Remi se samozřejmě na přednášku tedy nevrátil a hned jel s Elliotovým otcem za Elliotem. Nikdy spolu nebyli o samotě tak dlouho jako v tu chvíli. Remi jen nervózně seděl na sedadle spolujezde a hrál si s prsty, zatímco Arthur tiše řídil. 

Promluvil až asi dva kilometry od jejich domu. "Elliot mi říkal, že byl Michael i u tebe v práci."

"Jo," odpověděl Remi.

"A že tě taky napadl."

"Dá se to tak říct."

Arthur si povzdechl. "Kéž bych mohl vrátit čas, aby se Elliot s tím hajzlem nikdy nepotkal," zašeptal. 

Remi nasucho polkl. "Uhm, no, tohle byl možná Elliotův plán. Před pár týdny, po tom, co byl Michael u mě v práci, ho napadlo, že by ho mohl na veřejnosti vyprovokovat, aby se stalo právě tohle. Zatkli ho."

Arthur k němu tak rychle trhl hlavou, že na chvíli málem vjel autem do protisměru. "Cože?"

"Myslel jsem, že jsem mu to rozmluvil. Možná tedy ne," zamumlal Remi v odpověď.

"Na jednu stranu to bylo chytrý," řekl po chvíli Arthur. "Ale na druhou strašně pitomý, hlavně protože jde o mého syna. Bojím se, co to s ním psychicky udělá."

"To jsem mu přesně řekl taky."

Arthur zaparkoval před domem. Dle jeho slov už byl s Elliotem v nemocnici, kde mu ošetřili rány a mohl jít hned domů, protože neutrpěl žádné zranění, kvůli kterému by musel zůstávat. Remi zabouchl dveře od auta a rozešel se k domu, když ho Arthur ještě zastavil.

"Remi?"

Otočil se. "Ano?"

"Dones mu tohle, ať vás neruším," řekl a natáhl k němu ruku s nějakou mastí. "Taky bych tě chtěl poprosit, kdybys s ním zůstal i přes noc. Jen abys na něj dohlédl. Mě by u sebe celou noc asi

 nenechal."

Remi přikývl. "Samozřejmě."

"Děkuju. Uvidíme zítra, kdyžtak bych tě už omluvil ze školy, abys neměl absenci, že jsi někde pro školu, kdyby ti to nevadilo. Jen bych rád, kdyby teď u něj někdo byl, dokud nezjistíme, jak se tenhle jeho pitomý nápad na něm podepsal."

"Dobře. Taky děkuju," pousmál se Remi. Ulevilo se mu. Měl štěstí, že měl Elliot otce, kterému jeho vztah s Remim nevadil. To by se o jeho rodičích nejspíš říct nedalo, ale třeba by ho překvapili. 

Rozešel se tedy k domu, zatímco Arthur ještě vytahoval z auta nějaké věci. I po slepu by trefil do Elliotova pokoje, kam se taky bez jediného rozptýlení vydal. 

Poprvé v životě zaklepal. Když ale vešel, Elliot spal. 

Pomalu došel k jeho posteli. Byl zakrytý peřinou až po krk, a tak toho Remi moc neviděl. Odhrnul mu z tváře pramen vlasů, čímž odhalil modřinu nejspíše číslo jedna. Čekal jich více.

Dřepl si a uviděl tak lépe jeho celý obličej, jelikož ležel na boku. Žádnou viditelnou ránu neviděl, ale definitivně šlo poznat, že něco se s jeho obličejem dělo, jelikož byl nateklý. Uklidnil ho alespoň fakt, že neviděl žádnou krev. 

Když to obličej tolik neschytal, Remi přemýšlel, co se mohlo stát. A v tu chvíli si vzpomněl, jak ho Michael kopl do břicha. Elliot byl většinou tvrdý spáč, a tak ho Remi co nejopatrněji odkryl až k bokům. Pak mu opatrně nadzvedl triko. 

Zalapal po dechu.  Jestliže měl Remi jednu modřinu o velikosti dlaně z Michaelova kopnutí, na Elliotově břiše se to modřinami různých barev jen hemžilo. A bylo mu jasné, že to je jen začátek.

Stoupnul si. Elliotův bok byl poznamenaný taky. A když se naklonil, aby viděl jeho záda, už ho to ani nepřekvapilo. 

Posadil se na okraj postele. V tu chvíli se Elliot probudil. Překulil se na záda a pomalu otevřel oči. Jejich pohledy se setkaly, ale Remi nevěděl, co říct. Taky neměl tušení, v jakém rozpoložení právě teď je. 

Elliot se pokusil se syknutím posadit a Remi ho chytil za ruku, aby mu pomohl. "Neměl bys-"

Přerušilo ho Elliotovo objetí. Přitiskl ho k sobě a začal vzlykat. "Zavřeli ho. Konečně ho zavřeli."

Remi mu neříkal, že teoreticky ho zatím jen zatkli, což neznamenalo, že ho taky zavřou. "Jo," vydechl jen. Nechtěl ani Elliota hned bombardovat otázkami, nejspíš by to ani neuvítal. 

A tak tam jen seděli v objetí, i když byl Remi přesvědčený, že to muselo Elliota bolet. Proto ho po chvíli od sebe odtáhl a téměř bez varování mu sundal triko. 

Elliot si automaticky zakryl tělo pažemi a sklopil pohled. Remi mu je zase odtáhl. Bolelo ho takhle Elliota vidět. Natáhl se na zem pro mastičku, kterou mu Arthur dal, a ukázal mu ji. "Můžu?" zeptal se.

Elliot přikývl a zpátky si lehl. Remi začal s modřinami na jeho břiše. "Nechci tě nutit, abys o tom hned mluvil. Ale rád bych, kdybys mi to vysvětlil."

Elliot nasucho polkl a zavřel oči. "Zkrátka jsem realizoval ten svůj pitomej plán."

"To mě napadlo."

"Ale fungoval."

"Jo. Jenže podívej se na sebe." Zastavil se uprostřed pohybu a podíval se na Elliota. "Jak se cítíš? A teď myslím spíše psychicky, protože fyzicky očividně vidím."

Elliot ale jen pokrčil rameny. "Já nevím," odpověděl. "Upřímně, já vážně nevím."

Remi mu pomohl překulit se na břicho, aby mu namazal i záda. Když byl hotový, otočil se Elliot zase zpátky a Remi také vylezl na postel. Lehli si do pozice, který už musela být jejich oblíbená - Elliot měl z Remiho paže polštář a částečně ho objímal. 

"Napsal jsem Michaelovi dopis," začal Elliot bez toho, aby ho Remi vyzýval. "Abychom se sešli v centru. Víš, jak je ta zmrzlinárna, kam poslední dobou chodí všichni? Tak u ní. Napsal jsem mu, že to chci uzavřít. A pak ho zkrátka vyprovokoval. Nejprve mě praštil dvakrát tváře. Nebyla to rána, při které bych spadl, ale já spadl schválně. Pak do mě začal kopat. A já tam jen ležel a nebránil se."

Remi zavřel oči, aby to zpracoval. 

"Ani jsem tu bolest tolik nevnímal," ztišil hlas, "protože moje hlava se zkrátka vrátila do minulosti. Do dob, kdy jsem to zažíval každý týden. Byl jsem úplně mimo. Když ho konečně někdo zastavil, nedokázal jsem se ani pohnout. Vlastně si ani moc nepamatuju, co se dělo pak, moje hlava stále žila těmi vzpomínkami."

"Tohle byla až moc velká oběť, Elliote," zašeptal Remi se slzami v očích. "Mohli jsme přijít na něco jiného."

"Možná," zamumlal. "Ale já potřeboval už jednat. Nezvládal jsem žít v tom strachu, že se může kdykoliv objevit, ať už u mě nebo u tebe. Je to naprostý psychopat. Nemá to v hlavě v pořádku. Neodehnali bychom ho tím, že bychom ho poprosili."

"Já vím, ale i tak," povzdechl si Remi. "Vidět tě takhle..."

"Jsem v pořádku. Přece jen jsem zvyklý."

Tohle byla přesně ta slova, která způsobila, že Remimu slzy začaly stékat i po tváři. Opatrně si přitáhl Elliota blíž k sobě. Dal mu pusu na čelo. Znovu zavřel oči a soustředil se na to, že ho drží, že je relativně v pořádku a uklidňoval se myšlenkou, že snad alespoň dal tímto Michaelovi konec. 

"Neměl bys," vzlykl Remi, i když nechtěl Elliotovi ukázat, že brečí. "Na tohle by neměl být nikdo nikdy zvyklý."

Elliot zvedl hlavu a podíval se tak na Remiho. Otřel mu pár slz z tváře. "Ale díky tobě si zvykám na jiné věci. Ani nevíš, kolik pro mě znamená, když si jdu za tebou večer lehnout a nemusím se bát, že bych řekl něco, čím bych tě naštval."

Remi se pousmál. "Nové vzpomínky," zašeptal.

"Nové vzpomínky," přitakal Elliot.

Remi nevěděl, v jakém rozpoložení Elliota najde, až za ním přijde. Očekával spíše, že bude uzavřený do sebe, třeba ho od sebe i odežene, jenže Elliot se choval, jako by dnešním dnem nebylo opět plně probuzeno jeho trauma. 

Elliot si totiž plně neuvědomoval, co se to vlastně stalo. Že se mu to jen nezdálo, že to bylo reálné. A když se na druhý den probudil s bolavým celým tělem, jak se mu modřiny rozležely, vzpomněl si také na to, když se takhle probouzel vedle Michaela. Protože když ho ten člověk zbil, nešlo o to to překousnout, než se vybije. Šlo taky o to se vypořádat s následky, které ho bolely i několik dní. A někdy ani nepřestaly bolet, než byl obdarován dalšími. 

Takže i když byl Michael v rukou policie, v tu chvíli se opět začal bát. Bál se, že nastane to druhé, třetí kolo, i když věděl, že Remi ani nikdo jiný z jeho blízkých by na něj ruku nevztáhli. 

Jeho hlava bylo zkrátka zajímavé místo. A v tu chvíli se přeměnila na strašidelný dům.

⁕ ⁕ ⁕

myslela jsem si, že tenhle příběh bude mít tak 40 kapitol. no, myslím, že můžeme být v klidu, asi do dotáhnu alespoň do té 45 :D