastnou, tahle chvíle s Elliotem ho rychle vyvedla z omylu.

Čtyři roky a nic se nezměnilo. Pořád mu bilo srdce jako o závod, když ho objal. Pořád jejich těla do sebe zapadala jako skládačka. Pořád miloval ho a jen ho.

Pořád cítil motýlky v břiše, když ucítil Elliotovy rty na svých.

Protože to se v tu chvíli taky stalo. Elliot spojil jejich rty a i když Remi věděl, že nesmí, že na něj někde sama čeká Jenny, polibek mu opětoval.

Ale jen na pár sekund. Tohle bylo špatně. Museli se vrátit do reality, která byla sice krutá, ale byla to realita. A Elliot byl vždy spíše jen jeho sen, ne?

Odtrhl se od něj. "Jsem zasnoubený. Tohle na tomto faktu nic nemění," řekl tiše.

"Nejsi šťastný."

"Nejsem. Ale všichni kolem mě jo."

"Jak dlouho jsi v Londýně? Nebo tady bydlíš?"

"Jsme tu jen na pár dní. Pak jedeme domů," odpověděl Remi.

Elliot si stouply a prohledal celou místnost, než našel kousek papírku a tužku. Naškrábal na něj něco a podal to Remimu. "Tady jsem ubytovaný. Dneska si promluvím s tátou a zítra se stav. Zjistíme, co se stalo."

"Ale Jenny-"

"Já vím, že máš Jenny," přerušil ho Elliot s bolestí v hlase. "Ale myslím, že si zasloužíme oba vědět pravdu. Špatně napsaná adresa není to jediné, co se stalo. Copak tě to nezajímá?"

Remi mlčel. Zajímalo ho to. Zajímalo ho, proč se k nim Arthur Quinn otočil zády, když je celý jejich vztah podporoval.

"Budu tam," řekl nakonec. "Ale Elliote-"

"Vím, že nemám od tebe nic očekávat," vyrušil ho. A zase nasadil ten smutný poloúsměv. "Přece jen tě znám nejlíp. Takže vím, že v tomto pomyslném souboji Jenny nebo já vyhrává Jenny."

Elliot věděl, že je nešťastný. Věděl, že kdyby byl odvážnější, nezajímal se tolik o společnost, vybral by si jeho. Ale respektoval to.

Remi nepatrně přikývl. Pak se otočil a dal se k odchodu.

"A Remi?"

Otočil se. Elliot si skousl ret. "Asi bys měl vědět, že se vracím. V lednu jedu na chvíli ještě zpátky do Ameriky, ale pak se vracím domů."

Samozřejmě. Elliotův úspěch už nebyl vázán na západ. Mohl tvořit z jakéhokoliv kouta světa.

"Byl bych asi raději, kdybych to nevěděl," odpověděl. Pak se vrátil k Jenny, na kterou se už nedokázal podívat stejně jako předtím.

⁕ ⁕ ⁕

ŤRI KAPITOLY DNESKA. ZABTE MĚ NĚKDO

ale haha :D  zitra zkusim ještě jednu :D