Realita byla taková, že Remi neviděl Elliota celé zkouškové, které skončilo prvním týdnem v únoru. To znamenalo, že už měsíc a půl.

Jeho zkoušky dopadly všechny dobře, dokonce i onen zápočet z figurální kresby, kterým si vůbec nebyl jistý, když nekreslil Elliota. 

Jinak to ale s Elliotem vzdal. Už nemusel přemýšlet nad tím, co myslel těmi slovy omlouvám se zezadu fotografie, protože už to bylo do očí bijící. Elliot se vypařil záměrně. 

Remiho to ranilo. Ale aspoň se dokázal odreagovat tím, že byl uprostřed zkouškového, které nakonec ukončil s nejlepšími možnými známkami, protože se neustále jen učil, aby nemyslel na to, že kluk, kterého poprvé v životě políbil, se mu teď vyhýbal.

Zapsal si rozvrh na další semestr. Nakoupil si nové učebnice. A když začal nový semestr a on přišel na pokračovací kurz figurální kresby, který měl tentokrát v úterý a pátek, vedle učitele stál Elliot.

Remi zamrzl ve dveřích. "Zavazíš," napomenul ho někdo za ním. Remi tak sklopil pohled a vydal se na místo na druhé straně učebny, než kde stál Elliot s učitelem a o něčem mluvili. 

Když pak nastal začátek hodiny a učitel začal mluvit, Remi si všiml, jak se Elliot začal rozhlížet po místnosti, a tak předstíral, že si ho nevšímá. Čekala ho ale hodina a půl, kdy bude muset opět analyzovat celé Elliotovo tělo, aby ho co nejpřesněji nakreslil.

Oddechl si, když učitel postavil Elliotovi stoličku doprostřed tak, že Remi měl na něj výhled spíše z boku. Něco mu říkalo, že kdyby byli sobě čelem, Elliot by z něj nespustil pohled, jako to dělal do té chvíle, než si na stoličku sedl. 

Elliot se svlékl do spodního prádla. Remi se připravil kreslit. A bylo to v tu chvíli úplně stejné jako tehdy první hodinu před skoro pěti měsíci, jenže jejich společná minulost v tom dělala rozdíly. 

Vzchopil se. Namluvil si, že ten kluk před ním není Elliot. A hned se mu kreslilo lépe.

Čas ale i tak utíkal velmi pomalu. Když si Remi už myslel, že dokonce hodiny zbývá tak patnáct minut, zjistil, že ještě třičtvrtě hodiny. A celých těch čtyřicet pět minut přemýšlel nad tím, jak se co nejrychleji vypařit ze třídy, kdyby náhodou s ním chtěl Elliot mluvit.

I když, to bylo taky nepravděpodobné. 

Přesto na konci hodiny naházel tužky zpátky do penálu, posbíral si věci a než se vůbec stihl Elliot obléct, byl pryč. 

Oddechl si. Vydal se na teorii malby do vedlejší budovy, přičemž mu bilo srdce způsobem, jako by právě utekl smrti. Bude z hodin figurální kresby takhle utíkat do konce roku?

Hned na to ovšem zjistil, že jeho útěk zase tak úspěšný nebyl. Sotva totiž vešel do budovy B, kde měl další hodinu, a začal procházet chodbou, někdo ho popadl z paži a vtáhl do jedné z prázdných tříd. 

Když se otočil, stál s ním v místnosti Elliot. "Potřebuju s tebou mluvit."

"Já ti nemám co říct," odpověděl Remi, připraven odejít. Elliot ho zastavil.

"Já ale tobě jo."

Drama se Remimu vyhýbalo obloukem. Nikdy pořádně nic řešit nemusel, jelikož celý svůj život byl zavřený doma mezi výkresy a knihami a byl spokojený. Zatímco jeho přátelé na společných akcích řešili jejich první románky, Remi přemýšlel, co bude kreslit, až přijde domů. 

Proto nevěděl, jak reagovat. Sám byl totiž zmatený, co chce. Jestli vůbec chce s Elliotem mluvit. 

"Za pár minut mi začíná hodina," namítl. "Nemám čas."

"Pět minut. Prosím. Chci ti to jen vysvětlit."

Remi nasucho polkl. "Vysvětlit to, jak si beze slova zmizel?" Elliot přikývl, ale Remi ještě pokračoval. "Já to teď řešit nechci. Nechci přijít na další hodinu úplně mimo, protože kdybys nevěděl, ublížilo mi to. Možná tě to překvapí, ale byl jsi má první pusa, přesně ta, kterou jsem si vysnil. S klukem a ne ledajakým, ale na kterém mi záleželo. Takže když jsem od tebe odjížděl, byl nejšťastnější. A pak se vrátím a ty se měsíc ani neukážeš."

Samotného ho překvapilo, kde se to v něm vzalo, ale usoudil, že teď opravdu nebyla dobrá doba na to, aby to probírali. Chtěl to dát Elliotovi najevo. Dát mu najevo, že se to Remiho dotklo více, než si určitě myslel. 

Elliot pustil jeho ruku, kterou do té doby držel, aby Remi neodešel. Přikývl. "A kdy máš čas? Dlužím ti to. Prosím."

V tu chvíli si Remi vzpomenul na tu noc. Na to, jak před jejich polibkem položil Elliotovi ruku na tvář a on sebou cukl. Na to, jak pevně ho Elliot objímal. Jak si v tu chvíli uvědomil, že možná má Elliot nějaké tajemství, nějaký problém. Souviselo jeho měsíční zmizení s tím a plánoval to Remimu všechno konečně vysvětlit?

Ihned tu myšlenku zavrhl. Jedna věc, kterou od Elliota už neočekával, byla, že mu toho o sobě nejspíš nikdy moc neřekne. 

"Budu mít čas, až se mi rozhodneš více otevřít," řekl Remi tak, aby zněl co nejjistěji. Doopravdy byl ale nervózní. "Je to podruhé, co ses vypařil. Tyson mi řekl, že minulý rok si taky často mizel. A já furt jen hádám, co se s tebou asi může dít, proč jsi tak uzavřený, ale prostě nevím," vydechl. 

Elliot stáhl rty do úzké linky. Remi ještě pokračoval. "Nechci tě do ničeho nutit. Jen chci, abys mi více věřil."

Neměl pochyb, že by mu Elliot nevěřil, jinak by mu neřekl o svém bývalém příteli. Napadlo ho ale, jestli by mu o tom vůbec někdy řekl, kdyby se na to Remi vyloženě nezeptal a kdyby Elliot nevěděl, že Nina s Van jsou pár a Remi s nimi bydlí. Samozřejmě měl právo to Remimu neříct za celý svůj život a on byl rád, že mu to řekl, ale byla to ta jediná pořádná věc, kterou o Elliotovi věděl. A vzhledem k tomu, že on byl plný tajemství, uvítal by větší otevřenost. 

A taky se políbili. Jestli by v tom měli pokračovat, jestli by mezi nimi něco vzniklo, Remi potřeboval, aby mu vše o sobě netajil. 

"O tom chci s tebou taky částečně mluvit," řekl nakonec Elliot.

Remi se uchechtl. "Částečně. Zase. Částečně jsi byl upřímný i tehdy, když jsem se tě zeptal, co jsi mi doopravdy latinsky řekl. Inspirace pro tvé sochy, to bylo taky tajemství. Já nechci jen částečná vysvětlení, Elliota. Jinak furt budu hádat."

Elliot si povzdechl. Chvíli mlčel a Remi přemýšlel, že už odejde na hodinu. Elliot v tu chvíli ale promluvil. "Tak zapomeňme na všechno, co se doposud stalo. Začněme od začátku. A já ti nezalžu v jediné věci a vždy ti řeknu celou pravdu."

"Ty jsi mi někdy lhal?" zeptal se Remi překvapeně. Věděl, že mu Elliot neříkal vše, že si jisté věci nechával pro sebe, ale nepočítal s tím, že by mu Elliot někdy lhal. 

Ten ale zavrtěl hlavou. "Vyloženě ne. Pokud jako lhaní nepočítáš to, že ti neříkám vše."

"To bys byl lhář prolhaný. Takže ne."

Elliot se zasmál.

"Nebudu z tebe tahat věci, které jsou ti nepříjemné," pokračoval Remi. "Jen bych rád, kdybys mi odpověděl alespoň na takový maličkosti, jako je tvé nejoblíbenější jídlo. Svět se nezboří, když tuhle informaci bude o tobě někdo vědět."

Remi narážel na jedno doučování u Elliota, kdy mu vyprávěl o rodinné večeři, kdy jeho máma udělala jeho oblíbené jídlo, které ovšem spálila takovým způsobem, že se nedalo ani jíst. Když se pak Elliota zeptal, co je jeho oblíbené jídlo, protože mu přišlo, že mluvil až moc dlouho, Elliot na jeho otázku neodpověděl a místo toho ukázal na Remiho kresbě místo, kde měl nepřesný úhel. 

"Moje oblíbené jídlo mi totiž navrací nepěkné vzpomínky," řekl Elliot. "Ale když to potřebuješ vědět, jsou to špagety. Jednoduchý prostý špagety."

Remi si všiml nad Elliotovou hlavou na hodiny jen aby zjistil, že stejně přijde pozdě na hodinu. Hlavně že říkal, že to teď řešit nechce. 

Mohl se zeptat, jaké vzpomínky mu to navracelo, ale bylo mu jasné, že to bude jedna z těch věcí, které budou chtít čas, než o nich Remimu řekne. A tak se neptal. Přikývl a pousmál se. "Děkuju. A teď už vážně musím na hodinu," řekl a rozešel se pryč.

"A kdy se chceš sejít na kreslení?" zavolal za ním ještě Elliot.

Remi se otočil, ale v chůzi se nezastavil. "Domluvíme se příští týden po figurální kresbě. Chci si dát chvíli klid," odpověděl a zmizel za rohem.

Začali od znova. V tom nejpřesnějším slova smyslu. 

⁕⁕⁕

hahhaha im unstoppable 

a teď fakt doufám, že to bude ten týden bez kapitoly, pro dobro mého zkouškového