Když se Remi domluvil s Elliotem na dalším doučování figurální kresby a přišel k němu domů, Elliot ho tentokrát nezavedl do studia, ale k sobě do pokoje. "Táta je ve studiu," vysvětlil krátce.

Remi k nim chodil skoro každý týden od začátku jeho studia a nikdy, když u nich byl, nebyl Elliotův otec doma. Neustále pracoval a zůstával ve škole pozdě do noci. Prý měl ještě nějakou vedlejší práci, která se týkala umění, ve zdejší galerii nebo co, a tak neměl nikdy na Elliota čas. 

I když byli zavření v Elliotově pokoji, stejně byl nervózní, že potká jeho tátu, jako by snad něco provedl. 

Elliot se posadil na postel a sklopil hlavu. "Ještě bych chtěl říct k tomu, co se stalo... Vypařil jsem se z osobních důvodů. A jednou ti snad všechno vysvětlím, až budu připravený. Jen... jen abys věděl a nenechal jsem to úplně bez vysvětlení."

Remi se pousmál. Přešel k němu a natáhl ruku. "Já jsem Remi."

Elliot k němu překvapeně zvedl pohled. "Co?"

"Řekli jsme, že začneme od znova. Takže já jsem Remi."

Elliot se krátce zasmál, ale pak si s ním potřásl rukou a řekl: "Elliot."

"Pěkný jméno," prohodil Remi jako tenkrát, když se seznámili poprvé. A Elliotův úsměv se tak ještě více rozšířil.

"No, jdeme makat," splaskl ruce a postavil se. V rohu místnosti vzal stojan, který nebyl tak kvalitní jako ty ve studiu, ale svému účelu posloužil. Postavil ho před Remiho a dal na něj obří desku s výkresem. Vodorovně. 

"Když máme k dispozici postel, musíme ji využít," prohlásil. Remi se uchechtl. Elliot taky. Oba ten dvojsmysl pochopili, ale ani jeden se k tomu nevyjádřil. "Dneska, postava v leže. Já si lehnu a ty budeš pracovat."

Hned na to se Elliot opět vysvlékl do spodního prádla, což už za tolik hodin doučování Remim ani trochu nehnulo. Pak si Elliot lehl do polohy, nad kterou si Remi vnitřně pobrečel, a začali se soustředit. 

Remi se stejně jako poprvé, když u Elliota byl, snažil o konverzaci. Mluvil a ptal se Elliota na jednoduché otázky, aby ho více poznal. Tentokrát Elliot odpovídal bez nějakých problémů a konverzace byla tak oboustranná.

Po třičtvrtě hodině se Elliot zvedl, oblékl si triko, které měl tak velké, že působilo jako nějaká noční košile, a šel se podívat na Remiho dosavadní práci. 

Remi si přišel opravdu jako na jejich začátcích. A i když už věděl, jaký je to pocit mít Elliotovy rty na svých (a byl to jeden z těch nejhezčích pocitů), nevadilo mu to. Věděl, že když už se políbili, když už mu Elliot řekl, že ho má rád, jednou se k tomu dopracují. Nejprve potřebovali zapracovat na komunikaci a oba to věděli. Ještě když Elliota brzdilo nejspíše něco, co se stalo v jeho minulém vztahu.

A Remiho brzdil zase strach ze zlomeného srdce. Jak už několikrát vysvětloval svým spolubydlícím (a Nina s Van ho za to neskutečně soudily), byl přesvědčený, že v této době nemůže žít s klukem šťastně a navždy. Nezvládl by, jak by ho společnost soudila. Vždy se snažil být nekonfliktní, chovat se tak, aby s ním nikdo neměl problém, a jen myšlenka, že by byl někomu nesympatický, mu způsobovala úzkost.

Bude to těžké. Věděl to. Ale to, jak z Elliota nedokázal odtrhnout pohled, mu radilo, že je až moc hluboko, aby přemýšlel. Aby případně přetrhal vešker styky s Elliotem. Rád s ním trávil čas. Byl to člověk, ke kterému vzhlížel, který mu přišel nedotknutelný. Ať už jeho uměním, vystupováním nebo zásadami, Elliot byl pro něj jako nějaký idol. 

Dokud nezjistil, že Elliotova sebejistota a vyrovnanost je jen maska.

"Líbí se mi, jak vždy maluješ moje al... můj pas," opravil se Elliot.

Remi se uchechtl. "Latina?"

Elliot pokrčil rameny. "Části těla mi naskakují jako první latinsky. Ale zpátky k pasu. Myslím, že mi až moc lichotíš, tak úzký pas já nemám, ale-"

"Věř mi, přímo tvým pasem jsem si v té kresbě docela jistý. Tohle je tvůj pas. Zkus se podívat někdy do zrcadla," odpověděl Remi pobaveně a koutek úst zvedl do úsměvu.

Elliot měl o zeď opřené velké zrcadlo s jednou prasklinou přes celou jeho délku a tak k němu došel a zvedl triko. Prohlédl se, našpulil pusu a zavrtěl hlavou. "Ne, stále si myslím, že mi přidáváš."

"V tom úhlu, ve kterém jsi ležel, vypadá tvůj pas takhle!" bránil se Remi. A zároveň nemohl uvěřit tomu, že se hádali o Elliotově pase. 

"No, každopádně," mávnul nad tím rukou a vrátil se k Remimu, "nebudu si stěžovat, že jo, ale tady," ukázal na svou paži na kresbě, "bych přidal trochu hmoty. Víš co myslím?"

Věděl. Elliot tento výraz používal, když mu Remi hlavně ze začátku kreslil ruce a nohy téměř jako tyčinky. Ubíral mu na svalech. A tak dalších deset minut probírali Remiho kresbu, než si šel Elliot zpátky lehnout a Remi začal se stínováním. 

"Já myslím, že už mě nepotřebuješ," řekl mu Elliot, když byl Remi na odchodu. "Vždyť už není co vylepšovat."

Potřebuju, pomyslel si Remi, ale nahlas to neřekl. Sám viděl, že mu Elliot pomohl dostatečně a jeho figurální kresba byla na úrovni, kterou si přál. "To moc ne, no," přiznal.

"Ale líbí se mi tohle společný kreslení jednou týdně," pokračoval Elliot a Remi se snažil, aby na něm nešlo znát jeho překvapení. "Takže dříve bych to možná neudělal, ale kdybys chtěl někdy kreslit i něco jiného, než postavu, můžeme. Když už začínáme od znova, nesmíme přerušit to, jak jsme se jednou týdně scházeli, ne?"

Remi si skousl ret, aby se neusmíval od ucha k uchu. "Ještě bych chtěl přece jen zkusit malbu jednou," přiznal se. "Ale pak můžeme kreslit i něco jiného, klidně."

Fyzicky stál nohama pevně na zemi. Psychicky skákal na růžovém jednorožci po obláčcích. 

"Tak příští týden dáme malbu," přikývl Elliot, "a ten další můžeme trochu experimentovat. Zajímalo by mě, co bychom spolu my dva mohli vytvořit."

Spolu. Takhle to Remi nepochopil. Ale ani při nejmenším si nestěžoval. Sice ho nenapadalo, jak mohli spolu kreslit, ale už v tu chvíli se nemohl dočkat. 

Pak se konečně vydal domů s úsměvem na tváři. Když se ho Scott zeptal, proč má tak dobrou náladu, neodpovídal, jen se uculoval. "Byl jsi zase u Elliota?" zeptal se Scott.

"Jo."

"Neignoroval tě ten kluk náhodou měsíc a půl bezdůvodně?"

Remi, který mířil do svého pokoje, se otočil. Řekl o tom svým spolubydlícím, protože za prvé, říkali si téměř všechno, a za druhé, vůbec najednou čas s Elliotem netrávil, což jim stejně přišlo podezřelé. Scott se tehdy k tomu vůbec nevyjadřoval.

"Vysvětlili jsme si to," zalhal. Ještě úplné vysvětlení neměl, ale aspoň věděl, že to bude chtít čas.

"Nevím," povzdechl si Scott. "Elliot mi nějak neklikl správně."

"Neklikl správně? Co to vůbec znamená," zeptal se, jeho pozornost plně na Scottovi. Jeho podezření se totiž pomalu potvrzovalo. Scott Elliota asi neměl rád. 

"Tak jediné, co si nám o něm řekl, bylo, že je tajnůstkář a že je talnentovanej. Pak tu byl, okay, ale to, jak se vypařil? Beze slova? Nevím, přijde mi divnej."

Remi neměl síly na to obhajovat sebe nebo Elliota. Měl dobrou náladu, nechtěl si ji nechat jen zkazit. "Vysvětlil mi to," řekl tedy prostě a zabouchl za sebou dveře svého pokoje. 

Věřil, že kdyby mezi ním a Elliotem mělo něco být, kdyby se více objevoval v jejich bytě, Scott by ho začal mít rád. Určitě. Proto si říkal, že to řešit nebude. 

Vyvalil se na postel a vydechl. A už začal odpočítávat minuty do dalšího týdne. 

⁕⁕⁕

ha, to jste nečekali, že opravdu na tak dlouho zmizím, co? :D

každopádně po čtvrtku mám nejhorší část zkouškového za sebou (říkám, když mám doslova tři zkoušky příští týden, ale tak,,, angličtina,,, to dáme), takže by kapitoly mohly být zase tak jedna za dva tři dny :D (beztak zas budou každý den skjskjs)