Když se po čtyřech a půl letech Elliot vracel do jeho rodné Anglie, byl to zvláštní pocit.

Už jen z toho důvodu, že nečekal, že to bude tak dlouho. Myslel si, že se po těch dvou letech v Americe vrátí. 

Jak asi vypadala Amelia? Jak moc vyrostla? Nevěděl, jestli bylo vůbec psychicky možné se na jejich opětovné shledání připravit. 

A samozřejmě ho napadl také Remi. Nevěděl o něm vůbec nic. Živil se uměním? Měl někoho, vedle koho každý večer usínal? Byl šťastný?

Když viděl Elliot seznam galerií, které měly zájem o jeho výstavu, viděl jak Remiho rodné město, tak i město, ve kterém studoval. On do toho kecat stejně nemohl. Jeho agent se o vše postaral, a tak právě byl na cestě do Londýna, aby byl osobně na otevření jeho největší výstavy, která po třech měsících pak měla putovat vždy po měsíci do dalších tří měst - včetně města, kde studoval.

Kde potkal Remiho. Kde se poprvé a naposledy zamiloval. 

Dal si v Anglii měsíc, než se měl v plánu zase na chvíli vrátit do Ameriky. Musel si zařídit pár věcí. A čím více se blížili evropskému kontinentu, tím nervóznější byl. Věděl, že je téměř nemožné, aby potkal Remiho, ale stejně nad tím nepřestal přemýšlet. Měl by radost, kdyby ho uviděl? Těžko říct. Remi ho odřízl. 

Do Londýna dorazil dva dny před oficiálním otevřením jeho výstavy, která se opatrně stěhovala z Ameriky už týdny. Co ale odmítl, bylo vystavovat v Národní galerii. Neměl na to místo dobré vzpomínky vzhledem k tomu, že tam poprvé po dlouhé době potkal Michaela. I tak ale vystavoval na prestižním místě - galerie Britain byl také jedna z nejlepších. 

"Jsi připravený?" zeptal se ho otec v den výstavy. Elliot stál před zrcadlem v jejich hotelovém pokoji, který si pronajali, aby to měli ke galerii blíž. Na sobě měl černé kalhoty a volnou bílou košili. Odmítal sako. Takhle se cítil dobře.

"Jo," řekl jednoduše. Stejně by jeho táta nic neudělal, i kdyby řekl ne. 

"A... pozval jsi někoho? Očekáváš někoho?"

Uchechtl se. "Víš, že jsem moc přátel tady neměl."

"Remi a jeho kamarádi?" zeptal se potichu. Jakoby se bál odpovědi.

Elliotova nálada se hned zhoršila. Uvítal by na výstavě Ninu, Vanessu i Scotta. Uvítal by i Remiho, i přes to, co se stalo. Nikoho ale nepozval, nikomu nepsal. 

Zavrtěl hlavou. "Ne," špitl a pobral si zbytek věcí. Byl čas jet do galerie. 

Anglie ho přivítala s otevřenou náručí. Elliot pokřtil jeho výstavu s nejvyššími představiteli státu a byla to show pro celé město. Sám si vlastně ani neuvědomoval, co se to dělo. Že je to on, koho oslavují. Že to o jeho práce se praly galerie celé země. 

Jeho původní plán bylo zůstat v galerii ten den, co se výstava otevřela, a pak si prostě hledět svého. Proto nevěděl, proč se na druhý den probudil, oblékl a našel se opět v galerii. Třetí den také. Ten čtvrtý vynechal, ale jen proto, aby se tam objevil ten pátý.

Vnitřně to ale tušil. Čekal, jestli se náhodou neobjeví Remi. 

A nastal šestý den, ale Remi stále nikdo. Místo toho se v galerii objevila jiná známá tvář.

Elliot k němu nenuceně došel, zatímco se díval na jeho nejslavnější sochu. Šlo o tu, na které pracoval dva roky, jeho tělo zamotané s Remim. Akorát zas tolik nešlo poznat, kdo to je. Zatímco Elliotův obličej byl jasně definovaný, Remiho nešel vidět. Šel poznat jen podle znaménka za uchem, které Remi doopravdy měl.

"Víš, klidně bych tě mohl nechat odsud vykopnout," promluvil.

Michael se na něj překvapeně otočil. Elliot už se ho tolik nebál, i když ho jistá úzkost pohltila. Byl slavný, vážený, Michael si na něj troufnout nemohl. Navíc to bylo už skoro sedm let od toho, co jejich vztah skončil, šest od toho, co ho naposledy viděl. A jistým způsobem mu ten čas prospěl, i když stále si byl jistý, že kdyby na něj někdo někdy vztáhl ruku (což se pár lidí pokoušelo od toho, co vyšel se svou sexualitou ven), stále by to mělo na něj spíše psychický dopad a navrácené trauma.

"Elliote," oslovil ho Michael. "Nečekal jsem tě tady. Jinak bych samozřejmě nepřišel."

"To ti nevěřím, ale dobře."

Stáli vedle sebe nějakou chvíli v tichu. Elliota uklidňovalo, že v místnosti byli hned dva členové ochranky a oba měli oči na něm. 

"Dokázal jsi to," promluvil nakonec Michael. "Podívej se na sebe."

"Dívám. A jistým způsobem jsem na sebe pyšný," odpověděl. Pak se k němu otočil. "Stále jsem ti neodpustil. Stále nechci, aby ses ke mně přibližoval. A to, že jsem momentálně, kdo jsem, na tom nic nemění. Jen chci, abychom si to ujistili."

Michael odvrátil zrak a oddechl si. "Tak tak jsem se vyhnul vazbě," řekl. "Poučil jsem se. Věř mi, že už nic nezkusím."

"Zase. Nevěřím ti. Už nikdy nebudu. Ale zajímalo by mě," Elliot se k němu přiblížil. "Byli po mně další? Ublížil si někomu dalšímu?"

Michael se sklopeným pohledem nepromluvil. Elliot si odfrkl. "To jsem si mohl myslet." 

Odešel od něj pryč. Když procházel kolem ochranky, řekl jim, ať Michaela vyvedou.

Potřeboval to. Potřeboval se mu postavit mezi čtyřma očima a ukázat mu, že ho nakonec nezlomil. A cítil se hned lépe.

Než pak znovu přišel do galerie, dal si dva dny pauzu. Byl víkend a jeho máma i s Amelií přijely do Londýna za ním a otcem. V pondělí je Elliot provedl svou výstavou. Amelia nebyla ani trochu umělecky založená, za což mohl nejspíš fakt, že vyrůstala bez táty. Elliot ztratil veškeré pouto, které k sobě měli. Byli jak dva cizinci, ne sourozenci.

V úterý pak šel do galerie opět sám. Vždy sedával v rohu za pultem, kde se prodávaly nějaké maličkosti a kde si ho téměř nikdo nevšímal. Sledoval reakce lidí na jeho práce a tak ho to bavilo. 

A právě úterý byl ten den, kdy přišel Remi.

Už to ani neočekával. Už si téměř začínal myslet, že se Remi odstěhoval někam úplně na sever, kde se dal na život osamělého pastevce, který nevychází mezi civilizaci. 

Ale najednou tu byl. Samozřejmě vypadal o něco starší, než co se viděli naposledy. Když se viděli naposledy, Elliot ho líbal a objímal, díval se mu do očí tak dlouho, aby si byl jistý, že je nikdy nezapomene. Teď měl lehké strniště a na sobě vínovou košili. Elliot se tak ztratil při pohledu na něj, že téměř zapomněl i dýchat. Remi byl tady. Remi se přišel podívat na jeho výstavu. 

Začalo mu bít srdce jako o závod. Najednou veškerá statečnost zmizela. Co by mu měl vůbec říct? On byl ta oběť. To Remi odříznul ho. Nemohl za ním jen tak přijít a ztropit scénu, jak ho stále miluje. 

Ale jeho nohy už ho k němu vedly. 

Remi stál na tom stejném místě, jako pár dní dopředu Michael. U jeho nejslavnější sochy. U sochy, ve které byli vytesání oni dva. Byla sice za sklem, ale když už byl od něj jen na délku jednoho většího kroku, Remi se nakláněl tak, jakoby nevěřil tomu, co vidí za svým uchem.

"Jsi to ty," promluvil Elliot a Remi téměř nadskočil. 

Otočil se na něj.

Jejich pohledy se setkaly.

Elliot ho tak uviděl poprvé za více než čtyři roky.

A uvědomil si, že ano, stále toho kluka miluje. 

Remi naprázdno otevřel pusu. Elliot se pousmál. Pamatoval si, jak Remi jeho úsměvy miloval. A i když v sobě cítil, že by neměl mít takovou radost, že Remiho vidí, že ho přece odřízl, byl to první upřímný úsměv za hodně dlouhou dobu.

Upřímně? Chtělo se mu brečet. Štěstím.

"Na záchodě normálně neměli mýdlo!" ozval se cizí hlas až nepříjemně blízko. "Zlato, máš ty vlhčené ubrousky?"

Kolem Elliota prošla dívka. Zastavila se u Remiho. Podívala se na něj velkýma modrýma očima, než se mu obmotala kolem paže. "Máš?"

Zlato. Elliotovi v hlavě ta slova rezonovala jako kostelní zvony.

Remi si odkašlal. "Jenny? Tohle je Elliot Quinn. Autor téhle výstavy. Elliote? Jenny. Má snoubenka."

Elliotovi se zatřásla půda pod nohama. Bylo to jako dostat šípem do srdce. A v tu chvíli jeho oko opustila jedna jediná slza. Nevěděl, jestli byla pro něj, pro Remiho nebo pro fakt, že si Remi takhle zkazil život. Že nezůstal upřímný sám sobě. 

Doopravdy ale věděl, že ta slza byla pro ně pro oba. 

⁕ ⁕ ⁕

...

well

to je přesně ta kapitola, se kterou bych vás nechala týden bez pokračování. tak se modlete, ať zítra ještě něco napíšu. jednu nebo dvě.

ily :D