Remi stál v rohu galerie a snažil se předstírat, že se dívá na jednu z Elliotových soch, přitom ale sledoval Elliote s Nicem. Elliot ho provázel galerií a komentoval jednotlivá díla. Remiho štvalo, jak z Nicova obličeje nemohl nic vyčíst, ten muž si dával záležet na tom, jak vystupoval.

"Za chvíli půjdeme, půjdeš s námi?" zeptala se ho Nina, ale Remi ta slova vůbec nezaznamenal. Šťouchla do něj. "Slyšíš? Půjdeme za chvíli, nechceš jít taky? Myslím, že ti nedělá nejlíp, jak je tady jen sleduješ. Navíc, vypadáš děsivě."

Remi si povzdechl a otočil se ke svým přátelům. "Jestli jen počkáme, až Elliot vše okomentuje, půjdu s vámi. Jen bych s ním chtěl prohodit pár slov, než se zase bude muset věnovat Nicovi do konce dne."

Vanessa pokrčila rameny a vydala se do bufetu, že to si teda dá ještě jeden drink, a stáhla s sebou i Scotta. Remi se vrátil ke sledování Elliota.

"Bude to vědět dneska?" zeptala se Nina. "Nebo na konci týdne, až uvidí všechny absolventy?"

Remi pokrčil rameny. "Nevíme. Třeba sem ani nejel s úmyslem tady někoho odchytit. Třeba ho Elliot zaujme natolik, že mu to místo nabídne hned. Možná na konci týdne. Nic nevíme."

"A stejně z toho oba tolik šílíte."

"Protože on na to má. Vím, že umění tolik nerozumíš, ale věř mi. Nepřeháním, když ti řeknu, že je jeden z nejlepších umělců, které jsem kdy potkal."

Nina ho jemně pohladila po zádech. Nejspíš ho to mělo uklidnit, ale v tu chvíli se nemohlo stát snad nic, co by ho uklidnilo. Ještě pár minut Elliota sledoval, než šlo vidět, že prohlídka skončila. Remi nezaváhal a vydal se k němu. Elliot se zrovna otočil směrem pryč od Nica a dle jeho reakce chtěl pohledem vyhledat Remiho. Ten už byl ale u něj.

"Tak co?"

"Nemám tušení. Chce si to projít ještě jednou sám. Bože, jsem nervózní."

Tato slova Remimu moc klidu nepřidala. "Jsem si jistý, že jsi udělal ten nejlepší dojem," řekl přesto. Chtěl Elliotovi vyjádřit podporu. Zasloužil si to.

Elliot si skousl si ret a podíval se někam za Remiho. Vyhýbal se jeho očnímu kontaktu. "Začal se mě vyptávat na tu školu. Jestli o ní vím. Jestli vím, jak se vybírají lidé. Mluvil o tom, že už má dva potencionální kandidáty. Nenaznačil ale nic, že by třeba zvažoval mě. Bylo to jakoby mi chtěl naznačit že jo, jsi dobrej, ale už mám někoho jiného."

Remi tu konverzaci samozřejmě neslyšel, ale spíše by to pochopil tak, že mu chtěl Nico naznačit pravý opak. Že ho zvažuje i přes dva potencionální kandidáty. Nic o tom ale v tu chvíli neřekl.

Neřekl na to nic. Do místnosti se vrátili Vanessa se Scottem, a tak byl čas jít. "Půjdu s ostatními, nevadí?" zeptal se.

Elliot zavrtěl hlavou. "Stejně se budu muset věnovat Nicovi."

"Kdy se uvidíme?"

"Můžu přijet po výstavě k tobě? Končí to tady v šest,  v sedm bych mohl být u tebe."

"Nebude to tvému tátovi vadit? Že po pro tebe tak důležité události budeš zase se mnou?"

"Táta má teď milion dalších starostí i kolem dalších absolventů. Pravděpodobně stejně nebude mít čas na to, aby si se mnou sedl a popovídali bychom si o dnešku," uchechtl se.

Remi se pousmál. "Tak jo. V sedm tě čekám."

"Tak jo," zopakoval Elliot. Normálně by se políbili nebo se objali, teď se ale jen Remi rozešel pryč, i když ho samozřejmě ovládl pocit, že něco chybělo. Celou cestu na byt nebyl svůj. Co když Elliot přijde s tím, že to místo má? Co když se dneškem všechno pokazí?

Jakmile přijeli na byt, Nina udělala oběd. Po obědě se Remi zavřel v pokoji a snažil se kreslit. Měl by se učit, začalo mu zkouškové, ale nezvládl normálně přemýšlet, natož aby se učil. Kolem páté hodiny mu zaťukala na dveře Vanessa a nakoukla dovnitř. "Náhodou, Elliot přijede ještě dneska?"

"Jo. Proč?"

"Jdeme dělat s Ninou večeři. Jestli máme udělat i jemu." A dřív, než stihl Remi odpovědět, zabouchla dveře. Pousmál se. Miloval, jak jeho přátelé Elliota brali, jako by s nimi téměř bydlel a nevadil jim, když už přijel.

Taky si Remi poznamenal mentálně, že musí ráno udělat pro všechny snídani. Všichni pro všechny neustále vařili a on naposled udělal oběd skoro před dvěma týdny.

Kreslení mu nešlo. Když si přece jen vzal učebnici a přečetl jednu větu, hned ji zase zapomněl. Nedokázal se soustředit ani na čtení nějaké normální knihy.

Měl to být šťastný den. Jak pro Elliota, tak i pro něj. Jeho přítel absolvoval, už teď bylo jisté, že úspěšně a dostane vysoké skóre, když Remi viděl reakce ostatních posuzujících. Promoce byly vždy radost, ne? Tak proč nemohl cítit aspoň trochu radosti?

Přesně tři minuty před sedmou se bytem rozezněl zvonek. Bylo to poprvé, co Remi nevystřelil z postele, ale naopak zaváhal. Když pak svůj pokoj opustil, slyšel už Elliotův hlas na chodbě, jak se baví s Vanessou.

"Udělali jsme jídlo i tobě, chceš ho ohřát? Neberu ne jako odpověď."

Remi sledoval, jak se Elliot pousmál a řekl Vanesse, že až za chvilku. Jeho mysl se v tu chvíli úplně vrátila do prvních dvou týdnů jeho studia. Jak si okamžitě zamiloval Elliotovy úsměvy a úšklebky. Znal je zpaměti.

A tak hned věděl, že se něco stalo.

Stál opřený o stěnu v obýváku, odkud do chodby viděl. Jejich chodba nebyla zrovna velká, a tak se tam nechtěl motat s Elliotem a Vanessou.

Elliot si sundal sako a Vanessa se z chodby vypařila do kuchyně, kde právě po večeři umývala nádobí. Elliot došel k Remimu a beze slova ho políbil na přivítanou.

"Tak?" zeptal se Remi. "Nějaké novinky? Hodnocení?"

"Hodnocení bude na konci týdne, až porota projde všechny," odpověděl Elliot. Remi to samozřejmě věděl, a tak měl v tu chvíli podezření, že mu Elliot opravdu musí říct něco, co příjemné nebude.

"Myslel jsem hodnocení od Nica. Vím, že výsledky budou až na konci týdne," odpověděl tiše. Koutkem oka zahlédl Vanessu, jak po nich pokukuje. Nejspíš také vycítila, že se asi něco stalo.

"Nico si mě pak ještě jednou vyžádal," přikývl Elliot. "Šli jsme do kavárny. Chtěl se mnou mluvit o samotě."

"Tohle se mi nelíbí," zamumlal Remi.

Elliot sklopil pohled. A něco zamumlal.

"Cože?" zeptal se Remi. Vzal ho za bradu a zvedl mu hlavu. "Nerozuměl jsem ti."

"Nabídl mi to místo, Remi. A mám čas do konce týdne než odjede, abych mu řekl, jak jsem se rozhodl."

V kuchyni se něco roztříštilo a oba trhli hlavou. Vanessa stála s pohledem upřeným na nich, na zemi rozbitý hrníček. "Uhm, gratuluji?" řekla nejistě, když se jejich pohledy potkaly.

Remi si později naprosto nepamatoval, jak se v tu chvíli cítil. Co s ním ta informace udělala. Nejspíš to jeho hlava zkrátka nepobírala, přišlo mu, jako by mu Elliot řekl něco normálního, třeba jaký měl den ve škole.

Zpátky se opřel zády o zeď, pohled upřený na zem. "Ty jo," řekl nakonec. "Tohle je sakra velký. Nico de Vuego. Dva lidi z celého světa. A ty jsi jedním z nich." Vzhlédl k Elliotovi a pousmál se. "Musíme to oslavit. Panebože, gratuluju."

Nevypadal tak v pořádku, jak se snažil, aby vystupoval. Elliot ho chytil za ruku. "Remi..." vydechl. "Vím, že je to velký. Že si to zaslouží oslavu. Ale ty jsi můj přítel, víš, co to pro nás znamená. Nemusíš předstírat, že máš z toho radost."

A tak Remi nepředstíral. Do očí se mu nahrnuly slzy a Elliot ho objal. Neuvěřitelně se v něm praly emoce, protože samozřejmě byl za Elliota i rád, dokázal něco neuvěřitelného. Tohle byl sen každého sochaře. Ale jak Elliot sám řekl - byl jeho přítelem. A tahle nabídka znamenala, že se za několik týdnů rozdělí. Že se neuvidí roky. Že ho úplně ztratí.

Nina vykoukla z pokoje, nejspíš protože slyšela hlasy. Remi ještě zaznamenal, jak ji Vanessa zastavila a něco jí pošeptala, než zavřel oči a zavrtal hlavu do Elliotova objetí.

Elliot měl čas do pátku, aby se rozhodl, ale oba věděli, že do toho půjde. Byl by blázen, kdyby to odmítl.

A tak si Remi dovolil vypustit všechny ty emoce. Vanessa s Ninou je sice nechali o samotě, ale i tak se přesunuli k Remimu do pokoje. Elliot brečel taky.

Remi se posadil na kraj postele a vydechl. "Já jsem fakt rád, že jsi to místo dostal, ne že ne. Jen..."

"Já vím," odpověděl Elliot tiše. "Já vím."

Remi k němu zvedl pohled. Natáhl ruku. "Pojď sem," pobídl ho.

Elliot k němu došel. Remi vzal jeho ruku a dal mu lehký polibek na klouby prstů. Ruce, které si vysloužili místo na nejprestižnější škole sochařství na světě. Vzhlédl k němu. "Nezapomeň na mě, až tam budeš. Až budeš slavný. Až se další generace bude o tobě učit."

"Remi-" snažil se promluvit Elliot, ale zradily ho hned dvě věci - hlas i slzy.

Remi se musel i přes všechny ty slzy zasmát. Přitáhl si Elliota k sobě, znovu ho objal, znovu ho tiskl v náruči.

"Věděli jsme, že to není na furt," zašeptal. "Jen to končí dřív, než jsme si mysleli, no."

Elliot začal vrtět hlavou. "Já už to chtěl na furt."

"Jestli jen zvážíš to, že bys nikam nejel, asi tě kopnu," odpověděl Remi. Nedocházelo mu to. Nedocházelo, nedocházelo, nedocházelo.

Elliot se narovnal. Otřel slzy sobě, pak i Remimu. Spojil jejich rty. Byl to hodně mokrý polibek, jejich slzy se míchaly a způsobovaly slanost, ale oba to ignorovali. Remimu se jako vždy objevily motýlci v břiše, ale tentokrát to nebylo dobře. V tu chvílo mu to totiž došlo a přerušil jejich pusu kvůli novému návalu slz.

Natáhl ruku, aby zastavil Elliota od jakéhokoliv objetí nebo jiné formy utišení. "Budu v pohodě," řekl mezi vzlyky. "Jen to potřebuju ze sebe dostat."

"Nechám tě chvíli o samotě," zašeptal Elliot. "Myslím, že Vanessa neuklidila to, co se jí rozbilo, aby nám dala soukromí. Půjdu to uklidit."

Zvedl se a vyšel z pokoje ven. Vlastně se vrátil až za půl hodiny, zatímco Remi seděl na posteli a přemítal. Nepřijde jen o přítele. Přijde o svého nejlepšího kamaráda. O jeho vzor. O jeho splněný sem. Elliot pro něj znamenal tolik věcí.

Ten večer si dali společnou vanu, než si lehli do postele. Remi si vytvořil v hlavě takové pravidlo. Nemohl být na Elliota naštvaný, i když jeho odjezd do Amreiky způsobí jejich odloučení. Na jeho místě by udělal to samé. Proto se rozhodl spíše vyždímat každou sekundu, co s ním ještě měl. Proto ho objal, usnul s hlavou na jeho hrudi. Proto mu vyjádřil veškerou podporu.

I když to neuvěřitelně, ale neuvěřitelně bolelo.

⁕ ⁕ ⁕

uhhh, tohle je dlouhá kapitola
tady se nám to trochu podobá mr, co? :D to v plánu nebylo :D