Latinský slovník byl už snad Remiho nejlepší kamarád. Život s jeho přítelem nebyl zrovna nejlehčí.

Seděl opět v knihovně. Opět v latinské sekci a koutkem oka pozoroval Tysona, který se nebezpečně pohyboval o pár regálů dál a doufal, že si ho nevšimne.

Postupně hledal všechna slova Elliotovy věty. Ten seděl vedle něj a potutelně se usmíval, jelikož se ho od včerejška snažil Remi přemluvit, ať mu slova přeloží. Na jednu stranu byl naštvaný, že mu to Elliot nechtěl říct, na druhou stranu mu ale ta škodolibost kouzlila úsměv na tváři a bylo mnohem lepší, než zamlklý Elliot, kterému čelil posledních několik dní.

"Snad nebo možná... Bůh... Ty... Chybí mi ještě jedno slovo. To jsi mě nazval Bohem nebo co?" zeptal se otráveně.

Elliot začal ťukat prsty o stůl v nějakém rytmu. "Ty jo, to ti řeknu příště. A dokonce tomu budeš konečně rozumět! Už ale přihořívá, neboj," zašeptal v odpověď.

"Jak ses vůbec naučil tak dobře latinsky?" zeptal se Remi. Uvědomil si totiž, že měl latinu s Elliotem spojenou takovým způsobem, jako by to byl jeho mateřský jazyk.

"Chodil jsem na soukromé lekce od svých patnácti. Ten jazyk mě fascinuje. A táta ho taky docela dobře ovládá, používali jsme to mezi sebou, abychom naštvali mámu."

Remi se pousmál. V tu chvíli ale našel poslední slovo, které mu chybělo. Podíval se na slovo poslat/seslat v knize a na všechna ostatní, co si napsal už dříve. A nějak z toho zformuloval větu. "Tebe m snad seslal Bůh," zamumlal.

Elliot ho s tím nejkrásnějším úsměvem na tváři poplácal na rameni a postavil se. "No vidíš, jak ti to jde."

"Kam jdeš?" sykl na něj Remi. Divil se, že už na ně nevletěla knihovnice, latinská sekce ani nebyla tak daleko od jejího pultíku.

"Na hodinu."

"Teď?"

"A kdy jindy? Začíná za deset minut."

"Ale-" odmlčel se. "Ale to nemůžeš!"

"Ne?"

"Ne po tom, co jsi mi právě řekl!"

"Teoreticky jsem ti to řekl už včera," našpulil pusu a opravdu se dal k odchodu. Kývl na knihovnici, kolem které procházel, ale dostal jen zamračení jako odpověď.

Remi rychle strčil slovník zpátky do police, kde ho vzal, shrábl všechny věci ze stolu do tašky a rozběhl se za Elliotem. Doběhl ho kousek za vstupem do knihovny, přesně tam, kde se také nacházeli záchody, a tak ho zkrátka popadl za zápěstí a vtáhl dovnitř. Všechny kabinky byly otevřené a u umyvadel se také nikdo nenacházel, a tak se zkrátka opřel o vchodové dveře, aby toalety znepřístupnil případným příchozím, a přitáhl si Elliota k sobě.

Jejich rty do sebe narazily a Elliot se rozesmál. Remimu tolik do smíchu nebylo, protože v tu chvíli pociťoval tolik emocí, že je prostě potřeboval ze sebe dostat. "Já tě tak moc miluju," vydechl.

"Já tebe samozřejmě taky, ale vážně nestihnu tu hodinu," namítl Elliot, ale při tom se nepohnul ani o centimetr. Kdyby opravdu chtěl, mohl prostě odejít, místo toho zůstával stát, ruce na Remiho pasu.

"Ale přitom nikam nejdeš," rýpl si Remi.

"Ne, no."

"A to proč?"

"Protože mě rozptyluješ."

Remi se zasmál, než zase spojil jejich rty. Pár krátkých polibků a Elliot se od něj začal odtrhávat, aby šel na hodinu. Z toalet vyšli, jako by se nic nestalo, a málem narazili do procházející skupinky lidí.

Vzhlédl. Byl to Elliotův otec a nějakými lidmi.

Elliot pozdravil a Remi také nakonec něco zamumlal. Arthur si je přeměřil pohledem, než protočil očima. Remi se musel červenat až kdo ví kde. Elliot byl kupodivu úplně v klidu. Nikdo jinak nepromluvil a každý se rozešel svou cestou.

"Myslím, že mu je jasný, co jsme tam dělali," zamumlal Elliot pobaveně, než se rozdělili - Elliot šel na hodinu a Remi se vydal domů.

Elliot nebyl v pořádku. Měl tyto světlé chvilky, ale stále ho často sužovaly úzkosti. Remi nemohl dělat nic jiného, než pro něj v těchto chvílích být. Stále odmítal vyhledat odbornou pomoc se slovy, že by jim stejně nemohl říct celou pravdu, což Remi chápal. Ale zatím jim to spolu takhle fungovalo. Když se Remimu povedlo Elliota rozptýlit, když se ujistil, aby se Elliot neviděl v zrcadle a nezkoumal tak své modřiny, jestli si je zasloužil nebo ne, všechno bylo v pořádku.

A lepšilo se to. Čím více času ubylo, čím více modřiny vybledly, Elliot byl lepší. A Remi si uvědomoval, že nejvíce mu v tom pomáhal on a byl za to na sebe pyšný, i když věděl, jaké břemeno to je. Elliot ale nepotřeboval nic víc, než zdravý vztah. A ten mu Remi s radostí dopřával.

Takže byli šťastní, i když Remiho v hloubi mysli začala strašit už jiná myšlenka. Elliot byl o rok starší. Studoval třetí ročník sochařství a měl tento rok končit. A Remi se bál, co se stane s nimi.

Nevytahoval to před Elliotem. Měli za sebou teprve jeden měsíc školy, květen byl daleko. Místo toho se snažil nenápadně z Elliote vymanit jeho plány po škole, ale zdálo se, že ty nevedl, nebo minimálně si hodně hlídal, aby o nich nemluvil, což ale zase nebyl jeho styl. Kdyby měl nějaké plány, řekl by je Remimu, už dávno byli za tou fází, kdy si něco neříkali.

Proto sám úplně nepochopil, proč si k večeru sedl k Nině do obýváku a zeptal se: "Co máte v plánu s Vanessou, až dostudujete?"

Vzhlédla od knížky z povinné četby, kterou četla. "To je za dva roky, Remi."

"Teoreticky rok a půl."

"Furt je to devatenáct měsíců od tohoto momentu. Vážně mě to teď nijak netíží."

Remi si povzdechl. "Jo. Vy máte devatenáct měsíců. Elliot už jen sedm."

Nina stáhla rty do úzké linky a odložila knihu stranou. "O to tady jde?" zeptala se. "O Elliota?"

Remi pokrčil rameny.

"Mluv," pobídla ho Nina.

"Není o čem. Nevím, co má pak v plánu. Nemluvil o tom. A přijde mi, že sám nemá v plánu nic. Ani co se týče jeho budoucnosti, ani toho, co bude s námi."

"Furt má sedm měsíců," podotkla Nina. "I kdyby o tom začal mluvit až v dubnu, stále není pozdě."

"Ale mě to znervózňuje!" nedal se Remi. "Má tolik talentu. A i když říkal, že nechce dělat umění pro lidi, já vím, že má na to být slavný. Zároveň to ale nechci, protože by to mohlo znamenat třeba i to, že by se přestěhoval na jiný kontinent, nevím. Nemají v Americe umělci větší šance?"

"Anglie taky na tom není tak bídně, Remi, klídek. Elliot mi nepřijde jako ten typ, co by se hnal za úspěchem přes oceán," snažila se ho uklidnit Nina. Většinou se jí to dařilo, ale v této chvíli byl Remi stále ztracený. Sám totiž pořádně nevěděl, na co si tady stěžuje.

"Já vím," špitl. "Víš, že osmdesát procent absolventů naší školy se uměním vůbec neživí? Prostě neprorazí. Ale Elliot na to má. Nechci, aby skončil někde v kavárně, protože nemyslel na budoucnost, ale lakomě ani nechci, aby byl úspěšný."

"Ty se ani tolik nebojíš toho, co z něj bude, ale toho, co bude s vámi, ne?" zeptala se Nina se slabým úsměvem na tváři.

A trefila se. Jestliže Remi bude dále studovat a Elliot... Elliot bude kdo ví co, nebudou na stejné škole, neuvidí se tak často. Třeba na sebe nebudou mít čas. Třeba Elliota odchytne nějaký lovec talentů a pošle ho přes oceán. Třeba vypukne apokalypsa a všichni zemřou. Třeba, třeba, třeba.

Zakňučel. "Já prostě nevím, co od něj očekávat."

"Tak se ho prostě zeptej," navrhla Nina. "Vsadím se, že než jsi přišel sem, nepromluvil si s ním o tom."

Remi zavrtěl hlavou. "Já už tu jeho odpověď vidím. Usměje se, řekne, že čas ukáže, ale že my budeme v pořádku."

"Myslíš?"

Nedostal možnost odpovědi. Z chodby uslyšeli, jak se někdo dobývá dovnitř. Nina se hned usmála, protože to nemohl být nikdo jiný, než Vanessa, ale když se za ní zavřely vchodové dveře, uslyšeli dva hlasy.

A Remi ten jeden hned poznal.

"Hádejte, koho jsem potkala v obchodě!" vykřikla Van už z chodby. V další sekundě vešla do obýváku s taškou nákupu v ruce, hned za ní Elliot s druhou.

Remi k němu překvapeně vzhlédl. "Co tady děláš?" zeptal se.

"Pomáhám Vanesse s nákupem," odpověděl, jakoby to byla ta nejnormálnější věc na světě a ne zajížďka čtyři zastávky na druhou stranu, než sám bydlel. Přešel k Remimu a dal mu pusu do vlasů. "Chtěl jsem tě vidět," zašeptal a vydal se s nákupem za Vanessou do kuchyně.

Remi se překvapeně podíval na Ninu. A pak ho něco napadlo. "Já si to nemyslím. Já to vím. Dívej," řekl a odrazil se ze sedačky. Zatímco Vanessa nadávala, že nemají v ledničce místo, Remi došel k Elliotovi a opřel se vedle něj o kuchyňskou linku. Nina je sledovala ze sedačky.

"Můžu mít otázku?" zeptal se.

"Jasně."

"Co máš v plánu, až dostuduješ? Co bude s námi?"

Očividně Elliota překvapil, což ale také očekával. Neptal se ale nijak vážně. Spíše tak hravě, aby Elliot pochopil, že tohle není pobídnutí k vážné konverzaci.

Uchechtl se. "Bojíš se, co s námi bude? Co by? Nemáš se teď nad čím strachovat, my budeme v pohodě."

Remi se otočil na Ninu. "Vidíš? Měl jsem si s tebou vsadit."

"Neřekl, že čas ukáže!" vyjekla Nina v protest.

Remi nechal ještě více zmateného Elliota v kuchyni a šel si sednout zpátky za Ninou. Elliotova odpověď ho ale ani trochu neuklidnila.

⁕ ⁕ ⁕

já. se. tak. těším. na posledních. tak osm. kapitol.