Elliot byl vždy spíše samotářský typ.

Pro některé by to mohlo být překvapení, protože i když to vypadalo, že Elias měl hodně kamarádů, opak byl pravdou. Znal hodně lidí, v tom byl ten rozdíl.

Přátele neměl. Neměl je do té doby, než potkal Remiho a jeho spolubydlící.

Když byl u nich na bytě, pomáhal vařit Nině a vždy se u toho neuvěřitelně bavili. S Vanessou rozebíral nejrůznější kraviny a jelikož se středy často potkávali mimo školu na zastávce, jezdívali spolu. Se Scottem dokonce začal chodit tu a tam na tenis, když zjistil, že si rád občas rekreačně zahraje, i když to trvalo skoro třičtvrtě roku chození s Remim, aby se Scott kolem Elliota plně uvolnil.

Našel si nové kamarády, i když byli Remiho. A proto si to vzal jako další důvod, proč se udržet doma.

Byl umělec. Už zbývalo jen pět měsíců do jeho absolvování, přišlo mu, že nemá šanci stihnout vytvořit všechna absolventská díla a jako by to nestačilo, ještě měl přemýšlet o jeho budoucnosti?

Viděl, že to Remiho znervózňovalo. Věděl, že vymýšlel v hlavě ty nejhorší scénáře, jak Elliot odjede přes půlku světa, aby se mohl věnovat umění. Elliot nad tím jen mávl rukou se slovy, že zatím se nemá co strachovat, ale pravda byla taková, že sám se bál. Třeba jeho otec udělal to samé. Narodil se v Americe, přestěhoval ze za oceán kvůli kariéře.

Všechny tyhle myšlenky ho honily, když zařizoval svou absolventkou výstavu. Začal už v lednu, protože chtěl mít dobré prostory. Chtěl mít vše promyšlené do nejmenšího detailu. Každé postavení sochy nebo pověšení obrazu mělo mít svůj význam. A Remi z něj pomalu ale jistě šílel.

Trávili teď hodně času opět ve studiu, jelikož Elliot hodně pracoval na svých sochách (ovšem stále ne na těch, které měl rozdělané přes dva roky, ty stále stály nedokončeny). Remi ho sice více rozptyloval, než aby byl užitečný, ale Elliot i tak měl ve studiu raději. Něco na tom bylo, když ho Remi zezadu objal, dal mu pár krátkých polibků na krk a rameno a s našpulenými rty se dožadoval pozornosti. Něco bylo i na tom, když se Remi jednou zašpinil od sádry, se kterou Elliot pracoval, a dopadlo to tak, že se v ní téměř vyváleli a pak nadávali, když ji ze sebe nemohli dostat. Elliota tyto okamžiky motivovali. Motivovala ho láska k Remimu.

A nechtěl o to přijít. Proto ho vůbec nenadchla novina, kterou mu přišel otec říct jednoho dne do studia. "Hádej, koho se mi povedlo sehnat pro váš ročník jako porotce vašich absolventských prací."

Elliot i Remi vzhlédli. "Koho?" zeptal se Elliot.

"Nica de Vuega."

Nastalo ticho. To nejspíš Elliotův otec nečekal, jelikož Nico de Vuego byl jeden z největších velikánů současného sochařství. Bylo to umělec z Ameriky, který byl také proslulý svou soukromou sochařskou školou, kam si pečlivě vybíral absolventy sochařských škol po celém světě. Dva lidi. Dva lidi ročně.

Což znamenalo, že si klidně mohl někoho vybrat i z jejich ročníku. To byla jeho první myšlenka. To byla první myšlenka i Remiho.

"T-to je fakt skvělý," zakoktal nechtěně Elliot. "Wow, fakt jo."

Jeho táta vypadal zmateně. Od malička Elliot snil o tom, že jednoho dne si Nico de Vuego vybere právě ho, ale jeho otec se ho snažil do školy získat už pár let. Nikdy se to nepovedlo. Až do teď.

Arthur se dlouze na Elliota podíval. Pak trhl pohledem k Remimu. "Nechám vás o samotě. Jen jsem chtěl, abys to věděl." A s těmito slovy zmizel.

Elliot shlédl na Remiho. Ležel na zemi na břiše a kreslil uhlem do skicáku, zatímco Elliot seděl kousek od něj na stoličce a modeloval sochu.

"Wow," promluvil jako první Remi. "Nico de Vuego. To je velký."

"Jo..." vydechl Elliot.

Remi se posadil do tureckého sedu. "Tak vidíš. Furt jsi nevěděl co s budoucností, ale ta se ti teď sama přinesla na pozlaceném talíři."

Elliot svraštil obočí. "Co tím myslíš?"

"No tak, Elliote. Máš tak osmdesáti procentní pravděpodobnost, že si tě vybere. Jsi jeden z nejlepších studentů, co naše škola kdy měla."

Elliot stáhl rty do úzké linky. Věděl, že byl dobrý. Taky dost pracoval na tom, aby byl. Jeho práce získávaly nejlepší skóre na zkouškách. "Možná. Ale kolik uměleckých škol je po světě?"

Remi se pousmál. "S oborem sochařství? Víš, že zase tolik ne."

Věděl to. Jen v Anglii byly tyto školy jen dvě a mít dvě školy s oborem sochařství v jedné zemi bylo něco jako luxus.

"Remi-"

"Raději se opravdu snaž, tuhle šanci si nesmíš nechat proklouznout mezi prsty," přerušil ho a kývl k Elliotově soše. Na rtech mu pohrával povzbudivý úsměv, ale jeho oči se bály.

"Remi," zopakoval Elliot. "Nemysli na to. Mluvíš, jako bych to místo dostal."

"Já vím, protože chci abys ho dostal, přeju ti to. Panebože, víš jaké možnosti by se ti tím otevřely?"

Elliot si otřel ruce do kusu hadru a sesedl ze stoličky. Posadil se na zem do tureckého sedu naproti Remimu. "Vím, že pravděpodobně každý den už myslíš na to, co s námi bude, až odabsolvuju. Vidím, že se bojíš, že někam odejdu honit kariéru. Ale abych pravdu řekl, netuším, co chci. Netuším, jestli bych se chtěl odstěhovat do Ameriky, kdybych to místo dostal. I kdyby mi bylo nabídnuto, neznamená to, že bych ho vzal."

"Jen blázen by ho nevzal," namítnul Remi.

"Můžeme se o tomhle bavit někdy jindy? Třeba jestli mi to místo bude nabídnuto? Protože úplně nevidím, kam by tahle konverzace měla mířit," uchechtl se Elliot. Vzal Remiho ruce do svých a pevně je stiskl.

"Já jen-" začal Remi, ale zastavil se. Zhluboka se nadechl. Až pak se rozhodl pokračovat. "Víš, že my nejsme navždy. I když bych dal cokoliv za to, abychom byli. Šli jsme do tohoto s tím, že to prostě bude krásný, ale ne dlouhotrvající. A zkrátka už šílím z toho, že ten zlomový bod se blíží. A já nechci."

"Když nechceš, tak se to stát nemusí," zašeptal Elliot.

Remi k němu vzhlédl. "Jsem kluk. Ty jsi kluk. Tohle společnost zkrátka nezkousne. Moje rodina to taky nezkousne. Všichni kolem nás jsou homofobní. Pomalu ale jistě by nám kvůli tomu ničili životy. Kdybychom spolu měli budoucnost, nevím, třeba bychom spolu bydleli, musel bych lhát své rodině a to já nechci."

Elliota ta slova mohla ranit, ale znal Remiho. Věděl, proč byl jeho první přítel. Pro Remiho nebyla ta možnost žít s někým, koho miluje, ta správná, už od samého začátku. Pro něj bylo správné dělat to, co od něj ostatní očekávali. A Elliot se taky samozřejmě bál, bál by se, kdyby měl odhalit svou sexualitu, ale i tak doufal, že těch několik měsíců, co spolu byli, třeba změní Remimu názor.

"A sobě? Sobě lhát chceš?" zeptal se Elliot. "Chceš si najít nějakou holku, se kterou bys založil rodinu jen, abys byl společenský přijatelný, ale přitom trpět do konce života?" Nemyslel to zle. Jen chtěl Remimu otevřít oči.

Remi bez váhání zavrtěl hlavou. "Nechci. Ale zkrátka nežijeme v době, která by nám dovolila spolu žít. Třeba ta doba jednou přijde a já doufám, že jo."

"Ale my jsme jen ti správní lide, co se potkali ve špatnou dobu, co?" zašeptal Elliot.

"Jo," vydechl Remi.

Od toho dne o tom začal Elliot více přemýšlet. O Remiho největším strachu. Když to jednou vytáhl před Ninou, byla to konverzace na dvě hodiny, zatímco Remi spal u sebe v pokoji. Vysvětlila mu, že takový byl Remi odjakživa. Že jim dokonce řekl ne dlouho po tom, co jim oznámil jeho vztah s Elliotem, že už v tu chvíli se bojí, jak ho to bude bolet, až to mezi nimi skončí.

"Není jako já nebo Vanessa," řekla mu. "My jsme spolu už tři roky. Nemyslíme na to, co bude. Jenže Remi jo. Nemění to nic na tom, co k tobě cítí, ale zkrátka on nevidí jako možnost to, že byste byli spolu šťastně a navěky. Vidí to nejhorší. Bylo by to pro něj zkrátka moc těžké. Vždy mu neuvěřitelně záleželo na tom, jak ho ostatní lidé vnímají. Jsi jeho přítel, jeho splněný sen. Ale stále jenom sen, protože si myslí, že tento sen nemůže být realitou. Alespoň ne dlouhodobě."

Jsi jeho splněný sen, ale stále jenom sen. To byla ta slova, co se mu vryla do paměti.

Věděl, že má Remi v hloubi duše pravdu, ale sám si to připustit nechtěl.

Když se pak druhý den po tom, co se dozvěděl o přítomnosti de Vuega na jeho absolventské výstavě potkal s tátou v kuchyni, podal mu šálek kávy a povídá: "Ještě jsem ti zapomněl říct tohle. Poslal jsem mu fotografie nějakých prací všech absolventů. Zaujaly ho dvě tvé práce. Zvládl jsi to, Elliote. Dostal jsi nám Nica de Vuego do školy."

Elliotovi to ani zdaleka neudělalo takovou radost, jako by mělo.

⁕ ⁕ ⁕

👀