Remi si přišel, jako by Elliot k němu přišel, dal mu silnou facku, a odešel. Tak moc rozhozený z celého jeho vyprávění byl. I když, vzhledem k situaci, tohle nejspíš nebylo to nejlepší přirovnání.

Zůstal u Elliota přes noc, i když věděl, že ho Nina opět zabije. Za celou dobu se od něj nehnul, pokud vyloženě nemusel. Byl to jeden z nejemotivnějších večerů, které vůbec zažil, protože jinak to ani nešlo.

Elliot byl obětí domácího násilí. A silně ho to poznamenalo. 

Měl takovou chuť Michaela najít a nejlépe rozčtvrtit. Měl chuť ho mučit, aby pocítil, co provedl Elliotovi, ale ještě hůř. A i když věděl, že on by nic takového nikdy nedokázal, s podobnými myšlenkami se mu v hlavě roztrhl pytel.

"Chci být s tebou," zašeptal Elliot, když se blížila půlnoc. Aby byl Remi upřímný, myslel si, že už Elliot spí. "Pokud ti nevadí má minulost."

Hned tak více pochopil Elliotovo chování. A že třeba to, co teď řekl, bylo jedním z následků. "Jak by mi měla vadit? Za nic nemůžeš."

"Upřímně? Nevím. Jen mám takový pocit, že by mohla," odpověděl. 

Leželi na Elliotově posteli, Remi opřený o čelo postele a Elliot s hlavou v jeho klíně. V tu chvíli se ale Remi posunul a lehl si vedle Elliota tak, aby mu viděl do očí. "Vadí mi možná tak v tom smyslu, že se někdo opovážil ti něco takového udělat," vysvětlil. Stekla mu opět slza po tváři, když si vzpomněl, že Michael za to ani nebyl potrestán, i když si už myslel, že má všechny slzy za sebou. 

Nevěděl detaily, nevěděl toho spoustu. Nevěděl, jestli Michael někdy Elliotovi něco zlomil, jestli mu někdy ublížil tak moc, že nemohl normálně fungovat. Jen ale ta myšlenka, že na něj někdo vztáhl ruku, že to vydržel několik měsíců, ho naprosto rozbíjela. Nevěděl, co říct. Nevěděl, jak Elliota utěšit. Byl naprosto v šoku.

"Tak teď už to víš," vydechl Elliot. "Chtěl jsem, abys to věděl dřív, než by mezi námi něco víc bylo, kdybys náhodou-"

"Nedoříkávej to," přerušil ho Remi. "Je mi jasné, co chceš říct, a kdybych se o tomhle dozvěděl později a odešel jen kvůli tomu, byl bych pěkný hajzl."

Elliot se pousmál. A tak, jak se Remi do jeho úsměvů zamiloval, zabolelo ho, že tenhle není stoprocentně upřímný. Tohle si Elliot tak moc nezasloužil. 

"Takže už můžu přebrat veškerou zodpovědnost jakožto tvůj první přítel?" zeptal se.

Tentokrát to byl Remi, kdo se musel pousmát. "Jo," řekl rozhodně. "Ale musíš mi říct, když ti kdykoliv bude něco nepříjemné. Když tě něco bude stát hodně přemáhání se, prostě mi to řekni. Když ti něco spustí vzpomínky na toho sráče, cokoliv. Přede mnou se nemusíš přemáhat."

"Sráč," uchechtl se Elliot.

"To je slabé slovo. Nechci být sprostý."

Elliot se natáhl a spojil jejich rty v dlouhý, ale pomalý polibek. Pak sklopil hlavu, Remi mu dal ještě krátkou pusu na čelo, protože se to nabízelo, a pomalu v objetí usnuli.

Na druhý den šli společně do školy. Remi ani nestíhal dojet pro své věci na ten den, ale první ročník jeho i Elliotova oboru měl dost podobné předměty, a tak si většinu materiálů půjčil od něj, stejně jako pár potřeb na hodinu krajinomalby. 

Když pak stáli před vchodem do budovy, kde měl Elliot hodinu, Remi ho objal. "Budeš v pohodě?" zeptal se ho.

"Jo. Na jednu stranu je to úleva, že jsem ti to řekl."

"Ale na druhou?" zeptal se, když ho pustil.

"Na druhou mi to oživilo vzpomínky. Ale budu v pohodě."

"Jestli se zase vypaříš, tentokrát tě budu pronásledovat až domů. Už se s tím nemusíš vypořádávat sám," ujistil ho Remi.

Elliot protočil očima. "Tak já tu letenku do Říma zruším, no."

Remi ho se smíchem hravě plácl. "Hej, nedělej si z toho srandu!"

Na druhou stranu to bylo ale poprvé, co se Elliot od včerejška upřímně zasmál. "Tak se vidíme po vyučování?"

"Jo. U brány?"

"U brány," potvrdil Remi a rozešel se směrem k budově, kde měl hodinu on. Sice končil dnes dřív, než Elliot, ale měl v plánu si sednout na chvíli do knihovny a zapracovat na své latině (aby taky časem mohl Elliotovi a jeho občasným výlevům v latině rozumět, když už bylo jasné, že spolu budou bývat častěji), než měl s ním sraz. Dneska totiž jeli naopak k Remimu. Odmítal totiž, aby byl Elliot už dneska sám. Tím, že to Remimu převyprávěl, musel opravdu oživit všechny ty strašné vzpomínky, na které tak dlouho zapomínal. 

Lhal by, kdyby tvrdil, že nepochyboval o Elliotově přítomnosti na jejich místě srazu. Když ale vyšel z knihovny, hned na to místo viděl a také hned uviděl Elliota, jak se tam baví s nějakou dívkou. 

Došel k nim a oba pozdravil, i když dívku vůbec neznal. Elliot mu ji překvapil jako Ariel, holku z jeho oboru, která byla ve stejném ročníku. Ještě něco rychle dořešili o nějakém úkolu, co dostali zadaný, než se rozloučili a Remi s Elliotem tak vyšli směrem na zastávku.

"Tak? Jaký jsi měl den?" zeptal se Remi.

Elliot si strčil ruce do kapes a zamžoural do slunce. "Ráno? Deset z deseti. Škola, ta tak pět z deseti, Michael mi docela okupoval myšlenky, ale to ty taky, takže to nebylo nejhorší. Teď? Když už jsi tady, dal bych tomu tak osm z deseti."

Remi se zasmál. Vážně doufal, že je Elliot upřímný, že ho vzpomínky na Michaela netížily více, než tvrdil. "Tak to jsem rád. Vážně jo."

"Co ty?"

Upřímně? Na jediné hodině nedával pozor. Na krajinomalbě půlku nestihl. Jeho myšlenky byly plné předešlé noci, toho, jak mu to Elliot vyprávěl, jak brečel, jak zlomený v tu chvíli byl. Věděl, že mu chvíli bude trvat, než to zpracuje.

"Musím to zpracovat," vydechl, aby byl upřímný. "Takže se přiznávám, že jsem se dneska moc nesoustředil. Ale snad to bude lepší."

Remi si všiml, jak Elliot k němu začal natahovat ruku, ale pak ji rychle stáhl. Byli na veřejnosti, blížili se na zastávku plnou lidí, jakoukoliv náklonnost si museli nechat na byt. 

"Víš, měl bych ti vůbec poděkovat, že sis to celé vyslechl. Jiní by mě možná zastavili pro jejich vlastní dobro. A chápal bych to. Takže děkuju. A omlouvám se, že jsem tě zatížil něčím takovým."

Zastavili se na zastávce. Remi se k Elliotovi ještě o něco přiblížil a ztišil hlas, aby je lidé kolem neslyšeli. "Za tohle mi neděkuj. Jsem rád, že jsi to někomu řekl."

"Já se pak ale budu cítit líp."

"Tak dobře. Nemáš zač," pousmál se. 

A pak přišla lavina v podobě Vanessy. Ani jeden si jí nevšimli, dokud se jim nepověsila kolem ramen. Od toho, co Elliot věděl o jejím vztahu s Ninou, se k němu chovala, jako by ho znala dvacet let. "Ale, co vy tady?" podívala se na Remiho. "Nekončil jsi náhodou už tak před hodinou?"

"Byl jsem v knihovně. A čekal na Elliota. Dneska u nás zase přespí, nevadí?"

Vanessa zavrtěla hlavou. "Vůbec. Když budete maximálně potichu, Nina dodělává ten projekt a asi mi z ní praskne hlava. Vadí jí sebemenší zvuk. Skoro dýchat v tom pokoji nemůžu."

Elliot se uchechtl. 

"No," pokračovala Van. "Kde jsi byl v noci? Nina zase šílela."

"Nina je asi velký stresor, že?" zeptal se Elliot pobaveně.

"Největší," protočila očima.

"Spal jsem u Elliota. Děláme... na projektu," vyhrkl. "Zapomněl jsem vám to říct, promiň, že jsi kvůli mě musela trpět vystresovanou Ninu."

"Jaký projekt?" zeptala se Van a zvědavě nakrčila obočí. "Nejste náhodou jiný ročník? A jinej obor, když už jsme u toho?"

Zahnala ho do kouta. 

Elliot se ale tentokrát ujal slova. "Jsem o rok víš, ale hodně předmětů máme stejných, takže tenhle už mám za sebou. Jen Remimu pomáhám."

"Ty jo, nejprve ho doučuješ, teď mu pomáháš a nic za to nechceš... Lidi, jako jsi ty, už nevyrábí."

Tentokrát se musel uchechtnout i Remi. Měl v plánu Nině a Vanesse o Elliotovi říct, ale chtěl počkat, dokud se situace trochu neuklidní. Dokud alespoň nezpracuje Elliotův příběh. A Scott? S ním váhal už více. Pořád si nebyl totiž jistý, jestli má Elliota rád. Chápal jeho obavy, ale teď, když měl Remi ke všemu Elliotovu divnému chování vysvětlení, musel přijít nějak na to, jak mu to vysvětlit bez toho, aby Elliotovo tajemství vyzradil.

A tak jeli na byt ve třech. Nina naštěstí nebyla ještě doma, což si Remi oddechl, protože by nejspíš na něj vyjela klidně i před Elliotem. Scott seděl na sedačce s učebnicí v ruce, a tak zatímco se Elliot bavil s Vanessou v kuchyni a pomáhal jí s přípravou nějakého drinku s ledem, sklonil se k němu.

"Elliot tady dneska přespí, jo?"

"Hm."

Remi stáhl rty do úzké linky. "Ty ho vážně moc nemusíš, že?"

"Ne, no."

"Já ti lhal dříve, když jsem ti řekl, že mi jeho zmizení vysvětlil. Vysvětlil mi to až včera. A byl bych rád, kdybys mi věřil, že k tomu měl opravdu dobrý důvod. Je to jeho tajemství a já ti to říct nemůžu, ale... prosím, Scotte."

Scott se podíval, kde Elliot s Vanessou jsou. Pak se přiblížil k Remimu, aby mohl šeptat. "Já chápu, že se ti líbí, ale neděláš to pro sebe takhle akorát horší? Přemlouváš mě tady, abych ho měl rád, jako bys s ním plánoval být do konce života, i když on pravděpodobně nemá ani zájem."

Remi se musel krátce zasmát. Elliot nebyl jeho přítel ani dvacet čtyři hodin a rozhodně neplánoval říct o jejich vztahu Scottovi dřív než holkám, ale v tu chvíli se to hodilo. Potřeboval Scottovy poznámky umlčet. 

"Je to vzájemný, Scotte," řekl mu. "A včera jsme se dohodli, že to spolu zkusíme. Spolu chodit."

"Cože?" vyjekl Scott, až se i Elliot s Van na ně otočili.

"Pšt," utišil ho Remi. "Van ani Nina to neví. Nechci to ještě roztrubovat, jen jsem tě potřeboval nějak umlčet. Jsem rád, že máš o mě takovou starost, vážně, ale neboj, Elliot je fakt skvělý."

"No to doufám," zabručel. "Jinak mu nakopu zadek."

"Pití je hotové!" zakřičela Van z kuchyně a přinesla pro sebe a Scotta dvě skleničky k sedačce. Elliot stál s dalšími dvěma a čekal, až si Remi dopovídá se Scottem. 

"Všechno dobrý? Mezi námi?" shlédl naposledy na Scotta.

"Hm."

To byla lepší odpověď, než čekal. 

"Hodně štěstí s vaším projektem!" zavolala na ně ještě Vanessa, když otevřeli dveře Remiho pokoje. Scott se málem zadusil na pitím, které mu Van donesla. 

Když Remi za nimi zavřel dveře, opřel se o ně. "Řekl jsem o nás Scottovi. Snad ti to nevadí. Jen jsem chtěl umlčet jeho kecy o tom, jak se nemám zamilovávat do heteráka, který mi zlomí srdce."

Elliot se uchechtl. "To si o mně myslel?"

"Jo."

"Nevadí mi to. Tvoji spolubydlící jsou fajn. I Scott, i když mě neprávem obvinil z podvádění u Monopoly."

Remi se usmál. "Chtěl bych to říct i holkám, ale později. Až... až si trochu srovnám všechny myšlenky."

Elliot k němu přistoupil blíž. Konečně ho chytil za ruce, propletl si s ním prsty na obou rukách a krátce ho políbil. "Doufám, že Nina s Vanessou budou za tebe šťastnější jak Scott."

"Ty dvě? Pravděpodobně uspořádají celou party. Vždy jsem jim tvrdil, že si nemá cenu nikoho hledat, protože s tím člověkem stejně nebudu navždy. Myslím, že tomu už i samy uvěřily."

"Inebriemur novis memoriam," zašeptal Elliot.

"Myslím, že bys mě měl začít doučovat i latinu. Abych ti vůbec rozuměl."

"Lekce číslo jedna. Memoriam? Vzpomínky. Novis? Nové. Inebriemur? Pojďme udělat. Pojďme si udělat nové vzpomínky."

A tak opět skončili u toho, že Remi maloval Elliotovi na záda. Začalo to být jako taková jejich tradice. Tradice, která měla za úkol to, aby Elliot nemyslel na Michaela.

A opravdu mu to pomáhalo.

⁕⁕⁕

...tohle byla delší kapitola, než jsem čekala