V Elliotovi se praly emoce.

Díky Remimu se pro jednou zase cítil upřímně šťastně, na druhou stranu mu něco našeptávalo, že si to nezaslouží. Jeho vzpomínky na Michaela byly vzhledem k situaci živější než kdy předtím - vzpomněl si na něj pokaždé, co Remiho políbil, co spolu spali, co se ho jen dotkl. Nebylo to ale tak, že by před jeho dotekem uhýbal, to se už nějakým způsobem odnaučil. Jen jeho hlava se nevzdávala a na Michaela myslela. 

Ale život pokračoval dál. Cítil, že se to lepší. Ukončil druhý ročník vysoké školy, Remi ten první. Remiho závěrečná práce na figurální kresbě byla vyhlášena tou nejlepší onoho akademického roku, zatímco Elliot pyšně stál vedle profesora a tleskal mu. Možná to bylo trochu nefér, když byl na zkoušce Elliot modelem a Remi jeho tělo znal doslova nazpaměť a měl desetkrát více nakresleno jeho postavu, ale to nikdo nemluvil.

Pak přišlo léto a Elliot se bál, že Remiho moc neuvidí. Že bude převážně doma u rodičů, protože pro ně neměl výmluvu, proč by zůstával na bytě, jak sám řekl. Pak ale Remi přišel s tím, že si našel v práci jednom antikvariátu, který neměl daleko od bytu a Elliot si oddechl. I když byl člověk, co rád trávil čas sám, od toho, co začali s Remim spolu chodit, poznal, že je přece jen lepší, když je s někým. Tedy, ne s někým, s Remim. Nemyslel tak tolik na to, čím si prošel.

A tak byl spokojený. Navštěvoval Remiho v práci, líbali se mezi regály starých knih, když byl obchod prázdný, chodili několikrát týdně malovat na různé lokace (a na sebe) a když už se Elliot sám vrátil domů, šel rovnou do studia jeho táty.

Postavil se před svou sochu, na kterou pořádné nešáhl už skoro rok. A pokračoval v práci. 

"Přišel ti dopis," houkl na něj jeho táta v jednu chvíli a hodil mu na zem do studia obálku. Elliot se překvapeně otočil a došel si pro něj. Adresa a jeho jméno bylo napsáno na psacím stroji, a tak do otevření nevěděl, od koho dopis je. 

Rozložil list uvnitř jako první koukl na podpis na spodu stránky. Michael.

Okamžitě dopis odhodil. Sledoval, jak pomalým houpavým pohybem padá na zem. Pak si uvědomil, že drží v ruce i tu obálku, tak odhodil i tu.

Trvalo mu dobrých pár minut, než se jeho srdce uklidnilo a on se k dopisu vrátil. Sedl si na zem do tureckého sedu a vzal ho. Naprosto nejistý, jestli by to měl vůbec dělat, začal číst. 

Elliote,

vím, že tohle asi nečekáš a že ani nechceš, abych tě kontaktoval. Už jsou to skoro tři měsíce od toho, co jsem tě potkal v galerii. Ozývám se teď, protože když jsem viděl tvou reakci na mě, přemlouval jsem se, že tě raději nechám být, ale potřeba se ti omluvit byla silnější.

Víš, že jsem vždy preferoval osobní setkání. Konverzaci z očí do očí. Co kdybychom se sešli tuto sobotu v tom baru, kde jsme si vždy vyžádali ty extravagantní skleničky a vtipkovali, že si je pořídíme domů? V sedm večer na tebe budu čekat. 

Prosím. Dej mi ještě jednu šanci. Ne úplnou, jen na to se omluvit.

Tvůj Michael.

Elliot cítil slzy. Narážka na jejich společné bydlení. Tvůj Michael. Každé slovo mu vráželo kudlu do srdce.

Kdysi Michaela opravdu miloval. Záleželo mu na něm. Myslel si, že v něm našel své životní štěstí a proto mu tak dlouho trvalo odejít. Proto se teď nachytal, že vážně zvažuje za Michaelem jít. Třeba to bylo to, co potřeboval. Udělat za ním velkou tlustou čáru tím, že se s ním sejde, aby to uzavřeli. 

Skrčil dopis do malé kuličky, přitáhl si kolena k sobě a schoulil se do klubíčka. Zatímco mu pomalu stékaly slzy, přemýšlel. 

A na druhý den, přesně v sedm hodin a osm minut, vstoupil do baru, kde si s Michaelem vždy vyžádali extravagantní skleničky ve tvaru palmy. 

V tu chvíli si uvědomil několik věci. Nebylo nejchytřejší, že o tomto setkání nikomu neřekl, už jen z důvodu, že to byl Michael. Co když mu ublíží? Remi ani jeho táta neměli tušení, kde je. Remi měl totiž přijet kolem osmé večer na byt z domu a až na ráno byli domluveni, že si zajdou někam na snídani. Jeho táta byl v galerii ve městě, když odcházel.  Taky mu najednou bylo jasné, že kdyby mu Michael cokoliv dnes udělal, dopadlo by to nejspíš stejně jak minule - ani policie by mu nepomohla. 

Další věcí bylo to, že jeho tělo zkrátka reagovalo na Michaela jinak, než by si jeho hlava přála. A tak, když uviděl Michaela sedět na barové stoličce u baru, zamrzl na místě. Nedokázal se hnout tam ani zpátky. Nedokázal utéct.

A když tam tak stál, Michael se otočil ke vstupu, nejspíš ho totiž vyhlížel. Všiml si ho. Slabě se usmál. A když uviděl, že se Elliot nehne, seskočil ze stoličky a vydal se k němu.

"Tys přišel," řekl už z dáli a začal natahovat ruku, jako by se chtěl Elliota dotknout.

Ucukl. "Nešahej na mě," vyhrkl. "Přišel jsem, ale nešahej na mě. Necítím se s tebou bezpečně."

Michael se rozhlédl. "Takže co, mám tady očekávat toho tvého bodyguarda?"

"Jak se můžeš chovat tak troufale? Uvědomuješ si vůbec, co jsi mi udělal?" zeptal se. Jeho hlas se mírně třásl.

Michaelův obličej opět polevil. "Elliote, znáš mě. Víš, že jsem to tak nemyslel. Nebyl jsem při smyslech a-"

"Nebyl jsi při smyslech? Děláš si srandu? Chceš mi říct, že jsi nebyl při smyslech více jak tři měsíce v kuse?"

"Nech mě ti to vysvětlit-"

"Pojďme ale k baru," přerušil ho Elliot. "Tam je více lidí. Nechci být s tebou o samotě jedinou sekundu."

Bilo u srdce jako o závod, kdyžšel několik kroků za Michaelem k baru. Trochu se uvolnil, když kolem sebe uviděl tolik lidí. Tady mu Michael nemohl ublížit.

Nemohl? Co tenkrát v listopadu, když šli do tohoto baru spolu, Michael se opil a na záchodech Elliotovi dal takovou facku, že se mu spustila krev z nosu?

Zatřepal hlavou, aby tu myšlenku vyhnal. Prostě musel být neustále mezi lidmi. O nic jiného nešlo. 

"Byl bych rád, kdybys přijal mou omluvu," promluvil Michael, když před ně barman položil sklenice vody. Další Elliotova podmínka - nechtěl, aby Michael pil. Aby byl více agresivní, než bez alkoholu. "Já tě opravdu miloval, Elliote. Stále Miluju. Víš, že to pro mě bylo těžké období, těžko jsem hledal práci-"

"Já prostě nevidím, co bys mi tak mohl říct, aby to ospravedlnilo to, co jsi mi dělal. Přes tři měsíce," řekl tiše.

"Říkám, neměl jsem dobré období-"

"Zlomil jsi mi dvě žebra, Michaeli. To není, co děláš člověku, kterého miluješ, když máš špatné období." Cítil slzy. Cítil, jak se mu začínají třást ruce. Byl s ním tři minuty a už ho začínala zachvacovat panika. Měl to říct Remimu. Mohl na něj počkat venku, Elliot by pak měl za kým utéct. 

Tím Michaela na chvíli umlčel. Napil se vody. Vydechl. Pak se opět na Elliota podíval. "Ten kluk v galerii, to je tvůj přítel?"

"Nemám přítele. Právě díky tobě. Protože jsi ve mně probudil neskutečný strach," zalhal. Nechtěl vystavovat Remiho nebezpečí, kdyby měl Michael nějaký impulz jednat ze žárlivosti. 

"Je to minulost," zareagoval ihned Michael. "Já už jsem jiný. Když nikoho nemáš, nech mě ten strach zase odbourat, dej mi druhou šanci, prosím." Michael se natáhl a položil mu ruku na stehno. Elliot sebou tak rychle trhl, že se vyvrátil málem i se stoličkou, ale podařilo se mu jen seskočit a rovnováhu udržet. Jeho ruka vyletěla a dal Michaelovi facku.

"Nešahej na mě!" zakřičel. Několik lidí se otočilo, ale Elliot měl oči jen na Michaelovi. Viděl tak to, co v minulosti tolikrát. To, jak se jeho obličejové svaly v rámci milisekund napínají, jak se jeho obličej mění v naštvaný, jak ho ovládá ta vlna agrese a v dalším okamžiku sám do obličeje dostal, ale pěstí. 

Elliot spadl, ale lidi kolem nich zareagovali. Tohle byl přesně ten důvod, proč chtěl být Elliot mezi co nejvíce lidmi, proč nechtěl zůstat u vchodu. Tak nějak vnitřně tušil, že se to stane, i když si to nechtěl připouštět. 

Chvíli byl v šoku. Sklonila se k  němu nějaká žena a zeptala se ho, jestli je v pořádku. Elliot nepřítomně přikývl. Žena s někým dalším mu pomohla na nohy. Podíval se na Michela, který jeho směrem střílel smrtonosné pohledy, zatímco mu barman říkal, že zavolá policii, pokud se neuklidní. 

Musel vypadnout. Zamumlal něco o tom, že potřebuje na vzduch a rychlým krokem se vydal ven. Sotva překročil práh baru, rozbrečel se. 

Možná to potřeboval. Věděl na sto procent, že může za Michaelem udělat tečku. Že neměl důvod, proč Elliotovi ubližoval, že byl zkrátka takový, že byl opravdu čas na něj nejlépe zapomenout. 

To nebylo tak lehké. Ale konečně si byl jistý, že se o to může pokusit bez pocitu viny, že třeba to celé pochopil špatně.

Nejel mu autobus domů. Nacházel se dva kilometry od domova, ale stejně se vydal na druhou stranu. Remiho byt byl o něco blíž. Bylo půl osmé. Když bude mít štěstí, zastihne ho, sotva přijede.

Plížil se stíny, aby lidé neviděli jeho stav. Nebrečel nahlas, nepanikařil. Jen ho svírala neuvěřitelná úzkost a jeho oči opouštěly další a další tiché slzy, i když se je snažil zastavit. Místo, kde ho Michael udeřil, ho pálilo, jako by se mu jeho pěst prožírala do kůže. V puse cítil krev, ale nebyl si jistý, jestli si při Michaelově ráně skousl jazyk nebo ret.

Když uviděl v ulici Remiho adresu, bylo čtvrt na devět. Neměl plán, pokud Remi nebude na bytě. Jeho dům byl momentálně už skoro čtyři kilometry daleko. Což neznělo najednou tak špatně, když si uvědomil, že ho Remi nejspíš zabije za jeho tajné setkání s Michaelem. 

Nějaké mladé dívky opouštěly budovu, nejspíš vyrážely někam za zábavou, a tak Elliot vklouzl dovnitř. Trvalo mu snad věčnost, než se dostal do patra, kde se nacházel byt číslo devět. Natáhl ruku ke zvonku, ale zaváhal.

Možná by se s tím měl přece jen vypořádat sám. Remi už ho také musel mít plné zuby. Vždyť jeho minulost jejich vztah akorát ničila. Nemohl běžet za Remim s každou nepříjemností, která se mu stane (i když, tohle byla o něco větší nepříjemnost).

Svěsil ruku. Zhluboka se nadechl a zase vydechl. Jeho slzy na chvíli zrychlily, když se rozhodl, že odejde. Že nebude Remimu kazit večer.

Sotva se začal otáčet, Remi zavolal jeho jméno. "Elliote?"

Stál na schodech, kufr v ruce. Vzhlížel k Elliotovi, Elliot na něj koukal dolů. Na Remiho obličeji se mihl zmatený výraz, když si všiml Elliotových slz. Sakra, proč zrovna dneska musel mít jeho vlak zpoždění?

"Co se stalo?" zeptal se Remi, vystoupal těch posledních pár kroků nahoru a položil kufr na zem. I když byli na chodbě, položil mu ruku na tvář (Elliot hrdinsky skryl to, jak jeho tělo automaticky ucuklo) a jemně mu natočil hlavu. Elliot hned v jeho očích uviděl, že věděl.

"Někdo tě praštil," zašeptal. Rychle strčil ruku do kapsy, vytáhl klíče a odemkl byt. Vtáhl Elliota do bytu, rozsvítil, a znovu si ho prohlédl. "Co se stalo?" zopakoval.

Za Remim bylo zrcadlo, a tak Elliot uviděl, že si přece jen rozkousl ret, ale naštěstí nijak moc. Vytáhl z kapsy zmuchlaný papír a mlčky ho podal Remimu.

Remi ho zmateně rozdělal a začal číst. "Promiň," řekl mezitím Elliot. 

"Tys za ním šel?" zeptal se zděšeně. "Elliote, tys za ním šel úplně sám?"

Byl naštvaný. Určitě v něm vířil vztek, i když to na venek nešlo vidět. Elliot netušil, jak mu vysvětlit, že se mu to prostě zdálo jako dobrý nápad. Měl pocit, že ať už řekne cokoliv, Remi zkrátka bude naštvaný, nepochopí ho-

Jeho myšlenky přerušilo Remiho objetí. "Jsi v pořádku?" zeptal se. 

Elliot váhavě přikývl. "Jo," vydechl.

"Co ti udělal?"

"Dal jsem mu facku, když se na mě pokusil šáhnout. Praštil mě zpátky, ale byl jsem opatrný, bylo kolem nás hodně lidí, více by si dovolit ani nemohl. Vím, že to nejspíš nechápeš, ale asi jsem to potřeboval, abych za ním udělal tečku."

Remi ho pustil, natáhl se za sebe pro kapesník z balíčku na botníku a mlčky otřel Elliotovi krev ze rtu. Dlouho nic neříkal. "Měl jsi mi o tom říct. Přijel bych dřív, šel bych s tebou."

Elliot zavrtěl hlavou. "Nechci, aby věděl, že jsme spolu. Bojím se, že by ti mohl něco udělat."

Remi k němu vzhlédl. "Jsi si jistý, že jsi v pořádku?"

Málem automaticky zase přikývl. Byla by to ale pravda? Pravděpodobněji ne. Proto nereagoval nijak. Už byl v tom až po uši, Remi ho už viděl, věděl, co se stalo. 

Remi jeho reakci pochopil. Vzal Elliota za ruku. "Pojď, je na čase něco namalovat. A když budeš chtít, můžeš mi přesně říct, co se stalo."

Elliot se pousmál. Do bylo přesně to, co potřeboval. Plácnout na plátno všechny své pocity do nějakého abstraktního obrazu, který stejně beztak jen vyhodí. Remi to věděl. 

Myslel si, že tím večerem za Michaele udělá tečku. Ale Michael očividně nevěděl, co to znamená.

⁕ ⁕ ⁕

2103 slov. nejdelší kapitola artlovera. enjoyyyy