Galerie, muzea, architektura, déšť, promočené tenisky od kaluží, ukradnuté polibky na prázdných veřejných záchodech a usínání v objetí, to byl pro Remiho zatím Londýn s Elliotem v kostce.

Možná se museli přemisťovat se všemi společně, možná je Tyson neustále otravoval, když ale dostali v galerii nebo muzeu rozchod, aby každý mohl vnímat umění svým tempem, utekli od ostatních. Remi miloval sledovat Elliota a jeho respekt pro i stovky let staré obrazy nebo jiné formy umění. 

Byli spolu, ale nemluvili. Byli ve svém živlu, jen občas sdíleli sobě navzájem názor na určitý obraz. Elliot se většinou u každého kousku umění zastavil na delší dobu než on, proto vždy o krok ustoupil, aby měl větší záběr. Na Elliota a jeho lásku k umění. 

A jak tak stál, sledoval Elliota, jak studuje každý centimetr díla od Velázqueze, periferně zahlédl lidi v další místnosti. Elliot se pozastavil přímo u obrazu, vedle kterého byly dveře do další místnosti, sám tam asi neviděl, ale Remi ano.

A zahlédl Michaela. Tedy, alespoň si myslel, že to mohl být on. Znal jeho rysy téměř nazpaměť, když ho kreslil několik hodin, několik dní a byla to jedna z jeho nejoblíbenějších kreseb, dokud ji neroztrhal.

Elliot si v poklidu nadále prohlížel obraz, když ho Remi popadl za paži a začal táhnout pryč. Pryč od obrazu, pryč od vstupu do té místnosti, kam vlastně sami teď měli jít.

"Co je?" zeptal se ho Elliot zmateně. 

"Jdeme na da Vinciho," oznámil mu. "Myslím, že by tam teď mohlo být méně lidí." 

Ani nevěděl, kde da Vinciho v Národní galerii mají, vlastně si ani nebyl jistý, jestli ten člověk opravdu Michael byl, ale chtěl si být jistý. Potřeboval dostat Elliota pryč.

Zabočili do leva a prošli do druhé místnosti. Až moc pozdě si Remi uvědomil, že je to ta samá, které se chtěl vyhnout, ale zkrátka jinam jít ani nemohli. 

Trhl pohledem k místu, kde potencionálního Michaela uviděl, ale Elliota stále táhl na druhou stranu. Najednou se po něm slehla zem.

V tu chvíli se Elliot zastavil. "Zpomal," zasmál se. "Vždyť toho tolik přeskakujeme!"

A v tu chvíli nastala pohroma. Přišel k nim muž. Ten, kterého Remi kreslil, i když si teď už přál, aby k tomu nikdy nedošlo. Jeho vlasy ale byly delší a měl strniště. Zastavil se pár kroku od nich, strčil si ruce do kapes od kalhot a promluvil: "Elliote."

Elliot se za hlasem nevinně otočil. Remi nikdy neviděl takové vystřídání emocí, jako v tu chvíli proběhlo na Elliotově obličeji. A vlastně v jeho celém těle. 

Elliot naprázdno otevřel pusu a o krok ustoupil. Projela ním hrůza. Viditelně. Remi si hned všiml, jak se mu začaly třást ruce. "Jdi pryč," vyhrkl jako první.

I Michael si všiml Elliotovy reakce a Remi si všiml, že se v jeho obličeji promítla upřímná lítost, což ho naštvalo akorát tak ještě více. Tenhle člověk neměl právo litovat. I kdyby byl už někdo jiný, i kdyby se chtěl upřímně omluvit, neměl na to právo. Zkrátka ne. 

"Elliote," zopakoval Michael. "Jsem tak rád, že tě vidím."

Udělal krok dopředu. Remi v tu chvíli téměř instinktivně taky a částečně se tak postavil před Elliota. Michael až v tu chvíli zaznamenal jeho přítomnost a nejspíše hned pochopil. Pochopil, že Remi moc dobře ví, kdo je. 

"Chci se jen omluvit," řekl Remimu klidným hlasem. 

Remimu bilo srdce jako o závod. Nebyl ten typ člověka, co se dokázal hádat, co dokázal řešit těžké situace a celé tohle ho nemálo znervózňovalo a dodávalo mu to úzkosti. Zkrátka ale musel. Musel to udělat pro Elliota.

"Řekl, ať jdeš pryč. Tak jdi," promluvil co nejpevnějším hlasem.

"Chci mluvit s Elliotem, ne s tebou," odfrkl si. "Nemáš právo-"

"Mám," přerušil ho Remi. "Protože on očividně s tebou mluvit nechce."

Trochu si ho více prohlédl. Měl skleničku šampaňského v ruce. Kolem krku nějakou identifikační kartu. Musel tady být kvůli otevření té nové výstavy o pár místností dál, kde neměla veřejnost zatím přístup. 

Remi by se tak rád otočil na Elliota, podíval se, jestli je v pořádku, ale bál se, že když spustí pohled z Michaela, všechno se podělá. Že využije té chvíle nepozornosti a třeba mu ublíží. Byl paranoidní. 

Poznal tak ale, že Michael byl agresivní povahy. V tu chvíli se totiž přiblížil k Remimu a šťouchl ho do ramene. "Nějaký děcko mi tady nebude říkat, co mám dělat. Chci si s Elliotem jen promluvit, toť vše. Jestli jsi tak chytrej, možná by ti mohlo dojít, že jsme k tomu neměli úplně příležitost."

Věděl, že neměli. Po tom, co Elliot došel ve svém nejhorším stavu zpátky domů se s Michaelem už sám neviděl, pouze jednou za přítomnosti jeho táty. Jestli se chtěl Michael omluvit, neměl šanci. 

"Nejsi v pozici, abys o tomto rozhodoval. Vážně ne. Elliot s tebou mluvit nechce," odpověděl Remi. 

Michael se podíval Remimu přes rameno na Elliota. Ušklíbl se. "Neumí mluvit sám za sebe?"

Remiho polil vztek. Moc dobře věděl, proč takhle Elliot zareagoval a ani trochu ho to neštvalo. Ještě se usmíval. Viděl, jak jenom jeho přítomnost traumatizovala člověka a bylo mu to úplně jedno. 

Michael začal Remiho obcházet, očividně k Elliotovi, a tak ho Remi zkrátka odstrčil. Bylo mu jedno, že jsou v Národní galerii, že jsou kolem lidé, že on, obyčejný návštěvník, právě strčil do někoho, kdo byl pro dnešní den a novou výstavu nějak důležitý, zkrátka to udělal, což Michael nečekal. Zavrávoral, až neudržel rovnováhu a s heknutím spadl. Narazil se do hlavy. Šampaňské se mu rozlilo na sako a košili.

Hned se k nim rozběhl muž z ochranky, který stál na druhém konci místnosti. Remi se rychle otočil na Elliota s vědomím, že teď to úplně podělal. Elliot, najednou v Remiho očích tak desetkrát menší, stál u zdi a sledoval naštvaného Michaela na zemi. Ruce se mu třásly a oči měl vlhké, jako by se měl každou chvíli rozbrečet. Což nejspíše opravdu nebylo daleko.

Chtěl ho popadnout, odtáhnou někam do soukromí, uklidnit ho. Ale v tu chvíli Remiho k sobě otočila ochranka. Tak moc se v tu chvíli bál.

"Vy půjdete s námi," oznámil mu muž. Remi se vzdal.

Bez váhaní ho muž začal táhnout pryč, když v tom momentu přišel do místnosti Elliotův táta s dalším profesorem, stejně jako několik dalších lidí, kteří se přišli podívat, co se děje.

Arthurovi Quinnovi stačilo pár sekund, aby zhodnotil celou situaci. Remi viděl zděšení v jeho očích, když uviděl Michaela na zemi. A i když si Remi myslel, že jako první půjde za svým synem, mýlil se. Popoběhl k nim.

"Tohle je nedorozumění," promluvil na ochranku a tak je zastavil. 

"Všechno jsem moc dobře viděl," zamumlal muž z ochranky mrzutě.

"Je to můj student," nedal se Quinn. "Beru to na sebe. Vyřešíme to."

Remi byl dospělý a na vysoké. Byl nesmysl, aby profesor bral na sebe zodpovědnost za žáka, nebyli na střední ani základce.

Přesto muž Remiho pustil. Poukázal na východ s místnosti. "Tak prosím," naznačil Elliotovu otci.

Ten se ještě podíval na Remiho. "Dejte nám prosím minutku," řekl bez toho, aby spustil z Remiho pohled. Muž si něco zamumlal a o pár kroků se od nich vzdálil.

Arthur těkl pohledem k Elliotovi. "Chápu to celé dobře?" zeptal se. "To, co se teď tady stalo?"

"Jak to chápete?"

"Víš, kdo je ten muž na zemi. A co Elliotovi udělal," řekl tiše. Remi jen přikývl. Arthur se na chvíli odmlčel, než jednoduše řekl: "Děkuju. Odveď Elliota někam pryč. Já už to vyřeším." A s těmito slovy byl pryč.

Remi si částečně oddechl. Nebyl ale čas ztrácet čas, a tak se otočil a rychlým krokem se vrátil k Elliotovi. Michaelovi, kterého obskakovali už další dva lidi z ochranky z vedlejších místností, věnoval jediný pohled, než Elliota začal táhnout pryč.

Dovedl ho na toalety hned ve vedlejší místnosti, které byly díky jejich potyčce prázdné. Zavřel se s Elliotem na jednom ze záchodů, sklopil prkénko a počkal, až se Elliot posadí. Dřepl si před něj.

"Jak ti můžu pomoct?" zeptal se. Neptal se, jestli je v pořádku, viděl totiž, že není.  Jeho oči začaly opouštět první slzy. Remi ho chytil za ruku. 

"Děkuju," vydechl po chvíli Elliot a za jejich ruce si přitáhl Remiho k sobě do objetí, přičemž si zase stoupli. "Děkuju, děkuju," opakoval tiše Elliot a Remimu se v hlavě znovu přehrálo to, jak mu poděkoval jeho otec. 

"Naprosto jsem v tu chvíli vypnul, nevím co se stalo," šeptal Elliot. "Nevěděl jsem, co dělat. Vždy jsem si myslel, že i kdybych ho někdy potkal, zvládnul bych to. Naprosto mě to ale paralyzovalo."

Remimu bylo jasné, že i kdyby Elliot chtěl, jeho tělo by mu nedovolilo nějak zakročit, protože tohle byl zkrátka způsob, kterým na Michaela reagoval. Rok a nic se nezměnilo. 

"Všiml jsem si ho dřív, proto jsem tě začal táhnout pryč od toho obrazu," vysvětlil Remi. "A očividně jsem moc úspěšný nebyl."

Elliot ho přitiskl blíž k sobě. "Kdo ví, co by se stalo, kdybys tam nebyl. Kdybys nezakročil. A omlouvám se, jestli teď budeš mít problém u táty. Viděl jsem, že s tebou mluvil."

Remi se pousmál a mírně se od Elliota odtáhl. "Já myslím, že právě naopak. Pár sekund a věděl, co se přesně stalo. Poděkoval mi."

Elliot překvapeně nakrčil obočí a Remi mu palci střel slzy. "Myslel jsem, že se ani nestihl podívat, co se stalo. Že Michaela ani neviděl."

Remi zavrtěl hlavou. "Viděl. Jen si teď možná bude říkat, proč to všechno vím."

"Jestli se mě zeptá, řeknu mu pravdu. Jestli ti to nevadí."

"Nevadí," odpověděl Remi bez váhání. Nechtěl by, aby kvůli němu Elliot lhal. 

"Panebože," vydechl Elliot. Znovu se přitiskl k Remimu. "Můžeme tu ještě chvíli zůstat?"

"Jak dlouho budeš chtít," odpověděl Remi a dále už nemluvili. Elliot se pomalu uklidňoval a Remi tam byl zkrátka pro něj. 

⁕ ⁕ ⁕

SVOBODA PSANÍÍÍÍÍÍÍ NA DALŠÍ TŘI MĚSÍCEEEE

a další kapitola z kapitoly "tohle je delší kapitola, než jsem plánovala" (tolik slova kapitola, smh)