Elliot sledoval, jak Remi trhá na kousky kresbu jeho bývalého přítele se slzami v očích. 

Svíral ho zvláštní pocit. Nikdy nikomu o své minulosti neřekl, nevěděl, jaké to je. Myslel si, že to bude více osvobozující a možná časem jo, ale v tu chvíli se cítil strašně. 

Když na zem dopadly poslední kousky roztrhané kresby, Remi se posadil zpátky na postel. "To nepomohlo tak, jak bych si přál," vydechl tiše. 

Nebyli ještě u konce. Když Elliot Remimu řekl, že ho Michael bil často kvůli tomu, že nahý modeloval pro třídu mladých lidí, ale zároveň ho nenechal skončit, protože jim to dávalo dobré peníze, Remi si uvědomil, že do Elliotova pokoje přišli vlastně přímo ze školy. A tím pádem že má u sebe skicák, kde byla Michaelova kresba. Elliot věděl, že je to jedna z jeho oblíbených, i tak ale Remi neváhal a zničil ji do posledního kousku.

Elliot si přitáhl kolena k sobě a objal je. "To není všechno."

Remi sklopil hlavu a šlo vidět, jak se snaží nebrečet. Elliot už otevřel pusu, že bude raději mlčet, že ví, že je to velká nálož a byla chyba takovou bombu na Remiho hodit, ale Remi se v tu chvíli dal do pohybu.

Posunul se na posteli zpátky a tentokrát mezi nimi nenechal jediný centimetr prostoru. Opatrně, jako by se najednou bál, že pouhým dotekem může Elliotovi ublížit, natáhl ruku a opět si s tou Elliotovou propletl prsty. Byl připravený poslouchat. 

Elliot se přerývaně nadechl. "Začalo to teda na konci září. Byli jsme spolu deset měsíců."

Odmlčel se. Vzpomínky, které se tak dlouho snažil vymazat z paměti, se mu vracely jako lavina.

"Dodnes nevím, co se stalo. Michael byl vznětlivější povahy, ale nikdy na mě ruku předtím nevztáhl. A když už jsme se pohádali, byl to on, kdo se přišel omluvit. Uměl přiznat svou chybu."

"Jak je vůbec starý?" zeptal se Remi.

"O necelé dva roky starší jak já," odpověděl Elliot. "Každopádně, později jsem si začal všímat, že nebyl vůbec tak dokonalý, jak jsem si myslel. Víš, proč jsem byl překvapený, že si o mně pamatuješ i detaily? Protože on ne. Cokoliv, co jsem mu řekl, si nepamatoval. Nebo takhle, nejspíš mě ani neposlouchal. A já nevím, zkrátka celkově to, jak se ke mně choval, způsobilo, že jsem teď takový jaký jsem."

"Jak to myslíš?"

"Nikomu nic o sobě neříkám, protože jsem přesvědčený, že je to doopravdy nezajímá a nebudou si to pamatovat. Od něj jsem si nepustil k tělu nikoho tolik, jako tebe, protože se bojím, že se z těch lidí vyklube druhý Michael." Uchechtl se. "Vždyť ani teď nebrečím, i když bych vážně chtěl, protože jsem se naučil to držet v sobě, jinak by mě zase praštil."

"Jak... jak moc tě bil?" zeptal se Remi opatrně. Elliot viděl, že se mu vyloženě příčí ptát se na něco takového.

Elliot pokrčil rameny. "Jeho modelingová kariéra mu šla do kytek v té době, ale nic mi o tom neřekl. Proto to vůbec začalo. Takže nejprve mě praštil poprvé, když jsem tu to teda oznámil, to se dokonce i začal omlouvat. O dva týdny později podruhé. Stupňovalo se to. Lhal jsem profesorovi ve dnech, kdy jsme měl po těle modřiny, že jsem nemocný a modelovat nemůžu. Často jsem ve škole chyběl, protože jsem se bál vyjít z bytu, protože když jsem se vrátil, Michael si vymyslel nějakou lež, jako třeba že mě s někým viděl, jen aby mi ublížil. Vylíval si na mně veškerý vztek a stres."

Remi si sedl tak, že už neseděl vyloženě vedle něj, ale posadil do tureckého sedu čelem k němu. "Nemusíš pokračovat," řekl mu a Elliot si až v tu chvíli uvědomil, jak moc se mu začal třást hlas. 

Elliot zavrtěl hlavou. "Já chci. Vím, že mi to pomůže. A taky vím, že tobě věřit můžu."

Alespoň v to doufal. Michaelovi totiž taky ze začátku stoprocentně věřil a teď to způsobilo akorát tak pochyby o každém, koho potkal. 

Remi mu stiskl ruku. Pak ho objal, přičemž se nejprve ujistil, že to Elliotovi nebude vadit. On to ale naopak potřeboval, potřeboval v tu chvíli dotek někoho, u koho věděl, že mu neublíží. 

"Jak to skončilo?" zeptal se Remi tiše.

"Je mi jasné, co si myslíš. Začalo to v září, my se rozešli až v lednu. Proč. A já..." Zavrtěl hlavou. Pokrčil rameny. Remi ho pustil, aby mu viděl do obličeje. "Já nevím," vydechl.

"Taky jsem si předtím říkal - když je někdo obětí domácího násilí, proč prostě neuteče? Dokud jsem nebyl v té samé pozici. Pak jsem to pochopil. Pořád máš pocit, že to přejde. Že má Michael jen špatné období. Když už tě napadne utéct, bojíš se, že to nevyjde a to by mělo ještě horší následky. Když to někomu řekneš, pravděpodobně ti neuvěří. Takové jsem měl myšlenky. Navíc mě to tak psychicky dostalo, že jsem... jakoby jsem se rozdvojil, víš?"

Podle Remiho výrazu pochopil, že nevěděl o čem mluví.

"Když jsem stál před třídou modelem, byla to ta jediná chvíle, kdy jsem se cítil sám sebou. Byl to ten jediný útěk od reality. Možná proto, že jsem za to měl peníze, což znamenalo, že se Michaelovi líbilo. Jinak by to bylo možná ještě horší. Ve škole jsem byl někdo úplně jiný, než jsem byl na bytě. A byl to pro mě ten jediný způsob, jak se s tím vypořádat. Vytvořil jsem si kolem sebe tu pověst toho tajemného kluka a všichni si mysleli, že to dělám kvůli tomu, aby mi holky padaly k nohám, já v sobě ale jen skrýval tohle všechno

"Sám musíš uznat, že když jsi mě poznal, byl jsem někdo úplně jiný, než jsem tady a teď."

Remi přikývl. Ani nezaváhal. "Vypadal jsi jako člověk, který si je jistý sám sebou."

"Jo..." vydechl Elliot. "Stále se někdy chovám jakoby rozdvojeně."

"Ale..." začal Remi, ale zastavil se. Snažil se přijít na správná slova. "I když jsme byli sami dva, vždy jsi vyzařoval takovou auru, že víš co děláš. Když ses mě jakkoliv dotkl, zaflirtoval se mnou, nedělalo ti to problém. Jak to?"

"V tu chvíli se to ve mně pralo, věř mi," uchechtl se. "Když jsem ti řekl, ať na mě maluješ, nebo i když jsem tě políbil poprvé, musel jsem si v hlavě opakovat, že nejsi Michael, že mi neublížíš. Snažil jsem se překonat sám sebe, protože vím, že jiná cesta tady z toho není. A proto potřebuju, abys tohle věděl, než mezi námi bude něco víc. Mé reflexy budou myslet jako první na Michaela. Budu muset se překonávat. A i když ti možná bude připadat, že je vše v pořádku, budu svádět pravděpodobně nějaký vnitřní boj."

"Proto si po té první puse tak zmizel?" zeptal se Remi.

Elliot přikývl. "Naprosto jsem zpanikařil. Tu noc se ti to možná nezdálo, ale když jsi odjel... spadlo to na mě."

"Vždyť... ty holky, se kterými jsi-"

"K těm nic necítím. To, že k tobě něco cítím, mě vyděsilo."

Remi zmlkl. Sklopil pohled. Elliot by se klidně vsadil, že by se začervenal, kdyby už neměl tváře červené do breku. 

"A jak ses teda z toho nakonec dostal?"

Elliot stáhl rty do úzké linky. "To se ti nebude líbit."

"Mně už se nic z tohoto nelíbí," vydechl. "Pokračuj."

"Vtipný bylo, že mě Michael nazýval všemi homosexuálními nadávkami, které tě jen mohly napadnout, jako by sám nebyl gay, když jsme spolu byli skoro rok a půl. A jednou, právě v lednu, jsem se odvážil na něj promluvit zpátky. Bylo deset hodin večer, když mě zbil nejvíce, co si kdy dovolil. Pak odešel se slovy, že se musí uklidnit, nejspíš spoléhal na to, že se ani nepohnu. Jenže já se nějak vzpamatoval a vydal se pěšky domů k tátovi."

"Jak daleko to bylo?" zeptal se zděšeně Remi.

"Dva kilometry jsem musel ujít. Vyvrátil jsem se mu před nohama. A tak to všechno zjistil. To byl ten konec, že jsem se rozhodl někomu říct, co se stalo. Jenže než jsem to udělal, dostal mě na úplný dno. Otec to nahlásil na policii, kde se na mě zvysoka vykašlali jenom kvůli tomu, že jsme byli dva kluci. To přece nejde. Přece lžu. Byli jsme jen kamarádi, co se neshodli a porvali se, to byl jejich výsledek. Takže Michael si za to nic ani neodpykal. Ani ň."

V tu chvíli se už konečně probudily ty slzy, které byly Michaelem zadupány někde hluboko. Elliot po dlouhé době ucítil, jaké to je, aby se mu oči zaplnily slzami, aby mohl brečet před někým, kdo ho za to nepotrestá. Přišlo mu, že se mu třese celé tělo. 

Dostal to ze sebe. Konečně to ze sebe dostal. Do té chvíle mu téměř přišlo, že vyprávěl příběh někoho jiného s tím, jak to zvládl. Ale ne. Byl to jeho příběh, jeho minulost. Poprvé od té doby se k ní postavil jako ke své. 

"Můžu mít ještě poslední otázku?" zeptal se opatrně Remi, i když viděl, že to na Elliota přichází. Ale přikývl. Chtěl mu říct vše, co potřeboval vědět. "Kde je teď? Není někde blízko, že ne?"

Elliot zavrtěl hlavou a všiml se, jak si Remi oddechl. "Když si to s ním nevyřídila policie, otec jo. Doteď nevím, co se stalo, ale Michaela jsem od té doby neviděl."

"Ještě že tak," vydechl Remi a v další sekundě ho opět objal. Elliot tak dál průchod všem těm slzám. "Děkuju, že jsi mi to řekl," zašeptal Remi. "Tohle sis nezasloužil. Ani zdaleka. Panebože."

Lehli si. Elliot tak mohl lépe chytat dech, zatímco jeho slzy pomalu ale jistě mokřily Remimu triko. Až v tu chvíli ucítil tu úlevu, o které se vždy mluvilo, když měl člověk mluvit o svém traumatu. Když tak ležel v Remiho náruči, nezalitoval jediného slova, které mu řekl. 

"Elliote?" promluvil po několika minutách Remi.

"Hm?"

"Přísahám, že ti takhle nikdy neublížím."

"Já vím," odpověděl tiše Elliot, aby nešla slyšet ta nejistota v jeho hlase. Jeden hlásek mu našeptával, že to ví, že Remi by mu nikdy neublížil, ale ten druhý, který se až moc podobal Michaelovi, mu tloukl do hlavy, že je jen bezcenný člověk, na kterém si i Remi očistí své podrážky a půjde dál.

Zavřel oči. Více se k Remimu přitiskl. V hlavě si opakoval, že se přece cítí bezpečně, že nemůže dát těm zlým myšlenkám prostor. A tak to bylo v pořádku. 

⁕⁕⁕

oof, tahle kapitola mi dala zabrat. taky je delší, než jsem si myslela. no, snad stojí za to, přece jen to bylo těžší :D

tak, to nejhorší máme nejspíš za sebou, nějaké větší detaily z elliotovy minulosti nebudou. zas nechceme trauma, že jo. tak snad to se mnou vydržíte.