Nico de Vuego.

Remi hleděl na jeho portrét ve své učebnici. Tak tohle je ten člověk, který mu nakonec Elliota sebere a Remi mu za to ještě poděkuje, protože pro Elliota to bude možnost, o které se mu doteď mohlo jen zdát.

Nechtěl dělat ukvapené závěry, ještě to místo nedostal a do jeho absolvování zbývaly ještě tři měsíce. Uvědomoval si ale, jak obrovskou šanci má. Elliot si to také sám uvědomoval. 

Možná to bylo dobře. Remi od začátku věděl, že nebudou spolu napořád. Bylo to sice jeho nejšťastnější období v životě, ale věděl, že nejpozději jeho vlastním absolvováním vysoké to skončí. Vrátí se domů. Bude dělat to, co se od něj očekávalo, aby potěšil svou rodinu. Byl jim neuvěřitelně vděčný za to, že ho nechali studovat umění, i když se jim to moc nelíbilo. Musel jim to po škole oplatit. 

Pokaždé, co Elliota viděl, mu poskočilo srdce. Jednoleté výročí spolu oslavili tak, že si zašli na večeři (což zas tak dobrý nápad nebyl, když se museli chovat jako nevinní kamarádi) a pak jeli k Elliotovi, protože měl prázdný celý dům. 

Až tam se Elliot rozhodl promluvit o jejich situaci. Poprvé od toho, co jim Elliotův otec oznámil, že Nico de Vuego přijede k nim do školy. "Remi?"

"Hm?"

"Víš, že jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo, že?"

Remi překvapeně vzhlédl. Byli v kuchyni, bylo skoro jedenáct večer a uvědomili si, že mají vlastně zase hlad, a tak si připravovali něco malého. "Děje se něco?" zeptal se.

Elliot si povzdechl. "To mi řekni ty. Vím, co tě neustále v hlavě straší. Je mi to jasný."

Remi sklopil opět pohled k napůl nakrájené paprice. Pokračoval v práci. Nevěděl, co říct, jak začít. Elliot krájel zase rajčata, ale v tu chvíli nůž odložil, přešel k Remimu. Zezadu ho objal, položil mu bradu na rameno a zavřel oči. 

"Nechci tě přemlouvat," zašeptal. "Nechci ti tady tvrdit, jak všechno bude v pořádku, když nevíme sami, co přijde. Je možný, že to místo dostanu. Je možný, že když ne, chytnu se někde jinde. Taky je ale tady ta možnost, že zkrátka zůstanu tady. Samozřejmě je možnost, že ty zase někam odjedeš příští rok po absolvování. Nevíme." Jeho stisk kolem Remiho pasu zesílil. Remimu se chtělo téměř brečet. "Ale co kdybychom na to ještě nemysleli? Dvacátý čtvrtý květen, to je ten den, kdy se můžeme začít strachovat." To bylo datum Elliotovy absolventské výstavy. 

Remi také odložil nůž a v Elliotově náruči se otočil. Jejich obličeje od sebe byly milimetry. "Nemůžu na to přestat jen tak myslet," přiznal se tiše. 

"Já vím. Ale zkus to, prosím. Nechci, aby ti pohled na mě způsoboval akorát to, že se budeš bát budoucnosti," odpověděl Elliot. A bylo to to nejpřesnější, co kdy řekl. Remi se bál budoucnosti, Elliot zase své minulosti. Pro ně oba by bylo nejlepší, kdyby zkrátka žili v přítomném okamžiku. A to se momentálně více dařilo Elliotovi, protože když byl tolik zaměstnaný svými absolventskými pracemi, téměř nestíhal myslet na Michaela. 

Remi se mu podíval zpříma do očí. "Pohled na tebe mi akorát způsobuje to, že si říkám, jaké mám štěstí," odpověděl a tím byla krize zažehnána. A taky přišli o druhou večeři, protože v moment, co Elliot spojil jejich rty, jejich myšlenky byly úplně někde jinde. 

Hned na druhý den doma si ho odchytila zase Vanessa. Posadila si ho na sedačku v obýváku, zamračila se na něj a začala: "Nina mi řekla, že s ní Elliot mluvil, že jste spolu mluvili o tom, co s vámi bude, a ty si zase hraješ na depresi."

"A tak se šíři pomluvy," zamumlal Remi a protočil očima. Neměl ale tušení, že Elliot mluvil s Ninou. Kdy to stihl?

Vanessa mu protočení očima oplatila. "Prd pomluvy. Znám tě. Dokážu si jasně představit, jak vaše konverzace probíhala."

"Tak ale tím pádem víš i o tom sochaří, ne? I kdybych neměl tak depresivní pohled na budoucnost, stejně nás rozdělí to, že Elliot odjede do Ameriky s tím sochařem."

"Pokud vím, ještě nevíte, koho si ten týpek vybere."

Remi se na ni otočil. "Viděla jsi někdy Elliotovy práce?" Viděla. Když měli minulý rok školní výstavu, byla na ní. "Je to jeden z těch nejvíce talentovaných lidí, které znám, a to neříkám jen proto, že je to můj přítel. Tady na té škole má nevětší šanci on."

"Tak to je jasný, když ten sochař přijede hlavně kvůli němu," mlaskla Vanessa. "Ale-"

"Cože?" přerušil ji Remi. "Jak jako kvůli němu?"

"Myslím tím to, jak ten přijede hlavně proto, že ho zaujaly dvě Elliotovy práce, když mu váš ředitel posílal absolventské práce. Teda nějak tak to byla, nevím, jak říkáš, tak se šíří drby, ale to mi Nina říkala, že jí Elliot řekl."

Remi nasucho polkl. Odvrátil pohled. Vanessa si jeho reakce všimla a zašeptala: "Tys to nevěděl..."

"Ne," řekl přiškrceně. "Víš co? Nechci to už řešit. Neustále to řeším s Elliotem, teď už i s tebou a vsadím se, že Nina je na mě taky připravená. Nevím, co ode mě chcete slyšet."

A s těmito slovy odešel. Nevylezl z pokoje až do dalšího rána, kdy musel opět do školy, udělal ale vše proto, aby se svým spolubydlícím vyhnul. Beztak to věděl už i Scott, když chodí s Elliotem občas na tenis. Všichni ví, jak je v depresi z toho, že pravděpodobně jedním nebo jiným způsobem přijde o přítele. 

Jenže další člověk, který se ho rozhodl o situaci komfrontovat, nebyl nikdo z jeho spolubydlících. Byl to Elliotův otec.

Arthur si ho odchytl v kampusu. Rozhlédl se kolem sebe a Remimu bylo jasné, že je mu jedno kdo je vidí, ale hlavně, aby je neviděl Elliot. "Elliot začíná až za hodinu, je nepravděpodobné, že by tady byl," řekl Remi nenuceně.

Arthur se zastavil pohledem na něm. "Dobře. Potřebuju s tebou mluvit."

"O Elliotovi? O Nicu de Vuegovi?""

Přikývl. "Jak to víš?"

"Všichni to teď se mnou řeší," pokrčil rameny. 

"Elliot má obrovské šance, aby se dostal na jeho školu. A byla by to možnost, která se neodmítá," začal bez váhání Arthur. Pravděpodobně si na Remiho vyhradil jen nějakých pět minut v jeho vytíženém rozvrhu, aby mu řekl o tom, co už Remi dávno věděl.

"Já vím," promluvil Remi dřív, než stihl Arthur pokračovat. "A vím, že by to byla i velká čest pro vás, pro školu. Že jestli to místo dostane, budete jen rád. A jestli se bojíte, že já bych ho od toho odrazoval, že bych se ho snažil přesvědčit, aby nikam neodjížděl, nemusíte se bát. Já ho jen podpořím. Jsem realista a vím, že v tomhle světě stejně spolu nemáme dlouhou budoucnost."

Nejspíš Arthura překvapil. Vlastně překvapil i sám sebe, ale už byl unavený z toho, jak neřešil nic jiného a to absolventská výstava byla až za tři měsíce. "To jsem se částečně chtěl ujistit, to ano," přitakal Arthur, "ale zároveň jsem ti chtěl říct, ať to nebereš tak, že váš vztah nepodporuju nebo že tě nemám rád. Hodně pro mého syna znamenáš a já to vidím. Vím proč. Hodně jsi mu pomohl a za to ti bude navždy vděčný nejen on, ale i já. A taky jsem ti chtěl říct to, že vím, jak to budete mít teď těžké, tím tuplem, pokud to místo dostane, ale jsou to dva roky, Remi. Nic není úplně zahozeno, pokud to sami nezahodíte. Třeba se znovu shledáte a já bych byl rád, kdyby jo."

"Ale-"

"Ještě počkej. Elliot si nebude nic nalhávat, je gay a já to respektuji," ztišil hlas. "Vím, že od něj nemůžu čekat ten normální život a věř mi, že mi trvalo, než jsem si na to zvykl. Ale ty, ještě k tomu, když jsi přišel po Michaelovi... Ani nevíš, jaký klid bych měl v duši, kdybych věděl, že je s tebou. Vím, že to jen tak nepůjde, ale chci, abys to věděl. A teď musím na schůzi."

Než se stihl Remi z jeho slov vzpamatovat, byl pryč. Zůstal stát jako solný sloup na místě s otevřenou pusou. Vážně mu teď otec jeho přítele řekl, že ho má rád? Že by si přál, aby i nadále byl po boku jeho syna?

Chtělo se mu brečet. Nejen, že ho to určitým způsobem dojalo, ale dolehlo na něj taky to, co mohli spolu mít, kdyby neexistoval Nico de Vuego. Kdyby se Remi tolik nebál toho, co by si myslela jeho rodina, kdyby přivedl domů kluka místo holky. Kdyby je nediskriminovala celá společnost jen proto, že milují. 

Doufal, že to místo Elliot dostane. Tak by alespoň Remi nemusel bojovat s tím, jak jejich vztah ukončit. Bylo by totiž vyřešeno. 

⁕ ⁕ ⁕

napadlo mě, jak napíšu určité věci v kapitolách, omg já se tak těším