O čtrnáct dní později, když nastal ten den, kdy poprvé nešli kreslit postavu, byl Remi připravený s otázkami na Elliota. Jakmile přijel k němu domů, Elliot měl sbalenou velkou tašku věcí, které Remi neviděl, a v ruce velké plátno.

"To máš na co?" zeptal se.

"Překvapení. Nevyzouvej se, jdeme ven," poručil mu. "Vymyslel jsem, co budeme dělat a neřeknu ti to, dokud tam nedojdeme."

A tak šli městem někam, kde to Remi samozřejmě neznal, protože neznal pořádně ani okolí svého bytu. V tu chvíli se rozhodl zeptat na první otázku.

"Můžu se tě na něco zeptat?" zeptal se opatrně.

Elliot přikývl. Remi věřil v to, že jak se mu Elliot otevíral bylo jen na dobré cestě. Viděl kolikrát, že ho stojí úsilí, aby o sobě řekl něco osobnějšího, ale doteď to vždy zvládl.

Proto Remi neváhal. "Pamatuješ si, na tu party? Ty a Daria? Já jen..." Nevěděl, jak to formulovat.

Ale nemusel. Elliot to totiž pochopil. "Proč jsem se s ní líbal na záchodě?" zeptal se. Remi krátce kývl v souhlas. "Vím, že je tohle docela osobní, nemusíš odpovídat."

Elliot si dal na čas, ale nakonec odpověděl. "Přitahují mě jenom kluci. Ale ze strachu, že na to někdo přijde, zkrátka využiju někdy nějaké holky, která o mě jeví zájem. Poštěbetá o tom svým kamarádkám, ty zase dalším. Nikdo tak nemá pochyby o mé sexualitě. A vím, že je to ode mě lakomé a hnusné, ale zkrátka to někdy dělám," vydechl na jeden dech.

"Asi to není nejlepší řešení," zamumlal Remi, "ale asi to chápu."

"Po tom, co jsem se rozešel se svým přítelem se zkrátka bojím, že to nějak vyjde najevo. Že to někomu řekne, že se to rozkřikne. Jako pomsta víš? Dělám to jako takovou pojistku. Nesnáším to na sobě, ale nemůžu si pomoct. Jsem pak klidnější."

Remi jen nepatrně přikyvoval, protože nevěděl co říct. Upřímně, takovou odpověď nečekal. Myslel si spíše, že Elliota přitahují i holky nebo něco takového. Nakonec s ním navázal oční kontakt. "Děkuju, žes mi to řekl."

"Lepším se, že?" ušklíbl se.

"Jo. Za chvíli se třeba i dozvím, kdy máš narozeniny, normálně."

Elliot sklopil pohled a potutelně se usmál. "Dneska," zamumlal tak, že ho Remi málem neslyšel. Ale slyšel. Naprázdno otevřel pusu, než vymyslel, co říct.

"Ty máš dneska narozeniny a nic jsi neřekl?! Tak to považuji přímo za vlastizradu," vydechl.

Elliot se zasmál. "Já je stejně neslavím," odpověděl.

Remi se už málem zeptal proč, ale Elliot se zastavil a taška mu spadla k zemi. "Jsme tady."

Ani si nevšiml, kdy opustili ulice města a vyšli za město, kde byly jen louky. Elliot rozepnul tašku a vysypal z ní deku, barvy a štětce. Pak rozepnul další kapsu a z ní vytáhl lahev vody a krabičku s nějakým ovocem.

"Uděláme si mini piknik a budeme malovat."

"Přijde mi jako bych já měl narozeniny."

"Proč"

"Nevím, prostě je to takový pěkný a celý jsi to připravil bez toho, abys mi řekl o pomoc."

"Já nejsem zrovna člověk, co by chodil za druhými pro pomoc," pokrčil rameny Elliot a rozložil deku na trávu.

Remi se na ni postavil. Chytil Elliota za ruku a otočil ho k sobě. "I když je neslavíš, stejně ti přeju všechno nejlepší."

Elliot se pousmál. Remi si uvědomil, že stále drží jeho ruku a tak ji rychle pustil. "Děkuju. Ty máš kdy narozeniny?"

"Přišel jsi o ně. Mám narozeniny na konci ledna."

Elliot našpulil pusu. V době Remiho narozenin zmizel bez vysvětlení a i když Remi plánoval, že by ho mohl pozvat na jeho skromnou oslavu narozenin, alias další večer deskových her s jeho spolubydlícími, neměl tehdy jak. Jediná šance byla přijít k Elliotovi domů, to se ale neodvážil, když ho měsíc neviděl.

Elliot se sklonil, vzal do ruky krabičku, kterou předtím odložil a otevřel ji. Byla plná bobulí bílého hrozna. Elliot jednu vytáhl, rozhlédl se kolem sebe a zvedl ze země malinkou větvičku. Zabodl ji do hrozna.

"Tak a teď si představ, že je to svíčka a hoří," usmál se, jako by byl na svůj mini dort pyšný nejvíce na světě. "Ty určitě narozeniny slavíš, takže ti také přeji zpětně všechno nejlepší."

Remi se začal nekontrolovatelně smát. Vzal si od Elliota bobuli a smál se, jak ji držel před očima. 

"Tuhle už nejez, prosím tě, mám tady plnou krabičku dalších," dodal Elliot. 

"Ty máš tady narozeniny. Proč si přijdu já jako oslavenec?" 

Elliot se posadil a  naznačil Remimu, ať si taky konečně sedne. "Protože se ti snažím vynahradit to, jak jsem se na měsíc a půl vypařil. Ještě, když jsi měl narozeniny. A po tom, co jsem tě políbil," zamumlal. 

Byla to první zmínka z Elliotovy strany o samotném polibku, takže Remiho trochu vykolejila. 

"Chtěl bych ti to vysvětlit. Asi ti ještě nedokážu říct všechno, ale..." odmlčel se. A tak se Remi ujal slova.

"Nemusíš mi to vysvětlovat, pokud nejsi připravený."

Elliot se díval prázdně před sebe, nohy přitažené k sobě s rukama kolem kolen. 

Remi nasucho polkl. "Zažil jsi... Zažil jsi něco, že? Myslím tím něco špatného."

Elliot váhavě přikývl. "Dalo b se to tak říct."

"Nemusíš mi nic vysvětlovat, dokud nebudeš připravený," ujistil ho Remi.

Přikývl znovu, ještě pomaleji jak předtím. Trvalo snad dobrou minutu, než promluvil. "Je to rok od toho, co jsem se rozešel se svým bývalým. A stejně mě furt brzdí. To, že jsem zmizel... prostě jsem zpanikařil. A nemá to co dělat s tebou osobně, jen jsem furt dost poznamenaný mým bývalým."

Remi k němu zvedl pohled. "Co ti sakra udělal?" zeptal se tiše. Hned na to ale zavrtěl hlavou. "Nemusíš odpovídat, samozřejmě."

Elliot se rozhlédl kolem sebe. Až na pár venčící psa kousek od nich byli na louce sami. Přesto Elliot spustil jednu ruku na deku a pomalu ji přiblížil k té Remiho. Následně si s ním propletl prsty. Remi se nebál, za nimi byla vysoká tráva a onen pár jim byl zády, přesto se mu rozbilo srdce neuvěřitelnou rychlostí. Takže za to nejspíš mohl samotný Elliotův dotek.

"Jednou ti řeknu všechno, slibuju." Mluvil tlumeným hlasem. "A bude to brzy. Protože jsem to myslel vážně, když jsem ti řekl, že tě mám rád. Jen potřebuju čas."

Tentokrát to byl Remi, kdo váhavě přikývl. "Já taky," řekl nakonec a Elliot se na něj překvapeně podíval. "Řekl jsi kdysi, že jsi strašpytel. To já taky. Bojím se toho, jak by na nás společnost nahlížela a zároveň nevím, jestli se dokážu celý život tak skrývat. Jestli by nebylo prostě lepší... předstírat. Že jsem vlastně v pořádku."

"Ty jsi v pořádku," nezaváhal Elliot s odpovědí.

"Já vím. Ale ostatní by si to nemysleli. A očividně mi na názorech ostatních záleží víc, než na mém vlastním štěstí," uchechtl se. Musel znít naprosto pitomě. Hlavně v očích Elliota, který se svým přítelem už i bydlel (teda alespoň předpokládal, že to opravdu nebyla nějaká přítelkyně, jak mu říkal Tyson).

"Naše doba nás do toho nutí," pokýval hlavou Elliot. Díval se na jejich propletené prsty. "Myslel jsem si, že mi to bude jedno. A než jsem se sestěhoval se svým bývalým přítelem, taky docela bylo. Ale teď tě už chápu."

Remi stiskl jeho ruku. Elliot si povzdechl. Pak, jako by přepnul, vzhlédl, usmál se na Remiho a prohlásil: "Ale je to na nás, ne? Máme času, kolik budeme chtít. Jestli budeme oba chtít, můžeme být něco víc."

Remi se nervozitou skousl ret, než promluvil. "A ty bys chtěl?"

"Jo. Nenechám Michaela, aby mě nadále držel ve strachu."

"Tak se jmenoval ten tvůj přítel?"

Elliot přikývl. Nastalo mezi nimi ticho. Za nimi něco zašustilo a jejich ruce se rychle rozpojily. Za trávou se objevil další pejskař. 

"Tak jdeme malovat, ne?" spráskl ruce Elliot a přisunul k nim plátno. Viděl bych to tak, že půlku namaluju já svým stylem, půlku ty. Tady ten výhled. Co říkáš?"

Remi nepřítomně přikývl. Uvědomil si, že kdyby nebyli mezi lidmi, nejspíš by se opět políbili a zbytek dne fungoval jen na té myšlence. Nepodařilo se jim být o samotě po celou dobu, dokud Remi nenastoupil na autobus, kam ho Elliot doprovodil. 

Posadil se, v ruce obraz, který namalovali. Elliotova půlka byla mnohem povedenější, ale v tu chvíli mu to bylo úplně jedno. V hlavě si přehrával celou jejich konverzaci a to, kolik mu toho Elliot dnes řekl. 

⁕⁕⁕

ngl, tohle celé art prostředí miluju.